Jak to všechno dopadne? aneb Esmeralda, Truman a ti druzí

„Tak nám skončila Esmeralda!“ pravil by asi dnešní Švejk lakonicky hodnotě konec jedné „telenovelové“ epochy. Na rozdíl od roku 1914, kdy smrtí následníka rakouského trůnu začala dosud největší katastrofa v dějinách lidstva, si žijící generace nemusejí příliš zoufat.

Pomyslnou „smrtí“ Esmeraldy (definitivní odchod z obrazovky chtě nechtě zákonitě znamená odchod do věčných televizních lovišť) se nerozpoutává žádné mimořádné peklo. Vlastně se nic nezmění – jako nás před Esmeraldou navštívila Manuela či přátelé z Dallasu, vzápětí po Esmeraldě se k nám hrne další „příběh příběhů“ a dokonce z pera stejné autorky, další sladkobolný příběh, teď o jakési Kassandře. Máme se tedy na co těšit.

Je přinejmenším zajímavé, že jedním z civilizačních vrcholů, k nimž jsme se pomocí dlouhé kulturní evoluce dopracovali, se stal televizní seriál. Seriál, jehož hrdinové nemají s běžným životem nic společného, se svými diváky vlastně také ne, a přesto jejich pravidelné sledování naplňuje unavenou mysl věčně upracovaného a stresovaného „univerzálního spotřebitele a specializovaného výrobce“ klidem a stereotypní jistotou. Dokud je s námi Esmeralda či nějaká jiná jí podobná, je všechno v naprostém pořádku. Moderní člověk nahradil pravidelný tok modliteb a kázání a modliteb a kázání a modliteb rituálem sledování pořadu předvídatelného, a přece vzrušivého, a přece dodávajícího jistoty. Zapnutá obrazovka jako mnohamilionově zmnožené boží oko nepřestajně bdí nad naší propojenou globální vesnicí.

Zmíněná mexická telenovela zasáhla srdce neskutečného množství lidí, hluboce pozměnila prožívání jejich života a v některých případech život dokonce ovládla (jako opravdu mrazivá se vyjeví starost stařičkých babiček, zda vůbec dožijí konce příběhu, příběh je vlastně drží při životě, je jeho smyslem, smrt je ještě znepokojivější, když člověk musí žít v neustálé nejistotě, že vydechne naposledy ještě před tím, než zví, jak to všechno dopadne…). V záplavě všech „šoubyznysových“ produktů, při jejich nepřetržitém vysílání a sledování nám vůbec nic, ani čas vyhrazený reklamě, neumožní podívat se na naši novou elektrickou skutečnost aspoň s minimálním odstupem. Změnilo se vlastně něco? Vždyť jsme pořád stejní a co na tom, že svět za těch pár let zase o trochu „pokročil“?

A právě možnost nahlédnout sebe sama z určitého nadhledu a trochu poodhalit podstatu světa, v němž žijeme, nabízí tvůrci amerického filmu Truman show (1998). Dnešní televizní podobu světa domysleli až do vrcholně absurdní podoby. Většina divácké zeměkoule je ve filmu pohlcena sledováním nejúspěšnějšího seriálu všech dob, seriálu o Trumanovi, dítěti, které si autoři seriálu vybrali k tomu, aby jeho život sledovali od začátku do konce, aniž by o tom dotyčný věděl. V největším ateliéru na světě (jediná stavba, která je spolu s Čínskou zdí viditelná z vesmíru) vytvoří umělý svět, ve kterém jsou všechno jenom kulisy a všichni lidé jenom herci – kromě samotného Trumana. A Truman jediný žije svůj skutečný, ale zároveň pseudo-skutečný život. To, co je virtuální realitou pro celý svět, pro něj znamená tu nejskutečnější realitu.

Sám film působí jako ohňostrojový prskolet – myšlenky, jež vzbuzuje, se v mohutné explozi rozlétnou mnoha směry a z jejich následného domýšlení až běhá mráz po zádech. Zaměřme se jen na ty, co mohou alespoň trochu osvětlit naši každodenní realitu už nerozlučně spjatou s „realitou“ televizní, kteréžto je zmíněný seriál Esmeralda příznačným symbolem.

Dalo by se říci, že dnešní divák je ve velice podobném postavení jako hrdina filmu Truman show. Autoři, kteří ve filmu stvořili umělé město, v němž Truman musí žít, ti, kteří Trumanovi poskytli jistotu šťastného života, ti, kteří pečují o to, aby ve spokojenosti prošel všemi předpokládanými etapami svého života (s výjimkou smrti Trumanova otce zinscenované na moři jen pro chlapcovo „dobro“, aby se bál opustit tento ostrov „nejlepšího ze všech možných světů“), tito autoři jsou velice podobní těm, jež každodenně tvoří stejně imaginární svět pro všechny diváky evidované peoplemetry. Z celé zeměkoule se tak stává jedna velikánská koule televizního studia, dobře viditelná z vesmíru, blikající milióny buněk odlidštěných zplošťujících obrazovek. V tomto vysněném imaginárním světě, kde všechno dobře dopadne, zaručeně nás chránícím před nepříjemnou a leckdy tak neodbytnou skutečností, je daleko bezpečněji, žije se v něm lépe, ačkoli je všechno jenom „jako“. Prožívání osudu naprosto cizích, s naším vlastním životem nijak nespojených lidí se stává náhražkovým instantním produktem spolehlivě uspokojujícím přirozené lidské potřeby. Příběh Truman show to předvádí až neskutečně jasně – diváci rezignují na vlastní já, identifikují sebe sama se životem někoho jiného, čtyřiadvacet hodin denně přítomná a dobrovolně přijímaná existence cizího člověka ve vlastním životě tak vlastně odpoutává pozornost od vnímání vlastního prožívání, vlastních starostí, vlastních problémů. To, co prožívá někdo jiný (ať je to příjemné či nepříjemné), jen ulehčuje vlastnímu prožívání nepříjemného (škola, práce, rodina…). Cesta k sobě samému nebo k jiné lidské bytosti, která je nutně často bolestná, ale bohatší o skutečnost, že je jedinečná, protože individuální, zůstává zapomenuta. Lidská bytost-divák toto pátrání po smyslu a po vlastní identitě záměrně potlačuje, není ani důležité, není dnes potřeba, vlastně překáží a zatěžuje, vyžaduje energii. Divák se dostává do zcela závislého postavení, v neschopnosti obrazovku vypnout očekává jen další a další příděly seriálové „šlichty“.

(Potvrzením celé absurdity se dnes stávají především internetové stránky, jež nabízejí totéž co Truman show – nepřerušené vysílání živého přenosu z určité domácnosti. Kdykoli můžete navštívit soukromí cizího člověka a podívat se, co zrovna dělá. Voyeurství nejvyššího řádu vítězí a Truman show přestává být fikcí.)

Často se ale také zapomíná na druhou stranu mince, v tomto případě obrazovky. Za kamerou snímající virtuální realitu seriálu totiž nestojí jen lidé, ale nejrůznější zájmy. Ten nejjasnější jsou samozřejmě peníze a na současném televizním náboženství se dají vydělat jako na kterémkoli jiném – ne nadarmo Voltaire náboženství definoval jako setkání chytráka s blbcem. Dalším zájmem může být ve filmu Truman show naznačené uspokojení z manipulace jinými lidmi, ve filmu konkrétně Trumanem – „stvořitelé“ seriálu zažívají skutečné uspokojení, když se Truman po dvaceti letech znovu setká s otcem (který měl být mrtvý a jehož postavu znovu cynicky oživili). Člověka obchází děs, když si je vědom toho, že hrdina prožívá skutečné štěstí, zatímco všichni ostatní vědí, že je všechno jinak… Nejodpudivějším motivem podobného počínání by však dost dobře mohla být i záměrná převýchova určité vrstvy obyvatelstva v spokojeně sledující neutralizované masy odosobněných jednotek spolehlivě propojených kabely „dálkového ovládání“…

Truman, hrdina svého nekonečného seriálu, nakonec odhalil pravou podstatu svého světa. Přes mnohé překážky nakonec doputuje až na samý okraj obřího studia a jeho poslední zkouškou se pak stává fyzické překročení hranice mezi světem uvnitř a něčím, co je venku. Stvořitel seriálu k němu sice promlouvá jako neosobní všudypřítomný bůh (ano, bůh-stvořitel a jeho náboženství) a snaží se jej udržet v omezujících kulisách seriálu. Ale Truman odolá (je to pohádka) a ze studia odejde.

Dnešní divák je opět ve stejné pozici. Stvořitelé televizních seriálů se jej snaží nalákat na nejrůznější výhody. Nutno však přiznat, že takový divák je v mnohem těžší pozici než samotný Truman. Ten totiž hranici oddělující jeho svět od reality aspoň mohl nahmatat. Ale kde leží hranice mezi naším reálným světem a tím, na který se díváme v televizi? Vždyť stále máme pocit že žijeme svůj život! A kam bychom měli odejít? Stejně se chceme dívat!

Asi jedinou možností jak uniknout, je opravdu zmáčknout osudový „čudlík“ a odlidštěný přístroj vypnout. Ale kdo se k takovému činu odhodlá? Náš svět není pohádka a obyčejný člověk není hrdina. A proč vlastně měnit lákavý televizní svět za nepříjemnou realitu? Proč nesnít pořád dál, až do skonání, po němž možná také přijde sen? Proč se probouzet a toužit po něčem opravdovém, třebaže ne tak bezpečném a plném nejistoty? Kdo by o to stál? Kdo by byl tak hloupý?

I na to má Truman show svůj názor. Jakmile Truman ze studia odejde a tím vlastně skončí třicetiletý seriál o něm, zazní další z příznačných otázek dneška: „Co je na programu?“

psáno pro LtN

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *