Když jsem viděl film Dunkerk, nejvíc jsem přemýšlel o vlastenectví a říkal si, tohle je ono. Dneska se tím pojmem ohánějí všichni strážci tradičních hodnot, fotí se se zavilými výrazy na svoje vymazlené fejsbůčky s flintami a vlajkami husitů, slepí k realitě stejně jako chudák Jan Žižka, když přišel o druhé oko, hnaní předsudky a nenávistí a vášnivým vzrušením, které konečně může na chvilku zaplnit prázdnotu jejich životů.
Jenže to skutečné hrdinství ve skutečné válce znamená něco jiného. V Dunkerku vypadá jako snaha zachránit si holý krk a nepřijít přitom o zbytky lidskosti, jako snaha zachovat si aspoň trochu důstojnosti, nepodlehnout zvířeti v sobě, strachu, vzteku, zoufalství, bezmoci a nenávisti. A tenhle vnitřní boj se láme každým výstřelem, každým pohledem, každou špatnou zprávou, každou příležitostí zachránit se, jeden fatální okamžik rozhodnutí následuje v rychlém sledu druhý s nemožností ho promyslet, jen rychle vsadit a hodit kostkou osudu jedním směrem a doufat. Kdo neprohraje tenhle děsivý boj sám se sebou, se stává hrdinou, a nemusí při tom zabít co nejvíc nepřátel.
(I proto je z druhé, zdánlivě pacifistické, strany tak ubohé a trapné, když křehký mladík Matěj Stropnický s pečlivě naaranžovaným účesem, který se chlubí, že se doma zbavil elektronických přístrojů, jen fén si ponechal, dokáže rozdávat příkré odsudky toho, když někdo vojáky české armády padlé v Afghánistánu při ochraně civilistů označí za hrdiny.)
Ovšem tím největším hrdinou a příkladem skutečného vlastenectví byl pro mě ve filmu otec rodiny, jehož loď byla vybrána pro transport vojáků z obklíčené Francie zpátky domů. Udělal, stejně jako množství dalších, klidně a odhodlaně to, čeho v tu chvíli byli schopni a co bylo nezbytné. Beze zbraní, bez křiku, bez velkých gest. Vědomí služby jako samozřejmé povinnosti přiložit svou ruku ke společnému, přijaté klidně a rozvážně i v té nejkritičtější chvíli, bez pěstované nenávisti, okázalého řinčení emocemi a zbraněmi.
Ne, skutečné vlastenectví není patetické mávání praporem výjimečnosti ve chvíli, kdy o nic nejde, ani štít odhánějící všechny okolo. Jen prostá, pokorná, skromná, zásadní služba, kterou je potřeba vykonat, a proto je vykonána. Kdo je něčeho takového schopen, je skutečný hrdina.
Někdy se říká, že v Česku jsme nikdy moc hrdinů neměli. Není to pravda. Jen o nich nevíme nebo si jich neumíme vážit.
Ten film, jakkoli na první pohled uchvacuje a je skvělým zážitkem, je zavádějící; a odsud taky tohle hodnocení, tenhle tvůj apel.
Smyslem celé operace jistě bylo zachránit holý krk; ale předevím: zachránit co nejvíce holých krků pro další boj. A to pro další boj se zbraní v ruce. Což jsou dvě dosti různé výchozí polohy pro jakékoli hodnocení. Teprve ten další boj se zbraní v ruce totiž mohl zajistit výsledek, který se počítá, a bez něhož jakékoli další úvahy ztrácejí smysl.
Nenávist je dneska moderní, ale kromě bezmocného vzteku pod náletem štuk v tom filmu přece žádná nenávist není. A to ani vůči tomu naprosto netypickému příkladu francouzského vojáka; v epozidě, která ve Francii vzbudila nejvíce kritiky. Nejen proto že asi sto tisíc ze všech odvezených byli Francouzi, na desítkách velkých francouzských lodích (odvezení a obratem vrácení na frontu), což Nolan měl za potřebné ignorovat – a pochopit to mohl z letmého náznaku jen poučený divák.
Je v každém případě zbytečné a snad až drzé hledat mezi zúčastněnými „největšího“ hrdinu. A ještě proto, mj., že svůj skvělý čin provedl beze zbraní a bez velkých gest. Není to zbytečné a drzé proto, že 90–95% zachráněných odvezly velké námořní lodě; neméně samozřejmě než on, byť tedy ozbrojené; příběh malých lodí je skutečnost a odvaha jejich posádek bez diskuse – film jejich roli implicitně přehání, zveličuje, a v důsledku vlastně skvělosti jejich nasazení škodí.
Ale proč by mělo jít v případě toho kapitána o odvahu jiné úrovně a jiných kvalit než odvaha všech ostatních zůčastněných; a jakoby snad držení zbraně v ruce bylo něčím, co odvahu relativizuje. Ty jsi ozbrojený, to je fajn, ale on do toho šel, aniž by se měl čím bránit? Nesmysl. Už jen proto, že ozbrojená minolovka se stane cílem náletu bombardéru, neozbrojenou jachtu nechá stíhač po prvním neúspěchu napokoji, protože chce lepší cíl. Ponorka ji taky lovit nebude. A nejspíš nenajede ani na minu, ani na sebe nepřitáhne palbu těžkých děl, jimiž wehrmacht lodě ostřeloval. Ten člověk riskoval určitě méně než kdokoli, kdo v Protektorátu pomáhal parašutistům (viz tvůj závěr).
Byl ten postarší člověk více hrdinou, protože už neměl věk na to, aby, jako jeho starší syn, létal u RAF, nebo aby sloužil v námořnictvu? Sám by se nepochybně z takové „pochvaly“ cítil nesvůj, neměla by pro něj hodnotu, a za skutečné hrdiny by označil všechny oběti. Chtěl byses s ním hádat?
A mávání praporem a velká gesta? Jsou nástrojem. Války nevyhrávají hrdinské činy jednotlivců (a jednotlivců beze zbraní). Válku vyhrávají čísla a duch. V tomhle pořadí. Čísla musejí být rozumná pro danou situaci, a duch musí být nezlomný. A právě mávání praporem a velká gesta, a přesně mířené projevy vojevůdců, jako ten finální Churchillův (velké gesto, velké zamávání praporem), jsou věc, která k tomuhle přispívá. Implicitně tím pohrdat (výraz „skutečný hrdina“ čtu tak, že ti ostatní hrdinové tolik skutečnými nejsou), vyzdvihovat oproti tomu neozbrojenou statečnost, a hledat „skutečného hrdinu“, který je pokorný a skromný, nemá vůbec žádný smysl.