XX. století podle Bernarda Bertolucciho

Začít sledovat filmový opus B.Bertolucciho Novecento (Dvacáté století) z roku 1975 žádá notnou dávku odvahy – nebývá zvykem, aby divák usedal do křesla v kině s vědomím, že z něj 325 minut nevstane. O to překvapenější však asi bude na konci tohoto velkodíla, když zjistí, že podle minutáže mnohem kratší filmy měly konec daleko vzdálenější svému začátku.

Jeho uvedení v cyklu Film a XX.století v rámci letošní Letní filmové školy nabídlo neobyčejný zážitek (prý šlo vlastně o českou premiéru) a posloužilo jako veliký rubín (barva vskutku není náhodná) do mozaiky mimořádných pokusů uchopit pomocí filmového eposu nejbližší a zřejmě nejcitlivější část dějin (za ostatní zmiňme třeba Kazanovu Ameriku, Končalovského Sibiriádu, Lawrence z Arábie, Posledního císaře, Malého velkého muže, Tisícročnou včelu či Jasného Rodáky).

Bertolucci rozvíjí typizovaný obraz celkové přeměny starého řádu v nový na osudech starošlechtického rodu a lidí žijících na jeho statku v průběhu 1. poloviny 20. století. Tato přeměna probíhá od postupných rolnických stávek přes krutosti obou světových válek, s vrcholně odpudivou a smrtící podobou italského fašismu, až po konec druhé války znamenající začátek nové, sociálněji uvědomělé společnosti, Bertoluccim chápané jako logické a přirozené vyústění předchozího bolestivého vývoje směrem ke „svobodě, rovnosti a bratrství“.

Centrálními postavami příběhu a zosobňujícími symboly „velkých dějin“ jsou „skorodvojčata“ Alfredo a Olmo. Narodili se oba v den Verdiho smrti (rok 1901), od něhož se začíná odvíjet časová linie vyprávění. Jsou k sobě takřka „osudově“ připoutáni, rozděluje je však to, že patří k opačným stranám třídních barikád – Alfredo (dospělý v podání R. De Nira) je vnukem majitele statku, zatímco Olmo (G. Dépardieu) jedním z rolníků na statku pracujících. Alfredo a Olmo vedle sebe vyrůstají s vědomím ambivalence svého vztahu, v dětství jsou vzájemnými rivaly před stejnou dívkou, ale vyrostou do vzájemného přátelství, dokud je v dospělosti opět nerozdělí odlišné sociální role, k nimž jsou „předurčeni“. V jejich vztahu je Alfredův původ vyvažován faktem, že Olmo je starší (byť o pár hodin) a „otrkanější“. Alfredo s ním jako kluk ještě dokáže udržet krok (stejně jako Olmo nad sebou nechá projet parní vlak, když se položí mezi koleje), ale ve vypjatých okamžicích v dospělosti se už jeho skutečná povaha šlechtického slabocha projeví naplno – při společné návštěvě prostitutky jen Olmo dokáže zareagovat na její epileptický záchvat, zatímco Alfredo uteče. Stejně tak nedokáže zpříma čelit nastupujícím fašistům a je de facto zodpovědný za to, co se na statku (v té době už jeho) stane.

Dvojici dvou „bratrů“ doplňuje fašista Atilla (nechutně skutečný D. Sutherland), který je vtělením všeho zvráceného, co mohlo stát za ohavností fašismu (jako by zrovna zaskočil z Viscontiho filmu Soumrak bohů a jen vyměnil uniformu). Tito tři jsou zástupnými symboly tradičního rozvržení společnosti – chcete-li tří tříd – šlechty, proletariátu a „něčeho mezi“ nekompromisně usilujícího o moc. Bertolucci se neubrání jisté schematičnosti, zdá se však, že ji dokáže udržet v „mezích“. Olmo je „samozřejmě“ dobrý a na jeho straně mají být sympatie diváků. Alfredo patří k těm „nahoře“, chová se bezohledně ke své ženě a tyransky k svým poddaným, ale je spíš ubožákem než zlým člověkem. Fašista Atilla už horší být nemůže, ale pokud člověk ví o hrůznostech, které měli fašisti a nacisti na svědomí, pak ani děsivá scéna, kdy fašista Atilla roztříští malému chlapci, kterého zneužil, lebku, nepůsobí jako cynická potřeba vykreslit nejodpornější postavu filmu ještě temnejší než černočernou. Ona taková prostě musela být.

Celý film je zcela jistě poznamenán Bertolucciho příklonem k levici, režisérovo přesvědčení o pokrokovosti a potřebnosti komunistické myšlenky je vysloveno zcela zásadně. Výsledkem však není (jak by se dalo očekávat) ideologický plakát. Jakýmsi zvláštním způsobem, snad zvoleným tempem vyprávění, snad nezvyklým působením onoho takřka literárního toku obrazů a myšlenek, tento mohutný nástin dějin nepůsobí nepřesvědčivě a nejednoznačné interpretace minulosti se přes svoji nezodpověditelnost stávají přirozeně vcítitelnými – jak tehdejší příklon ke komunismu jako k alternativě k panujícímu stavu (tehdy nevyzkoušené, a proto možné), tak podpora fašismu stavějícímu hráz komunistickému strašidlu, stejně jako lynčovací očistec provedený těsně po válce na přímých vinících nejen válečných zrůdností (ubití Atilly a jeho družky).

Bertolucciho film zdá se být především pokusem dotknout se jakési esenciální „živoucí“ podstaty dějin a jejich odkazu. Zvolená vyprávěcí technika a rytmus, mohutná rozmáchlost gesta a podivuhodná zemitá živočišnost lidí spjatých s půdou dodávají postavám filmu netradiční přesvědčivost, opravdovost a sílu. Lidští „hrdinové“ se na pozadí „historie“ neztrácejí, naopak, ta je na jejich osudech snadněji pochopitelná. Bertolucci jim dokázal vdechnout život do té míry, že vlastně sami vypovídají o tom, co je „nad“ nimi. Pověstná dialektika vztahu jednotlivců a dějin zde promyšleně funguje a na rozdíl třeba od slavnějšího Posledního císaře nezakolísá. Právě úspěšně realizovaná potřeba logicky zmotivovat jednání postav je zřejmě hlavním důvodem přetrvávajícího přínosu tohoto filmu. Takovýto „oživlý pomník dějin“ poskytuje svébytný, i když vyhraněný pohled na minulost, a dnes by mohl docela dobře posloužit jako vyvažující příspěvek k diskusi o vyrovnávání se s naší vlastní minulostí.

Jeho premiérové uvedení na obrazovkách by vůbec nebylo na škodu.

psáno pro LtN

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *