Další vývoj lidského ducha a celé naší kultury v nejširším slova smyslu bude možný jen tehdy(…), podpoříme-li ženský instinkt v nás. (Reiner Gödtel – Sexualita a násilí) Citovaná věta z knihy německého sexuologa by mohla být mottem nejnovějšího filmu režisérky Jane Campionové uváděného do našich kin pod názvem Jako dým. 

Příběh australské dívky, kterou má vyléčit ze závislosti na náboženské sektě americký specialista, přináší po proslaveném Pianu další výrazný autorčin vhled do lidské psychiky. Opět se jedná o konfrontaci ženského a mužského principu, tentokrát však cíleně zaměřenou na aktuální stav vztahu dvou pohlaví v (post?)moderním svě­tě.

Hluboce osobní snímek je citlivou a přitažlivou výpovědí – melodická moderní hudba správně naladí, promyšlený jemný humor načrtne základní charakteristiky postav, aby pak o to silněji zazněly zvážnělé intimní či krizové okamžiky. K intenzitě dojmu pak přispívají i reálné exteriéry. Proti sterilní a sériové umělosti australské domkové kolonie nabízejí orientální kulisy (natáčené přímo v Kalkatě) pestrý chaos vjemů – od oblaků par, vůní a zápachů, které se ve zhasnutém kinosále takřka srážejí na jazyku, přes zářivě barevné oblečení místních obyvatel až po změť zvuků – ruch všedního dne a náboženský zpěv. Není divu, že právě zde mladá Ruth (Kate Winsletová) propadla kouzlu kněze Baby a rozhodla se být jednou z jeho symbolických nevěst.

Ale po nuceném návratu do Austrálie Ruth na nátlak rodičů odjíždí na rodinnou chatu uprostřed pouště, aby prodělala speciální třídenní terapii. Odborník na náboženské sekty P.J. (Harvey Keitel) je prý nejlepší v oboru. Ve vyprahlé rovině červeného písku s šedomodrou siluetou vzdálených hor na obzoru, pod vysokým nebem a žhnoucím sluncem, v prázdné krajině a stranou civilizace stojí tito dva lidé proti sobě jako nepřátelé – on ji má proti její vůli vrátit zpátky do života, před kterým utekla.

Ruth ve své mladické touze po naplnění nalezla alternativu ke konzumnímu životu vlastní rodiny v krásných slovech o absolutním Dobru. P.J. jí však brzy odhalí bezobsažnost tohoto ideálu, za nímž se neskrývá nic konkrétního. Ruth ale vzdoruje a v sebeobraně na oplátku napadá jeho nezakotvenost a z toho plynoucí vnější stylizaci do podoby „tvrdého, povzneseného frajera“. Jeho malá postava je v koženém obleku a černých brýlích k smíchu, stárnoucí muž se snaží bránit plynoucímu času barvením vlasů a povrchními známostmi s blboučkými dívčinkami, což mu Ruth předhazuje až se sadistickým potěšením.

Vztah mezi nimi se dynamicky vyvíjí. Střetávají se tu dvě inteligentní bytosti, které se však liší věkem, zkušeností a postojem k životu – racionálně uvažující muž čelí nezkušené, o to však opravdovější a citlivé mladé ženě. P.J. pomůže Ruth, aby se změnila, ona ho však celého zlomí.

P.J. připraví Ruth o její ideál a ona sama pak zapálí tradiční indický oděv sárí, ve kterém přijela. V této mimořádně silné, mystické až iniciační scéně se mu naprosto odhalí. Přistupuje k němu nahá, bezbranná a úplně otevřená, toužící po intimní blízkosti. P.J. podlehne a poruší nejvyšší profesionální tabu. Ruth jako by tím aktem dospěla – svůdná a sebevědomá se ukáže mnohem silnější a v lecčem zralejší než P.J.

Ten se brzy z pozice profesionálního manipulátora dostává do závislého postavení. Jeho proměna je daleko radikálnější než dívčina. Ruth popřela jen směr své cesty, ale P.J. vlastně sám sebe. Propadá kouzlu této krásné, přitažlivé, smyslné mladé ženy a nechá se zcela zesměšnit a ponížit, když mu Ruth oblékne červené ženské šaty a namaluje rty rudou rtěnkou. A v závěrečné scéně, po marném hledání Ruth v poušti, kdy leží v prachu, ji spatřuje ve fatamorgické představě způsobené naprostým vyčerpáním jako nadpozemskou šestirukou indickou bohyni.

Režisérka nakonec dvě hlavní postavy, jež zprvu stály proti sobě, propojuje hlubokým poutem, na který nestačí příliš banální a zprofanované označení „láska“. Oba dva během společně prožitých dnů poznali podstatu, o níž se nemluví, již nelze definovat slovy, snad jenom právě oním poutem, které mohou unést pouze dva. Jako by nahlédli za jevovou stránku života. Krásná, ale prázdná slova náboženské víry nahrazuje mlčenlivé souznění, které je nad vším lidským konáním, pomíjivým jako dým. Oba dva se vracejí do geograficky výchozích pozic – Ruth do Indie a P.J. do Států, ale oba jsou poznamenaní setkáním na „neutrální“ australské půdě, kde se stali „vidoucími“. Ruth čte Bhagavadgítu, P.J. píše knihu a oba se pokoušejí rozvinout vztah s osobou přiměřenou jejich věku.

Jejich netradiční vztah lze interpretovat ve dvou rovinách. Tou první je rozdíl mezi nimi a ostatními postavami filmu. Oba dva se vymykají konzumní prázdnotě, kterou představuje jak dívčina rodina, tak městská diskotéka s typicky bezduchými postavami vyprahlejšími než samotná poušť. Typickými atributy tohoto světa jsou golf, televize, kýčovité obrazy na stěnách, běloskvoucí tenisky; partnerka Ruthina bratra při milování myslí na filmové hvězdy… Tento svět, přeplněný pohodlnou přístupností všemožných podnětů, brání rozvinutí jakékoli myšlenky, zatímco bouřlivý vztah Ruth a P.J. dokáže zaplnit i rozlehlý prostor pouště.

V druhé, symboličtější rovině pak Jane Campionová předvádí současnou podobu vztahu dvou opačných pohlaví – dosud nadřazené mužství je zpochybňováno ženským pohledem, který se konečně dostává ke slovu. Pohled to není lichotivý – muž (tento konkrétní), ale hlavně Muž (jako „sociální role“), s fyzickou převahou, toužící po obdivu, uznání a respektu, racionální a pragmatický, sám poznává křehkost a zranitelnost svého vlastního ješitného ega. Tváří se, že obsáhl svým chladným rozumem celý svět, ale musí si přiznat, že podstata, hloubka a vlastně i skutečné lidství mu uniká (kvalitou P.J. je fakt, že si tuto skutečnost dokáže uvědomit). Ve filmu je patrné i na ostatních mužských postavách, že vlastně ani nevědí, co znamená být mužem – se vší odpovědností, kterou tato role ve vztahu k ženě přináší – otec Ruth nakonec od rodiny odchází se svou sekretářkou, jeden bratr je homosexuál, další mírně „mimo“, chlapíci na diskotéce zase využívají příležitosti a chtějí zmámenou Ruth zneužít. Ženské postavy jsou pak spíše neutrální (nepočítáme-li onu připitomělou dívčinu zamilovanou do slávy a umělé monstrum, s nímž se na diskotéce líbá Ruth, aby provokovala P.J.). Z důležitých vedlejších postav je vysloveně kladná jen jediná – dívčina matka, která nakonec s Ruth odjíždí do Indie, aby se tam společně staraly o opuštěná zvířata. Jediná v sobě nese určitou hodnotu – a tou je vztah k dceři. A jak se nakonec ukazuje, skutečný vztah k jiné lidské bytosti je i tou největší hodnotou – smyslem.

Jane Campionové se spolu s její sestrou Annou podařilo napsat výborný scénář a se dvěma vynikajícími herci natočila výjimečný a důležitý film. Harvey Keitel postavu P.J. hraje se zralým mistrovstvím a dodává mu skutečný výraz a přesvědčivost. Skutečným vrchol ale představuje Kate Winsletová, která je bytostným ztělesněním své Ruth, splývá s ní s přirozenou samozřejmostí a její duši rozrývá až na samou dřeň. A duši diváka při tom strhává s sebou.

Vzájemné dopisy obou hlavních postav, kterými se děj filmu uzavírá, naznačují možnou cestu jak pro ně samotné, tak pro jakýkoli vztah a smysluplné přebývání na tomto světě – cestu otevřeného, poctivého a rovnocenného partnerství dvou vzájemně si naslouchajících bytostí.

Vlastně je to docela obyčejné. V dnešním světě ale neuvěřitelně vzácné.

psáno pro LtN