Mužský kult vítězství

Americký fotbal je asi nejbrutálnější kolektivní hra na světě. Režisér Oliver Stone jejím pravidlům podlehl natolik, že by je nejraději přenesl i do života.

Reklamní podtitulek filmu Vítězové a poražení totiž v souladu s poselstvím filmu tvrdí, že „Život je kontaktní sport“. Za vznikem filmu hádám neodbytný tvůrčí pocit, že ve světě sexuálního harašení se ženy příliš emancipují a že Muž ztrácí pevnou půdu pod nohama. Interpretace Muže jako polozvířete ovládaného svými primitivními pudy se režisérovi zřejmě zdála velmi nespravedlivá, a proto na Mužovu obhajobu natočil tento efektní snímek.

Ne že by tuto jednostrannou interpretaci popřel, jeho hrdinové se jako polozvířecí maniaci chovají, ale rozhodl se, že v jejich postoji, chování a zbytku čehosi, co by se dalo nazvat myšlení, najde krásu a smysl, že oslaví ono sebedestruktivní obětování se v boji na život a na smrt. Vždyť v tom, že někdo po třech otřesech mozku kvůli miliónovému bonusu i v ohrožení života vráží svou poraněnou lebku do břich soupeřů, se vskutku skrývá cosi heroického.

Od Stonea se nedal čekat naivní sportovní příběh o velkém vítězství a la basketbaloví Hráči z Indiany, ačkoli základní fabule se od nich příliš neliší – na začátku krizová situace sportovního mužstva a řada překážek; na konci šťastná vteřina, která o všem rozhodne. I tentokrát se film snaží (v mém případě marně) strhnout k euforickému prožívání napjatých chvil, v nichž jde o mnohem víc než o vítězství samotné. Jenže americký fotbal není basketbal a hráči nejsou čistí chlapci vedení idealistickou touhou konečně něco dokázat. To by bylo na tak kontroverzního režiséra příliš laciné. Naopak. Za své hrdiny si vybral monstra naprogramovaná na co nejúčinnější likvidaci protivníka.

Zprvu se snad může zdát, že celý ten monumentální chaotický klip trvající dvě a půl hodiny, nabízí hlubokou analýzu tvrdého světa amerického fotbalu. Drahocenný čas (původní verze byla ještě delší) je totiž spravedlivě rozdělen mezi hrací plochu a zákulisí, kde probíhají možná ještě tvrdší boje. Zatímco si novodobí gladiátoři (tato podobnost je zde zdůrazněna polopatickým promítáním scén z Ben Hura) poctivě nechávají lámat žebra, vypichovat oka a rozšlapávat hlavy, funkcionáři s dolary v očích jen bezohledně a cynicky hážou trenérovi klacky pod nohy. Postřeh podivuhodné podobnosti mezi sportem a skutečným životem sice není příliš originální, ale možná by unesl celou tíhu příběhu a mohl by se stát docela inspirativním. To by však režisér nesměl namísto analýzy této duchaplné hry přitakat jejím pravidlům.

Podle jeho slov je totiž „Fotbal pohanský rituál, při němž muži i ženy vymítají svoje démony.“ A jeden takový rituál představují i Vítězové a poražení. Dynamický střih, kaleidoskop obrazů přebíjejících se v roztříštěném rytmu, permanentní psychedelická masáž, víření zvuků, chaos připomínající zrychlenou a blikající počítačovou hru. Akce, reakce, rána, dopad, vzykpělé emoce, nenávist, pološílenství, zběsilost, chuchvalce krve, slzy. Namísto endorfinů se do krve vyplavuje adrenalin, který otupí, vyždímá a nakonec poraženého přihlížejícího diváka vyplivne do ruchu velkoměsta. V zápalu boje se příležitost k analýze vytrácí a nastupuje promyšlené vymytí a úprava mozku.

Stone v průběhu filmu stále více plane obdivem k ocelovým kolosům bijícím se o jeden šišatý balón a bojujícím „o každý centimetr“. Veškeré prostředky dané pravidly brutální hry de facto přijímá, stejně jako jejich „přirozenou“ rozšířitelnost i mimo hru samotnou. Mezilidské vztahy u něj nezbytně musí být stejně agresívní, bezcitné, nekompromisní. Uplatňuje se fyzická síla, neodbytná touha porazit ostatní se promítá do každého činu. Ve všem všudy mužský svět. Boj. Všech proti všem.

Oliver Stone už ukázal, že moc, nekompromisní boj, ovládání jiných a rozhodování o cizích osudech mu imponuje. Ani ve zdařilém pokusu o analýzu Nixonovy éry nezakryl jisté „vcítění se“ do postavy samotného prezidenta a šedé eminence a „zosobnění moci“ Henryho Kissingera. V tomto filmu jsou jeho sympatie na straně trenéra (Al Pacino) – působivý manipulátor v podobě Al Pacina sice nepostrádá charisma, jeho chlapské a správně drsné rysy však jen těžko zakryjí podstatu věci. Vítězové a poražení představují ten nejčistší výtažek z typicky amerického kultu vítězství, velikášství, sebestřednosti. Poddání se masovému nadšení zde nabývá neúměrných rozměrů, navíc vynesených na piedestal novodobého hrdinství. Tady není pro poražené místo. Vítěz bere vše. Stone těm, kdo jsou mu ochotní naslouchat, nabízí možnost půl třetí hodiny být „u toho“, cítit se jako vítěz, vyhrát. Těm ostatním pak vzkazuje, že v tomto světě mají smůlu.

Stone zná jenom vítězství a prohru. Mezi nimi nic není. Proto bojuje i na plátně. Agresívní způsob vyprávění, který zvolil, má dokázat, že se jeho maximálně zúžený pohled nemýlí. Nasadil si helmu klipového střihu a rozbíhá se proti žaludku diváka, aby ho donutil přiznat, že síla a vychytralost jsou těmi nejlepšími prostředky komunikace v každodenním kolotoči velké hry života. Není čas na myšlenky, jen na psychické přesvědčování a sebeutvrzování. Obyčejný život je nuda. Slabí budou zapomenuti, neprůbojní zašlapáni. Svět patří predátorům.

V této souvislosti se přímo nabízí úryvky z Lipovetského Třetí ženy: " od „počátku“ dějin až do našich dnů se muži stvrzují v zápasech a soutěžích, o nichž se opírá rozdělení do tříd…u mužů je předmětem vášně samotná soutěž: střetnout se s druhými, vyhrát, být nejlepší pro ně představuje svébytný cíl, hodnotu o sobě…odhodlání vládnout, potřeba měřit se s druhými, chuť vyhrát kvůli samotné výhře zůstávají prinicipy, které mají muži osvojeny lépe než ženy… budoucnost znovu nastolí nadvládu ideálu mužnosti, boje a soutěživosti." Jako by tento film byl jakýmsi plytkým hrdinským eposem, korouhví sjednoceného mužství, bombastickou a fascinující obranou práva na boj jako na způsob existence. Nepřekvapí, že je tato obrana nepřímo, ale záměrně namířena proti ženám.

Ženy ve filmu prakticky nemají žádné slovo. Všechny jsou redukovány pouze na přívěsky, obdivovatelky a sexuální objekty mužů-bojovníků, bez vlastní osobnosti, bez vlastní touhy, bez charakteru. A jediná důležitější ženská postava majitelky klubu působí naprosto nepřesvědčivě, zmateně, záměrně nesympaticky, přestože jde (jak jinak) o atraktivní blondýnu. Ta se sice také chce úspěšně prosadit mezi muži, ovšem vlastně jim jen překáží v jejich velké hře, kazí jim plány jako cizí element. Konečné vítězství jí samozřejmě nemůže být dopřáno. Úplně poslední informací celého filmu a vlastně tou nejdůležitější, která je zároveň i závěrečným poselstvím, se stává konečná prohra majitelky klubu s trenérem. Tím nejdůležitějším vítězstvím, ke kterému celý film spěje, není vítězství týmu ve fotbalové soutěži, ale vítězství velkého hrdiny Muže nad Ženou.

Na začátku filmu se dozvíme, že „není nic krásnějšího, než když člověk ze sebe vydá všechny síly a zhroutí se na zem vysílením jako vítěz.“ Stone v tomto příoadě vydal všechny své síly, aby nás přesvědčil o své omezené pravdě a vnutil nám své agresívní chápání světa. Může se klidně zhroutit jako vítěz. Jeho výpověď někoho zdeptá, ale jiné zaujme a zřejmě i přesvědčí. Důkazem jsou i domáci recenzenti. Ladislav Silárszky v Premiere na závěr své recenze píše: „Život je ale boj na život a na smrt a sport jenom uvolňuje přirozené lidské pudy, které v současném civilizovaném světě nemáme kde vybít.“ Stone tímto vyhrál – díky jeho filmu si uvědomíme, že se svět točí podle jeho představ. Tím přistoupíme na jeho prostředky, abychom se jimi nechali porazit.

(psáno pro LtN, článek tam vyšel 2001)

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *