Volba je základem všeho

V televizi nedávno běžel záznam koncertu z Mnichova, ve kterém Ennio Morricone dirigoval sám své slavné filmové melodie. Kromě toho, že to bylo úžasné, byly jednotlivé skladby doplňovány sestřihem skladatelových promluv. Jednu z nich jsem zvolil jako titulek tohoto textu, protože je docela inspirativní pro obecnější zamyšlení nad dnešní ne-schopností rozhodovat se v životě vůbec.

Ennio Morricone totiž při komentování hudební tvorby řekl něco ve smyslu: „Výběr je základem všeho.“ Měl tím na mysli, že ze záplavy melodií, zvuků, nástrojů je nejdůležitější právě volba. Autor volí jednu cestu z nekonečně mnoha a tím dává své myšlence tvar, konkrétní smysl, zasazuje ji do řádu a významu. Bez toho, že by se pro jednu z cest rozhodl, by sice bylo vše možné, ale nevzniklo by nic.

A mně se zdá, že tahle věta může být velkým klíčem nejen k tvorbě, ale k jakémukoliv lidskému směřování a že dnes nabývá na nebývalé aktuálnosti. Protože právě až výběr (nebo v našem kontextu přesněji řečeno volba) z nekonečna možností, tedy volba jako vědomý čin, který k něčemu směřuje, vyjadřuje určitý názor, je projevem, možná až naplněním existence člověka. Což možná zní hodně banálně a frázovitě, ovšem ve světle dneška už méně samozřejmě, než by se mohlo zdát.

Člověk tím, že vědomě volí, přihlašuje se ke své konkrétní životní cestě, vyjadřuje přiznaně, před ostatními, sám sebe. Dává před sebou a před svým okolím najevo, co je zač, k čemu směřuje, co od něj lze očekávat. Díky schopnosti rozhodovat se, volit a za svou volbou jít, se stává vyzrálým člověkem, dospívá. Tvoří (a zde nacházíme metaforu s tvorbou uměleckou) ze svého života svébytný tvar, něco jedinečného, opravdového, smysluplného. Pak už tolik nezáleží na tom, jak se svými volbami uspěje (pokud se tedy nejedná o patologické projevy), důležité je, že je udělal a že je následoval, i kdyby by při nich nakonec neměl štěstí.

Ovšem, a tady se dostávám ke zmíněné aktuálnosti tématu, stále častěji mám pocit, že lidé skutečnou schopnost volit ztrácejí. A nahrazují ji jenom prvosignálním podléháním svému chtění. Chtění v tomto kontextu vnímám jako pudovou, povrchní emoci, která pouze prahne po uspokojení. Signál, reakce, uspokojení, signál, reakce, uspokojení. V dnešní době, která nabízí nekonečné možnosti, kdy je vše na dosah a zároveň vše dovoleno, se podléhá chtění velice snadno, vlastně je to to nejjednodušší, co může člověk udělat. Vidím, chci, vezmu si to, vždyť na to mám právo. Souvislosti jdou stranou, odpovědnost se nevyžaduje. Člověk, podléhající vlastnímu chtění, jen naplňuje hédonistický imperativ dneška, aniž by o sobě tím dával najevo něco jiného, než že „žije s dobou“.

Ovšem volba už je projevem vědomého jednání, které sice má svůj cíl, ale které neztrácí ze zřetele vazbu na souvislosti. Když volím, přihlašuji se k určité cestě, ovšem činím tak s vědomím existence jiných cest, které však nevolím – a v tomto smyslu se pak i odmítnutí stává činem, vyjádřením názoru. V tom se volba liší od chtění – když chci, nic to nevypovídá o mém vztahu k ostatnímu, mohu totiž chtít všechno. Při volbě se hlásím jenom k něčemu, ostatní logicky nechávám stranou. Volba tak vyžaduje zralost. Nezralý člověk volit ještě neumí (pokud je mladý), nebo nechce, popřípadě se odpovědnosti za volbu vyhýbá (pokud ani ve svém dospělém věku nedozrál). Skutečná volba je totiž podmíněna odpovědností a vědomím důsledků a tu si nezralý člověk ještě neuvědomuje a nebo jí není schopen.

Něco chtít, není nic složitého, to umí každé malé dítě. Až poznáváním různých cest, jejich různé důležitosti, prospěšnosti, smysluplnosti, člověk nabývá souvislostí, a pokud se mu podaří dozrát a vtisknout svému světu řád, smysl, naučí se mezi nimi volit. Něco chtít, nedá žádnou práci, naopak volba je vždy náročná, je důsledkem úsilí a vůle a předpokládá cíl a znalost sebe sama.

A o tuto schopnost, zdá se mi, lidé postupně přicházejí. Stále častěji dnes narážím na lidi, kteří volit neumějí. Jen nezávazně zvažují různé možnosti, litují, že se nemohou vydat po všech cestách, které ve světě existují, domnívají se, že zvolením jedné cesty nic nezískávají, naopak jen zbytečně o jiné přijdou. A lákadel je přitom nekonečně mnoho, ostatním se je podařilo získat, já je tedy musím chtít také. Nejlépe hned a tady. Proč se omezovat, proč připouštět, že život vede od zrození ke smrti, když může mít milióny odboček, dokud jsme mladí a zdraví. V životě by se přece mělo vyzkoušet všechno. V hédonistické době je proto všechno zajímavé. A důsledkem toho nic není důležitější nebo více smysluplné než něco jiného. Ruší se měřítka, principy, priority; odpovědnost je k smíchu, omezení neexistuje.

Ale vraťme se k původní, hudební inspiraci. Kdyby skladatel nezvolil z nekonečné kombinace tónů jednu melodickou linku, chaoticky a nazdařbůh by plácal do kláves, aby jich v co nejkratším okamžiku stiskl co nejvíce, výsledek by se nedal poslouchat, trhal by uši. To je kupodivu všem jasné, až je skoro trapné na to poukazovat. Ovšem převedeme-li stejný pohled na naše životy, rázem se naše jistota ztrácí. Neuvědomujeme si, že ve vztahu k vlastnímu životu jsme v roli tvůrce, který by mu měl vnuknout cíl, směřování a smysl, a který by tomu měl podřídit i své každodenní, všední i méně všední volby. A který by za těmi volbami měl stát a hlásit se k nim, pokud se domnívá, že jsou správné a k danému cíli vedou. To neznamená, že jsou pochyby nebo změny směru zapovězeny, naopak. Ovšem neměly by vést k nečinnosti, lítosti nad nerealizovanými cestami a neukotvenosti, ztrátě smyslu.

Lidé dnes před sebou vidí stále více cest a stále více jich chtějí projít. A stále častěji se se skutečností, že se jim je projít nepodaří, hůře smiřují. Pak zpochybňují sami sebe, svou dosavadní cestu, volí jiné a zase jiné nebo se utápějí v iluzích. Nežijí svůj život, jenom pořád touží po jiném než po tom, který mají. Chtějí všechno, aniž by si uvědomovali, že se jim tímto způsobem pořádně nepodaří dospět k ničemu, jen k věčné nespokojenosti a zpětné lítosti nad promarněným, nenaplněným životem.

Přitom si neuvědomují, že schopnost rozhodnout se dokáže být jedním z nejkrásnějších důkazů toho, že člověk něčím je, že za něčím směřuje. Důkazem moudrosti, která si uvědomuje svou omezenost a omezenost svého konání, a proto budí respekt. Protože se navzdory všem limitům dokáže rozhodnout a za něčím jít, což je mnohem důležitější než samotné dosažení cíle. Protože touto volbou dává životu smysl.