Před promítáním svého filmu na letošním Febiofestu Nikita Michalkov uprostřed vtipného glosování uvedl, že se mu kromě stovek reakcí ruských kritiků, kteří jeho film Lazebník sibiřský charakterizují všelijak, dostalo i vyznání jedné dívky.

Ta prý už tři roky přemýšlela o odjezdu ze země, ale tento film jí ukázal, že má vlast. Zřejmě překvapí, že takový dojem získala z filmu, který jako by nebyl určen pro domácí publikum. Hlavní postavou je Američanka Jane (Julie Ormondová), jež přijíždí v roce 1885 do carského Ruska – z jejího pohledu nahlížíme do příběhu, jejíma očima vidíme všechny ostatní postavy, s nimiž přichází do styku. Na celé Rusko se nahlíží perspektivou cizince, který o něm má jen obecnou představu blížící se mýtu. Objevování této záhadné země je pak cele přizpůsobeno západním divákům – snad krása svůdné Jane způsobí, že s ní Rusové podivuhodně snadno komunikují v jejím jazyce (píše se konec 19.století – sic!), a že se tak převážná část dialogů odehraje v angličtině.

Michalkov se Americe přiblížil v mnohém (vždyť přes Beringovu úžinu to ani nemá daleko). Od Oblomova a Nedokončené skladby se na Západě (nebo je to pro něj Východ?) lecčemu přiučil – vítězí obraz, akce a hudba. Nelze říci, že by to bylo laciné, možná jen příliš efektní – kdo by pak přemýšlel nad tím, jestli je možné, aby v 19. století americká dívka, která je sice půvabná, ale neumí rusky, v Rusku pomáhala získat státní dotaci na nějaký vynález? Jenže Michalkov je vyzkoušená a osvědčená značka, jíž se rádi svěříte – jako do rukou starého známého, který dosud nezklamal. A ona vás veze úžasnou krajinou, z reproduktorů se line povznášející hudba, sentimentálním slzám spolehlivě zabrání stěrače smíchu a ani vás nenapadne podívat se do zpětných zrcátek, protože jízda je nanejvýš pohodlná a radostná. Šprýmař a žertéř Nikita už mnohokrát prokázal, že humoru rozumí, a skoro každou situaci dokáže zneužít, odlehčit a rozveselit (jen některé gagy v našich kinech asi vyvolají jisté „déja vu“ – při naleštěných parketách, na nichž klouzají a padají šlechtici, se nemůže nevybavit zázračná mast alchymisty Scotty z Císařůva pekaře a při pohledu na korpulentní partnerku mladého kadeta princezna Heleny Růžičkové z Tří oříšků pro Popelku – že by inspirace při natáčení na Barrandově?).

Nikita Michalkov díky svým nezapomenutelným dílům dávno dobyl svět a je světem uznáván (viz Oskar za Unaveni sluncem). Z této zaslouženě vyzískané pozice sympatické autority, s odstupem a nadhledem profesionála, ale s mužným zápalem nám předvádí a nabízí celé Rusko – od cara a Kreml přes šlechtické bály, vojenskou školu až po lidový masopust a velkolepé přírodní scenérie. Nechybí vodka, věnce preclíků, souboj i přátelství na život a na smrt, nenaplněná láska, radostné užívání života, a především velká a tragická gesta. Celé dohromady to vyznívá jako monumentální, atraktivní, úchvatná a dojemná poéma. Poéma na zadní straně pohlednice s nápisem „Greetings from Russia“.

Nikdo asi nezapochybuje o tom, že tuto poému napsal vynikající režisér. Poslal ji však zahraniční poštou, a aby mu rozuměli, tak ji napsal cizím jazykem a cizí formou (povedený kousek otevřít ruský film americkou vlajkou). Západu, přesněji Spojeným státům, chtěl vylíčit co nejpřívětivěji tvář své vlasti. Prominentní umělec o ní natočil prý nejdražší evropský film jako reklamní billboard, který měl být tak velký a reprezentativní, aby si ho všimli až za oceánem. Při troše fantazie se za filmovou snahou ruských kadetů dobýt srdce americké dívky může spatřit probleskávající ruská touha znovu získat obraz o sobě samém jako o rovnocenném partnerovi té druhé a tolik vzdálené a nedosažitelné velmoci.

Zvolená cesta je zlatá a střední, je to cesta pohoolywoodštěné stravitelnosti pro široké publikum. Pozice současného Ruska je tu zpřístupněna naveskrz příjemnou upomínkou Ruska minulého a vůbec nezáleží na tom, jaký byl carský režim ve skutečnosti – ve filmu je preclíků a vodky všude habaděj, lidé se baví na poutích, sem tam nějaký ten atentát (který jako by neměl svou příčinu a pozadí), a pokud člověk ctí cara (v podání samotného režiséra je přímo dobrácký) a pomateně nemlátí nadřízené generály, tak se mu vede docela dobře. Ani vyhnanství asi nebylo tak strašidelné – navzdory podobě s Robinsonem vypadá bývalý kadet Tolstoj i po sedmi letech nucených prací docela zachovale a prostorný dřevěný statek, kde žije, by na tehdejší dobu asi nebylo úplně špatné domácí vězení. Michalkovovou falší mistra kouzelníka je to, že zdánlivě předvádí romantický příběh dvou lidí, přitom ale jen potvrzuje pozitivně zkreslenou představu zahraničí o Rusku (samozřejmě, že jde o vyrovnání stejně přehnané, ale častější vize Ruska jako země strachu).

Michalkov zřejmě chtěl vyvolat v zahraničním (a možná i domácím) publiku stejné pocity, jaké si z něj odnesla na začátku citovaná dívka. Sám říkal, že chtěl natočit film o Rusku, jaké by rád viděl. Nutno dodat, že by rád, aby ho tak viděli i ostatní. Jeho počínání mu nelze zazlívat, protože demoralizované Rusko dneška možná potřebuje podobnou infuzi sebevědomí. Zbývá jen otázka, zda Rusy skutečně povzbudí, že o nich jejich největší režisér natočil „americký“ film.

psáno pro LtN