Málokterý film posledních let vystihuje ducha doby a zároveň mu podléhá tolik jako Telefonní budka Joela Schumachera.
Svižný a napínavý psychologický souboj mezi bezskrupulózním „mediálním konzultantem“ uvězněným v telefonní budce a jeho samozvaným soudcem, který mu hrozí zastřelením, velice šikovně využívá jednoduchých filmařských nápadů k tomu, aby dostal diváka tam, kam potřebuje, a díky tomu zakryl některé otazníky, jež by samotný obsah filmu nutně musel vyvolávat, kdyby nebyl přebit rafinovanou formou. Telefonní budka v centru rušného New Yorku ve filmu představuje poslední symbol zašlých časů „pevného“ telefonování. Zatímco všichni ztrácejí soukromí, když ničím nechráněni volají mobilním telefonem uprostřed davů neznámých lidí, jediná telefonní budka díky svým skleněným stěnám poskytuje alespoň zdánlivou ochranu před zvědavostí ostatních.
Stu Stepard (Colin Farrell) však v telefonní budce hledá útočiště ještě z jiného důvodu – aby zavolal své potenciální milence, dívce, které slibuje získat angažmá jen proto, že s ní chce do postele. A volá jí z telefonní budky jen proto, aby se hovor nezaznamenal do výpisu jeho mobilního telefonu – zastaralý způsob telefonování mu umožňuje nezanechávat za sebou stopy a nevzbudit pozornost své manželky. Při jedné z pravidelných návštěv budky však telefon sám zazvoní a na druhém konci se ozve hlas, který vyhrožuje, že Stua zastřelí, pokud položí sluchátko. A tím začíná Stuův boj o přežití.
Filmové vyprávění Joela Schumachera (Volný pád) má švih a ostrou kadenci, doslova chytí a nepustí, dokud nezačnou vyjíždět závěrečné titulky. Film připomíná tabletku extáze – nával energie, rychlý až extatický let časem a příběhem, klipový, tripový zážitek, koncentrát žánrové vybroušenosti, který jako povodeň strhává s sebou všechno, co mu přijde do cesty, a vyžaduje všechnu pozornost.
Důvodů tak silného účinku je hned několik. Především úzce vymezený prostor děje, který se skutečně odehrává jen na několika metrech kolem telefonní budky. Stejně jako se Stu nemůže odpoutat od telefonního sluchátka, protože by přišel o život, ani kamera nedovolí divákovi, aby si odpočinul, psychicky ho uvězňuje a spoutává. Tento celkem jednoduchý způsob, jak efektivně omezit divákovo myšlení do předem určeného rámce a vytvořit v něm lehce klaustrofobní pocit, využilo už mnoho slavných filmů (Čekej do tmy, Dvanáct rozhněvaných mužů, Okno do dvora a další), nicméně Telefonní budka k tomu přidává ještě mimořádně rychlý rytmus, razantní hudbu či násobení obrazů (na pozadí hlavního děje se objevují výřezy jiných scén), což diváka definitivně zbaví veškerého odporu.
Doplňte vše ještě obtížnou identifikovatelností hrozby a vznikne skutečně nervy napínající thriller. Na druhém konci telefonu se totiž nachází jen hlas (Kiefera Sutherlanda), nevypočitatelný hlas bez tváře a zprvu bez slabin. Jako „deus ex machina“ zasáhne do Stuova života, plného drobných podvodů a manipulace ostatními lidmi, a pod hrozbou smrti ho donutí, aby „přiznal barvu“ sám sobě i ostatním. Hlas neznámého je tu hlasem božím rozhodujícím o životě a smrti a je stejně neuchopitelný, jako jsou jeho hrozby uskutečnitelné. Hraje si se Stuem jako kočka s myší, Stu je mu vydán na milost, stejně jako divák režisérovi. Souboj o přežití dobře graduje a končí v oblíbeném relativizujícím otazníku, který nechává prostor k dalšímu pokračování.
Žánrově výborně postavený film ovšem jakoby zůstal jen v rovině dobře odvedené řemeslné práce. Jako již zmíněná extáze sice nepřináší jen energii, povznesení a radost, nicméně jeho účinek je nutně krátkodobý a odeznívá stejně rychle (přesně po 81 minutách), jako se předtím agresivně a bez skrupulí nahrnul do nechráněného mozku. Kvůli neustálé hrozbě Stuovy smrti a pochopitelné zvědavosti („jak tohle všechno skončí?“) ani není čas uvědomit si, že celý ten příběh je ve své podstatě notně vykonstruovaný.
Ačkoliv nepravděpodobnost celé situace nebrání intenzivnímu zážitku a leckdo asi bude ochoten filmu „uvěřit“, v konečném důsledku celou akci neznámého ostřelovače, který si hraje na boha-soudce a Stua donutí k veřejnému pokání (navíc k pokání za úmysly, ne činy), lze snadno zpochybnit jako na vodě stojící výsledek scénáristovy vůle, která na začátku přišla s ideálním a originálním nápadem jednoty místa a času a která tento nápad potřebovala rozvinout do celovečerního filmu za každou cenu.
A v tom je vlastně nechtěné kouzlo tohoto filmu – výtečně pracuje se současnými ikonami komunikace, manipulace, rytmu, hudby a obrazu, ale jen proto, aby vše vystavěl okolo rutinní hříčky, která však postrádá dostatečně nosné téma (rozdíl vynikne třeba ve srovnání se slavnějšími thrillery Mlčení jehňátek nebo Sedm). Vzniklo tak sympatické dílko, jež v multikině během letních prázdnin bezpochyby splní svůj účel, které ovšem jako ostatně spousta jiných produktů dnešní doby dává přednost způsobu před obsahem. Nebýt formy, měli bychom před sebou plytké rozptýlení ve stylu televizních krimiseriálů.
Okamžitý intenzivní zážitek je pak ale těkavější benzínu a v prázdninovém horku se snadno vypaří. O to rychleji však dostanete znova žízeň a poohlédnete se po dalším. Jakmile si člověk jednou zvykne na velký přísun energie, jen těžko se ho vzdává a pak přestává rozlišovat kvalitu toho, co vstřebává. A přesně tento pocit potřebují vyvolat ti, kteří tabletky plné extáze prodávají.
psáno pro LtN