Všimneme si, že se ubavíme k smrti?

 
Namísto úvodu
Cítíte se šťastní, spokojení a uspokojení?

Máte radost, když je vaše prádlo bělejší než bílé, když jsou mokré plenky stále suché a když díky nápoji, který vám dá křídla, můžete černému ptákovi oplatit stejným a pěkně z vysoka? Blaží vás pocit, že díky mobilnímu telefonu můžete „s kolegou na dálku probrat nějakou pitomost dřív než na ni oba zapomenete“ (O. Štindl)? Myslíte si, že dokonale plochá obrazovka vám nabízí dokonale plastický obraz světa? Hřeje vás jistota, že k tomu, aby všechny vaše starosti zmizely, stačí jen kdykoli zmáčknout knoflík na té „jedné a jediné“ veliké elektronce?

Opravdu se cítíte šťastní, spokojení a uspokojení?

V tom případě pozor!!! Pokud i nadále chcete prožívat ráj na zemi a nenechat se vytrhnout ze svého blaženství, vyhněte se knize, která před nedávnem vyšla – jmenuje se Ubavit se k smrti (ne unavit!) a napsal ji jistý Neil Postman. Je to kniha nebezpečná a hodná upálení, protože jejím jediným cílem je nabourat hluboce zažité stereotypy naší televizní kultury a tím i naši jistotu. Střezte se této knihy – dotkne-li se vás, už vás nepustí.

Kniha vyšla v USA před čtrnácti lety, ale je zarážející s jakou inspirativní silou dokáže promlouvat dnes v naší zemi. Odhlédneme-li od konkrétních amerických reálií, vypadá to, jako by ji Neil Postman, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity, napsal po důkladném studiu veřejné komunikace u nás.

Konstatovat, že žijeme ve světě médií jistě není nic objevného. Postřeh, že si vliv médií neuvědomujeme a média nestudujeme, bude jistě zajímavější. Postman si médií všiml a ve své knize nabídl takové závěry, že se už na televizní obrazovku nikdy nepodíváme tak jako dřív.
Knihtisk
Banální tvrzení, že žijeme ve světě médií, Postman poněkud zpřesňuje. Jedná se totiž o svět jediného média, a to proto, že televize vehementní uzurpací času a prostoru v myslích diváků a v jejich životech zcela vytěsnila ostatní média z veřejné komunikace. A pokud je nevytěsnila, přetvořila je k obrazu svému. Ano, vyskytnou se námitky, že stále existují noviny, knihy, rozhlas a nastupující internet, který zřejmě zamíchá „pořadím sledovanosti“. Nicméně ve své odzbrojujcí moci je televize zřejmě nepřekonatelná – nevyžaduje totiž od diváků vůbec nic, jen pasivní příjem. Ostatní média, i internet, vyžadují aktivní spoluúčast. Kromě toho zůstává otázkou, nakolik je internet od televize odlišný – obrazovka jako obrazovka.

Postman se k dnešní podobě světa staví více než skepticky a má za to, že televize zcela bezprecedentním způsobem deformuje naši skutečnost, naše životy, naše myšlení. Tvrdí, že „významné nové médium“, jakým je televize, „způsobuje změny ve struktuře komunikace ", že totiž charakter média určuje zároveň způsob i obsah sdělování informací a vůbec celé veřejné komunikace. A upřesňuje, že "televize si vynucuje jiný obsah než ostatní média“. V přímé opozici k ní stojí především tištěné slovo. A právě srovnání dvou monopolních světů – na jedné straně knihtisku a na druhé televize – je klíčovým motivem této knihy a nutným odrazovým můstkem pro pochopení role, kterou dnes televize zastává.

Tištěné slovo představuje určitou „zkoušku intelektu“, protože klade požadavky jak na autora, tak na čtenáře. Psaný text musí být srozumitelný, a proto koherentní a uspořádaný, čímž nutně vyžaduje logiku, serióznost a jistou míru objektivity. Pokud text srozumitelný není, automaticky ztrácí svou hodnotu a smysl – kdo by jej četl? Jak říká Postman: „Nemá-li věta smysl, je pouhou gramatickou skořápkou.“ Napsaný text nás nutí myslet a uvažovat racionálně a hledat v něm jakýsi obsah. A snad nejdůležitější je, že od nás vyžaduje aktivní, tvůrčí přístup. Postoj k tištěnému slovu se pak v éře jeho největšího rozkvětu promítal i do postoje ke světu – lidé toužili světu rozumět, předvídat dění v něm a kontrolovat je – chtěli tvůrčím způsobem zasahovat do jeho vývoje.
Telegraf a fotografie
Jenže monopolní postavení tištěného slova vážně narušil telegraf. Jako první médium pokořil dosavadní rychlost informace závislé na fyzických možnostech člověka. Avšak tím, že bleskový přenos informace mezi vzdálenými místy umožnil, záhy jej začal i vyžadovat. Tím nabídl svou vlastní definici diskuse – městům a lidem přinášel informace o jiných městech a lidech, s nimiž neměli nic společného. Jednotlivé informace spolu také neměli nic společného, poprvé mohly být zbaveny kontextu, aniž by to komu vadilo. Všechno přebilo nadšení ze senzační rychlosti a dálky. V té době se začaly informace poprvé „vyrábět“ a začalo se s nimi obchodovat.

Dříve byly podle autora zprávy v novinách místní a nadčasové, měly svůj význam i adresáta. Po rozšíření telegrafu začaly prostorem poletovat zbytečné nikomu neadresované zprávy tříštící pozornost a čas. Slovo ztratilo svou prestiž – ta byla spojená s tím, že slovo zakládalo možnost akce – „Která z večerních zpráv změnila vaše plány na to, co uděláte zítra?“, ptá se Postman. Kromě zpráv o počasí zřejmě žádná.

K telegrafu se pak připojila fotografie. Tento „jazyk o konkrétním“ se vyznačuje tím, že postrádá syntax, a přestože má velkou sílu, není v něm žádné mínění. „Izolovat od sebe obraz a kontext je dokonce základním smyslem fotografie“. Tím ovšem fotografie nabourává samotnou podstatu jazyka, protože „jazyk dává smysl jen jako sled určitých tvrzení“. „Jazyk“ telegrafu a fotografie „popřel vzájemnou souvislost, obešel se bez kontextu, hlásal bezvýznamnost historie, nic nevysvětloval a místo komplexnosti a koherence nabízel fascinaci.“ Spojení telegraficky přenášených informací a fotografického obrazu vytrženého ze souvislostí došlo dokonale harmonického naplnění právě až v televizi.
Televize
Svět vytvářený televizí Postman přirovnává ke kaleidoskopu: „Je to svět, který téměř postrádá soudržnost a smysl, svět, který po nás nežádá, ba dokonce nám ani nedovoluje, abychom cokoli podnikli. Svět, který je – tak jako dětský kaleidoskop – přísně samoúčelný. A stejně jako kaleidoskop je také nekonečně zábavný.“

Televize nese všechny znaky svých „složek“ (telegrafu a fotografie) a spojuje je v navýsost účinný produkt – její obrazová část dodává textům iluzi smysluplnosti tím, že je činí viditelnými a tedy „reálnými“, naopak text dodává iluzi smysluplnosti obrazu, protože jej opatřuje „pseudokontextem“. Jelikož obsah informace k nám nemá žádnou smysluplnou vazbu (kromě toho, že nám „sděluje“), nedozvídáme se vůbec nic. Zůstává jen jakýsi dojem.

Paradoxní a hlavně znepokojivá je však skutečnost, že nic z toho nám vlastně nevadí. Většinou jsme tomuto způsobu života ovládanému televizí přivykli naprosto bezbolestně a bereme jej jako samozřejmost. Nevadí nám roztříštěnost a nesmyslnost informací, jež k nám plynou, jež nás pronásledují, stejně tak si většina ani nevšimne, že celý náš život je daleko fragmentárnější, roztříštěný a neuspořádaný, že plyne v nesmyslné chaotičnosti bez počátku a konce jakési možné životní cesty. Žádnou smysluplnost u informací (možná ani od života) neočekáváme, naplnila nás lhostejnost, vyhovuje nám, že zprávy přinášené televizí nemají žádný skutečný obsah. Američtí výzkumníci zjistili, že „několik minut po odvysílání televizního zpravodajského pořadu si z něj 51 % diváků nedokázalo vybavit ani jedinou zprávu“. Rychle a jistě ztrácíme „smysl pro to, co znamená být dobře informován“.

Typickou metodu televizní komunikace Postman označuje heslem „A teď…“. Jedná se o charakteristický způsob, jak diváka upozornit, že má „přešaltrovat“ své vnímání na něco úplně jiného („Při zemětřesení zahynuly tisíce lidí. Je to tragédie. A teď se podíváme, co dnes dělal Karel Gott.“) Je podivuhodné, jak tato zaklínací formulka neobyčejně a zaručeně funguje. Postman ironicky zmiňuje, že by se čtenáři notně podivili, kdyby on sám ve své knize z ničeho nic přerušil analýzu tématu a věnoval pár řádků či stránek reklamě a začal třeba vychvalovat služby United Airlines. V televizi je podobná strategie naprosto samozřejmá.

Metoda „A teď…“ ruší veškeré souvislosti, jedna informace je vůči jiné naprosto irelevantní, jsou postaveny do stejné roviny, navzdory jistě odlišné závažnosti. Jsou stejně zploštělé, banální. Neexistuje předtím a potom, existuje vlastně jenom přítomnost, ono pověstné a zhoubné „tady a teď“, jež ve své přílišné soustředěnosti na okamžik odmítá minulost i budoucnost, odmítá paměť. Tím ovšem nastává relativizace samotného pojmu pravda. Pokud chybějí souvislosti a kontext, pokud chybí srovnání, pravda je jenom ono teď. To v sobě skrývá nedoceněné nebezpečí. Postman v této souvislosti uvádí výrok W. Nippmana z roku 1920: „V komunitě, která není schopna odhalit lež, nemůže existovat svoboda.“ Z tohoto hlediska se dostáváme do jakéhosi totalitářského diktátu televize, jež nám nabízí množství útržkovitých a heslovitých informací, které vlastně neinformují. A všechna tato změť chaotických zpráv nás spolehlivě udržuje od skutečné podstaty, chcete-li pravdy.

Postman svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G.Orwella a A. Huxleyho. Orwell ve své knize 1984 předpovídal diktátorský nátlak zvnějšku, zákazy knih, nedostatek informací, skrývání pravdy a to, že budeme ovládáni pomocí bolesti. Ovšem celá kniha Neila Postmana tuto předpověď odmítá, aby dala za pravdu A. Huxleymu. Ten budoucnost viděl odlišně – nátlak zvnějšku prý nebudeme potřebovat, protože se orwellovským podmínkám přizpůsobíme dobrovolně, knihy nikdo nebude muset zakazovat, jelikož je nikdo nebude chtít číst, informací bude tolik, že povedou k pasivitě a egoismu, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti a že kontrola bude zajištěna prostřednictvím slasti. Dnes slast poskytuje televize, která podle Postmana všechen svůj obsah transformuje a nabízí jako zábavu. Vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nudit, ale přitahovat, baví nás. Veškeré zboží (pořady) nabízí v pestrobarevném hávu stále krásnějším, přitažlivějším a zábavnějším. A my se samozřejmě, spokojeně a letargicky necháváme „bavit“.
Namísto závěru
Postman zastává názor, že se jedná o ideologii, možná neformulovanou, „o to však mocnější. Pokud jsou lidé přesvědčeni o nevyhnutelnosti pokroku (o čemž jsou také denně přesvědčováni) snadno podlehnou (a podlehli) ideji, že "dějiny nás unášejí vpřed k jakémusi předurčenému ráji a že silou za tímto pohybem je technologie“.

Na jednu stranu Postman odmítá, že by to „někomu sloužilo“, na stranu druhou spolu s výše zmíněným Huxleym ovládanost lidí připouští. Lidé sami si neuvěřitelnou moc televize neuvědomují, a pokud ji snad tuší, nedokážou se z ní vymanit. „Problémem však v žádném případě nespočívá v tom, na co se díváme. Problémem je už samotný fakt, že se díváme.“ A podle Postmana se díváme, aniž bychom chápali podstatu televize a jejího účinku. „Žádné médium totiž nepředstavuje přehnané riziko, pokud jeho uživatelé vědí, v čem nebezpečí tkví.“ Jediným reálným řešením je pro Postmana vzdělávání. „Ptát se znamená prolomit kletbu.“ Kniha „Ubavit se k smrti“ je jedním z významných pokusů o prolomení.

Napsaná jasně, srozumitelně, přesně podle zásad kvalitního textu, nabízí vzrušující a hluboký vhled do mentality dnešního světa. Naznačuje mnoho souvislostí, jež nebylo možné tímto textem obsáhnout. Dá se říci, že je to zaručeně působivější „thriller“ než většina těch televizních. A že se vám pak i ta nejplošší obrazovka bude zdát nějaká křivá?

(psáno pro LtN)

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

3 komentáře

  1. eLx
    22. 6. 2010
    Reply

    Hezky napsané, asi si tu knihu pořídím. Na televizi osobně sice nekoukám už hodně dlouhou dobu, ale alespoň budu mít větší šanci vysvětlit i ostatním, že to nemá smysl. :)
    Díky za recenzi

  2. Petero
    24. 7. 2010
    Reply

    Děkuji, kvalitní komentář, co by asi Neil Postman napsal dnes…v době mobilu,net, ICQ, Skype, Googlu…Facebooku a dalších „socek“…? Sdílim souhlas, žijeme s „bezpřehém,po­vrchním,tekutém,in­statním " světě – výsledek jsou zničené a rozbité vztahy a rodiny, děti s jedním rodičem…/příp­.žádnou rodinou…/, knihu si určitě přečtu. Snád je to účel "ducha“ ne/klást si otázky, a ne/hledat odpovědě…

  3. henri
    24. 7. 2010
    Reply

    …kde niet otázok, niet odpovede…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *