Ameriko! Ameriko! aneb Rebelové s příčinou

Zamyšlení nad filmy Americká krása, Dogma, Insider: Muž, který věděl příliš mnoho, Klub rváčů

Únorová nadílka našich kin přinesla zajímavý průřez současnou americkou produkcí. V jednom měsíci se objevil výjimečný počet slibných a přitažlivých titulů – na vytvoření té správné atmosféry pro jejich uvedení na českém trhu se podepsalo renomé osvědčených režisérů (M. Mann, D. Fincher), zářivost populárních hvězd (Al Pacino, R. Crowe, K. Spacey, A. Benningová, M. Damon, B. Affleck, A. Rickman) a koneckonců i spolehlivá aura skandálnosti (Klubu rváčů je vytýkán příklon k fašismu, Dogma zase popudilo církevní kruhy).

Úspěšně nalákané Evropany může navíc potěšit skutečnost, že navzdory různému žánrovému zařazení a odlišnému úhlu pohledu se všechny uvedené snímky zabývají vlastně jediným tématem – krizí amerického stylu života. Zámořské problémy mohou vyvolat v duši Evropy pocit zadostiučinění, konečně všichni uvidí i odvrácenou stranu chvastounské Ameriky, která nás tak sebevědomě a s přepjatým vlastenectvím přesvědčuje o blaženosti svých obyvatel, hrdých na hvězdnatou vlajku s červenobílý­mi pruhy.

Záhy však může trochu zamrazit. Vzdálenost mezi našimi odlišnými mentalitami se prudce zkracuje a navíc není zcela jisté, zda jsme chytrým americkým producentům všichni jen „neskočili na špek“ a „nespolkli i s navijákem“ jejich sebekritiku, z níž se v poslední době stává docela úspěšný vývozní artikl. Možná je to jen souhra okolností, možná nastupující módní trend kritizovat obdivovaný a zatracovaný „american style of life“, možná promyšlený marketingový tah. Vždyť v konečném důsledku tyto filmy uspokojí každého – na jednu stranu odsuzují všechny atributy spotřebního života, na straně druhé se stávají jeho přirozenou součástí. Každý si potom najde to své a hlavně zaplatí.

Ať tak či onak, uvedené filmy se v analýze a vykreslení dnešní situace docela vhodně doplňují. Mozaika jednotlivých charakteristik pak vytváří netradiční celek, který vskutku nevzbuzuje příliš sympatií. Vyvstává před námi společenský systém, kterému vévodí masová povrchnost, kýčařské konzumentství, posedlost úspěchem, demokraticky se tvářící diktát trhu a také pokrytectví, sobectví, marginalizace neúspěšných, osamocení, frustrace.

Podle těchto filmařů je společnost zkažená od shora dolů. Šéfové největších tabákových firem neváhají před soudem křivě odpřísáhnout, že nikotin není návykový. Americká televize s nejprestižnějším investigativním pořadem v celých Státech odmítne odvysílat usvědčující rozhovor s vědcem, který tvrdí opak, jen proto, aby následnou žalobou ze strany tabákového průmyslu neohrozila plánovanou fúzi s jinou společností. V New Jersey zase jakýsi kněz pro zpopularizování křesťanské myšlenky mezi mladými odmítne tradiční zobrazení Krista na kříži a vymyslí jeho novou image jako chlapíka, který je „in“. Jednotliví členové vedení jisté mediální společnosti, která svůj úspěch vybudovala na kultu animované postavičky, podvádějí své manželky, zneužívají děti a provádějí finanční podvody. Modlou, snem a podmínkou k životu je vlastní úspěch. „Chceš-li být úspěšný/á, musíš se tvářit úspěšně,“ tvrdí o své zkušenosti jedna úspěšná postava z Americké krásy.

Jenže obyčejní lidé většinou úspěšní nejsou. Neumějí být šťastní a se sebou spokojení, spíše jsou sami sebou postižení – postižení svými touhami a determinováni svými svéráznými úchylkami, které je ovládají a vedou. Jako by sami byli zosobněním svých vlastních slabostí. Trápí se, protože musí být úspěšní, ale nejsou, protože jsou předurčeni k tomu, aby chtěli to, co nikdy nedostanou, aby byli takoví, jací nemohou být. Pohybují se v rámci společenských pravidel, s nimiž nesouhlasí a která nemohou změnit. Jenže systém brání přirozenému rozvinutí jejich lidských vlastností, nemilosrdně je deformuje, drtí a přizpůsobuje k obrazu svému. Slovy z Klubu rváčů „dělají jen nenáviděnou práci, aby si mohli koupit nepotřebné věci“. Nemohou si nikomu postěžovat, nenacházejí pochopení, nejsou vyslyšeni, dostávají se na okraj jako nepřizpůsobiví. Nikdy nedojdou naplnění. Ve skrytu své vynucené psychické izolace obracejí pozornost k sobě, zaměřují se jen na sebe a ztrácejí nadhled nad ostatními i nad sebou. A postupně začnou vzdorovat, bouřit se, bojovat. Forma jejich protestu je různá. Od čistě soukromého odmítnutí v Americké kráse až po promyšlené destruktivní plány v Klubu rváčů.

Protest proti soudobé společnosti není v amerických filmech novinkou, přesto nepatří mezi jejich nejčastější témata, je přirozeně dobově podmíněn a bývá často poplatný poptávce a ovlivněn komerčními zájmy studií. Známější je tak spíše jeho příjemná a nevinnější podoba (např. Absolvent), kritika oklikou přes historicky starší období (Třpyt v trávě o krizi 30. let) a nebo přes řešení specifických problémů určitých skupin obyvatelstva – generační střety 50. a 60. let (Rebel bez příčiny), rasismus (V žáru noci), válečná traumata (Vlasy, „vietnamské“ filmy O. Stonea) nebo politické kauzy (Nixon). Tituly, které by analyzovaly, zpochybňovaly, ironizovaly a odsuzovaly celý systém, začínají být typické až pro konec 90. let. Situace a pocity obsažené v těchto filmech totiž dnes skoro nikomu nejsou tak docela cizí, vycházejí z převládajícího postoje lidí ke každodenní realitě, těch lidí, kteří se stále obtížněji vyrovnávají s požadavky a tlakem stále složitějšího a nepřehlednějšího vnějšího světa.

Nejzajímavější, nejprovokativnější a nejproblematičtější je na těchto filmech skutečnost, že nejen postavy, o nichž pojednávají, ale vlastně i jejich tvůrci nedovedou k dnešní realitě zaujmout adekvátní postoj. Odmítnutí jako takové je přirozené a vlastně i sympatické, protože podvědomě blízké. Kdo by někdy nechtěl nejraději všeho nechat, skoncovat se vším, s celým světem nebo se sebou samým? Ten zoufalý pocit jistě občas přepadne každého a někoho dovede i k činu a neštěstí. Jenže američtí tvůrci podlehnutí této slabosti vyzdvihují, možná obdivují, a jako příklad adekvátního postoje k životu předvádějí postoj silně anti-životní.

Hrdina Americké krásy byl svým nejbližším okolím odvržen, překáží mu, vlastní rodina je z něj znechucena. A tak přestane hrát falešnou hru na úspěch a štěstí, pozná, že ji nepotřebuje, protože k životu stačí málo. Dobrovolně se zřekne své dosavadní vyprázdněné existence a v tomto odmítnutí nalezne své skromné štěstí. Připomíná tak hrdinu Tiché dohody režiséra Elii Kazana. Přesto mezi nimi existuje rozdíl způsobený uplynulými třiceti lety.

Existenciální pocit vykořenění cítili lidé v Americe už koncem šedesátých let, ale stále ještě žili nadějí. Na zbouraných základech neváhali budovat něco nového, už nepodřízeného společenským pravidlům, osvobozeného a bytostně svého. O třicet let později už vládne všeobecná ztráta iluzí, není důvod pro hledání nějaké nadstavby – možná k němu chybí síla, možná schopnosti. Americká krása je jen charakteristickým povzdechem nad touto situací, ale vlastně i jejím přijetím. Možná by jejím mottem mohla být parafráze jednoho citátu B.Malamuda: „Tak proč se snažit, jako kdyby za jakýkoli život neexistovala menší odměna než věčnost?“ . Hlavnímu hrdinovi už nic nevadí, je se vším spokojen. Dokonce i svou předčasnou smrt vnímá jako logické a ani ne nepříjemné vyústění své zvláštní existence, která jen tak beze smyslu proplynula časem. Z jeho hlediska to lze chápat, ale proč ho vyzdvihovat? Je vlastně dáván za příklad člověk, který není schopen plnohodnotného vztahu k jiné bytosti a místo něj vzplane okouzlením k nezletilé dívence; kterému sice nikdo nechce rozumět, který ale sám nenalézá pochopení pro jiné. Navíc se nelze ubránit dojmu, že si autoři libují v podivné nekrofilní okouzlenosti smrtí.

Daleko skandálnější Klub rváčů je tak v určitém smyslu agresivnější a aktivnější verzí Americké krásy. Seberealizace je bolestná, nalézání smyslu obtížné, o to však heroičtější. Samotnou podstatu lze doslova jen nechat vymlátit ze sebe samého nebo ji vytlouct ze svého protivníka. Jde o určitou brutální verzi nirvány, vyprázdnění, psychického uvolnění a sebepotvrzení. „Skuteční muži“ se nakonec vydávají na trestnou výpravu proti celé společnosti, mstí se záškodnickými akcemi a připravují totální kolaps infrastruktury a nastolení chaosu. Původně zcela soukromá krutá cesta sebepoznání pomocí sebedestrukce se tedy paradoxně rozbují do zhoubné formy zničení všeho kromě sebe sama. To, že to není zrovna případný způsob vypořádání se s nepřátelským světem, bylo zřejmé i samotným tvůrcům, a proto hlavní postava svůj stín, své „černé já“, nakonec zabije. Jenže po zničení zla se jeho myšlence stejně nepodaří zabránit, infrastruktura je vyhozena do vzduchu a sesouvajícím se mrakodrapům hrdina docela spokojeně přihlíží. Závěr vyznívá alibisticky nejednoznačně a skoro bázlivě, opatrně zlu přitakává. Vypořádat se takto s realitou sice představuje jistotu, že díky skandálu zvýším své zisky, ale také riziko, že nabídnu psychopatům látku k přemýšlení (z toho filmu by měl jistě radost Unabomber).

Jako by Američané věděli, že něco není v pořádku, ale neuměli k tomu najít tu pravou alternativu. Také film Dogma nalézá útěchu v programovém šokování a jisté iracionalitě. Třebaže poukazuje na účelový, manipulační, mediálně-tržní kalkul církve a zřejmě neustálé porušování desatera ze strany navenek prudérních a hluboce věřících Američanů, vyrovnává se s tímto všudypřítomným pokrytectvím nadmíru zvláštním způsobem (padlí andělé s klidem zastřelí nevěrného manžela, zmasakrují hříšné vedení mediální společnosti atd.). Po vrcholné smrtonosné scéně sice Bůh stejně nápaditě potrestá zešílevšího anděla (efektně rozprsklá hlava), ale tím je vše skončeno, zapomenuto a dojde k všeobecnému, ale neopodstatněnému odpuštění. Osvobozující víra zde z absolutní nevíry a zpochybnění povstává zcela nezdůvodněně, nepřesvědčivě až zvráceně. Takzvaně očistná katarze odpuštění vůbec nic neočišťuje, pouze namísto zcela zbořených dogmat nabízí přepracované, staronové – víru v Boha, jehož podoba je přizpůsobena mladým a dnešním módním trendům (Boha hraje A. Morissettová). Nabízí se tak v jiném balení to, co je odsouzeno na začátku filmu – zábavná, ale povrchní a líbivá verze víry. Tím autoři Ameriku odhalují více než chtějí – módnost jejích povrchních hesel, atraktivnost a uspokojivost lehce nahozených glos, které sice poukáží na problém, ale jeho podstata je nezajímá, uniká jim.

Insider se od předcházejících filmů liší takřka klasickou formou, kterou jen moderně zastřihl. Ani není tak originální, vždyť dvě hlavní postavy jako by vypadly z dávného (a pro mnohé vyčpělého) světa zodpovědnosti a hrdinství. Tradiční je částečně i v tom, že nebojuje jenom proti něčemu, ale za něco (v tomto případě za právo veřejnosti na informace). Navíc neváhá využít osvědčených vyprávěcích metod až klišé. Přesto svou analýzu moci a nemožnosti boje proti ní podává přesvědčivě. Poznání skutečného stavu americké „demokracie“ nahání strach. Navzdory tomu a v přímé opozici k předchozím snímkům vyzdvihuje hrdiny, kteří sice také bojují za svá práva, za svůj pohled na svět, ale ještě neztratili zodpovědnost a pocit sounáležitosti s jinými. Nabízí možná idealistickou a nereálnou možnost, jak neztratit v dnešním světě sama sebe a přitom neztratit vztah k ostatním. Dnešnímu trendu se tak svým poselstvím trochu vymyká.

Ukazuje se, že to americké filmy skutečně nemají jednoduché. Když nabízejí jen bezduchou zábavu, vypadá to, že mentalitě amerického národa stačí opravdu málo. Když se pokoušejí podat kritickou výpověď o vlastní společnosti, stejně v zájmu přitažlivosti použijí takové prostředky, že jim nelze příliš věřit. Kdyby je však nepoužili, nikdo by si jich ani nevšiml. Musí dělat reklamu sobě, těm, co je platí, a nebo aspoň své zemi.

A tak tím nejsmutnějším zjištěním se možná stává nemilosrdná síla tržního pokušení a to, jak se mu těžko odolá. Použijeme-li větu z Insidera, filmaři jsou vlastně „jen normální lidé, pod abnormálním tlakem“. Nesmíme se divit, když do určité míry abnormalitě a vidině slávy a úspěchu podlehnou, zvlášť když je to pro ně výhodné. Vědí, že musí být za každou cenu originální, aby vzbudili pozornost (Chcete být skutečně nonkonformní? Pak určitě všichni přijďte na náš film! )

Oscarové nominace dokazují, že se jim to opět podařilo.

psáno pro LtN

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *