Další ohlédnutí do archívu. Jedna taková konverzační hříčka mezi On a Ona. 

Přinesl jsem ti květiny.

Proč?

Mám tě rád.

Myslíš to vážně?

Ano, miluji tě!

Doopravdy?

Ano, opravdu.

Jak tě to napadlo?

Prostě jsem se zamiloval. Do tebe.

Ale proč? Co je na mě tak zvláštního?

Nic na tobě není zvláštního.

Tak proč ses do mě zamiloval?

Já nevím. Líbíš se mi.

Líbím se ti?

Ano, líbíš.

Ale to přece musíš vědět, proč se ti líbím, ne?

Prostě se mi líbíš. Jsi hezká.

Já jsem hezká? To mi ještě nikdo neřekl!

Mně se líbíš, opravdu.

Ale krása není všechno…

To není.

Tak jak mě můžeš mít rád jenom proto, že jsem hezká?

Já nevím, prostě se mi líbíš. To nestačí?

Vždyť víš, že krása není všechno; to ještě není láska.

Není?

To není!

Není…

Měl bys mít ještě nějaký jiný důvod, proč mě máš rád.

Měl bych?

Samozřejmě!

Asi bych měl.

A máš?

Já nevím, líbíš se mi. Je mi s tebou dobře.

Tobě je se mnou dobře?

Ano, moc dobře.

Jak ti se mnou může být dobře?

Prostě je. Když tě mám rád…

Ale můžeš mi říct, jak to, že ti je se mnou dobře?

Já nevím, prostě je.

Jsi zvláštní. Mně samotné se mnou není dobře.

Jak to?

Já nevím, prostě není.

Není?

Nemám se ráda.

Ty se nemáš ráda?

Nemám a nevím, jak ty mě můžeš mít rád.

Mám tě rád.

Ale proč?

Nevím.

Ty to doopravdy nevíš?

Nevím.

A jak mě tedy můžeš mít rád, když ani nevíš proč?

Já vím proč!

Proč?

Protože mě ve skutečnosti nemáš rád!

Ale já tě mám rád!

Ale nevíš proč!

To nevím…

Tak vidíš – nemáš mě rád!

Ale mám!!

Můžeš mě mít rád a nevědět proč?

Tak vidíš!

Asi tě opravdu nemám rád.

To nemáš, když ani nevíš proč.

Ano, nemám tě rád.

Nemáš?

Nemám.

Ale proč?

Co proč?

Proč mě nemáš rád?

Já nevím, prostě tak.

Tak ty mě nemáš rád a ani nevíš proč?

Ne, to nevím.

Ale já to vím.

Co víš?

Že tě mám ráda!

Cos říkala?

Mám tě ráda!

Opravdu?

Ano, miluji tě.

Ale…

Žádné ale, zkrátka tě miluji.

Ale…

Miluji tě!

Ale…

Mi-lu-ji-tě!!!

Ale já tě nenávidím!