Když teď v sobotu v Lidovkách vyšel rozhovor Renaty Kalenské s Martinem Bursíkem, poukázal bezděky na několik, lze říci už typických, vlastností českých novinářů. Ti si sice oprávněně stýskají nad stavem české politiky a českých politiků, ovšem oni sami na tom nejsou o moc lépe.

Snad polovina zmíněného rozhovoru se zabývá otázkou, koho Zelení a další partaje nominují při nadcházející volbě prezidenta. Pominu-li fakt, že otázka zdejšího prezidentství je možná stejně vzrušující jako neměcké porno z 80. let, rozhovor poskytuje zajímavý materiál ke studiu stavu české žurnalistiky. Renata Kalenská je relativně často řazena mezi to lepší v tuzemské novinařině, dostala tuším vloni i cenu Ferdinanda Peroutky, a přesto ani tato dáma se neubrání typickým neduhům zdejšího tiskopsaní.

Ono klást neodbytně takzvané „otázky na tělo“ ohledně toho, kdo tedy bude kandidátem Zelených na prezidenta může někomu připadat adekvátní, neřku-li profesionálně odvážné, budiž jak je libo. Ale mimořádné selhání přichází ve chvíli, kdy zpovídaný politik po několikáté v rozhovoru odmítne potvrzovat kuloární spekulace nebo „zaručené informace“, protože z dobrých důvodů nepovažuje za taktické zveřejňovat jakákoliv jména před jejich projednáním s politickými partnery, a novinářka to označí za arogantní. Ocitujme kousek z rozhovoru:

MB: Já to nebudu komentovat. Nehraju tuhle hru, nebudu se vyjadřovat k jednotlivým kandidátům. Snížil bych naši šanci na to, aby SZ uspěla.

(…)

LN Mnohokrát jste řekl, že by na Hradě měla být žena.

MB: To jsem taky říkal. Ale nevím, jestli se shodneme na ženě.

LN Já jsem myslela, že favorita už máte.

MB: Máme.

LN A teď se ptám, jestli je to žena.

MB: Samá voda, přihořívá, hoří, já nehraju tuhle hru.

LN Mně to připadá arogantní.

Tazatelka si v tomto případě osobuje právo získat odpověď na všechny své otázky – já jsem přece novinář, a proto mi to musíte říct! Já se ale vůbec nedivím, že se politik logicky ptá, co je na tom arogantního. To, že dopředu neprozradí celou svoji taktiku, chystané kroky atd. přece neznamená, že je arogantní. Politik se má zpovídat ze svých činů, má dopředu informovat o těch, které určitě udělá, ale nemusí každému, ani novináři s cenou Peroutky, vyžvanit na vyžádání úplně všechno. Arogantní by politik byl, pokud by se nechtěl bavit o tom, za čím stojí, jaké jsou jeho cíle a výsledky. Naopak takto je arogantní novinář, který se cítí být uražen tím, že z politika nedostane i to poslední, co z něj chce dostat, jakkoliv to není důležité, nebo v tomto případě ani prospěšné pro další politická jednání.

Tahle mikroscénka ukazuje na tři typické nešvary velké části českých novinářů:

  • místo aby o politickém dění referovali, hodnotili ho a analyzovali, jsou do něj vtaženi a cítí se být povoláni k tomu, aby ho spoluvytvářeli a ovlivňovali (například zůstaňme u prezidenstských kandidátů – když se vytáhne jakékoliv jméno, okamžitě je do druhého dne přežvýkáno povrchními soudy denního tisku a vyplyvnuto mezi špínu městských chodníků. Novináři zmíněnou osobu oznámkují, řeknou politikům, jestli toho kandidáta mohou nebo nemohou prosazovat, řeknou čtenářům, co si o něm mají myslet atd.). (Ne že by tohoto stavu nevyužívali i šikovnější politici k diskreditaci nechtěných konkurentů, ale jde jim to jen proto, že jim na to novináři ochotně skáčou).
  • i ti novináři, kteří jsou označováni za nejlepší, podléhají tlaku bulvarizace a ženou se za prvosignálními informacemi – pozoruhodnými odhaleními, jako v tomto případě, kdy je jako to nejdůležitější prezentováno a složitě (a zde i marně) hledáno JMÉNO, nikoliv motivace, záměr, cíl, ale značka, která se vyvolá do světa a spolu s ní se vyvolá primitivní reakce ano x ne, bez další ambice po souvislostech a smyslu. Stejně jako bulvár hledá jednovětý titulek, tak i tzv. seriózní médium hledá nálepku, kterou by vzbudilo pozornost. Analýza náklad nezvýší.
  • a nejdůležitější na konec. Stejně jako politici, také novináři absolutně ztrácejí rozlišovací schopnost mezi důležitým, podstatným, smyslupným a banálním, přizemním, ubohým. Je opravdu pozoruhodné, jak novináři dokážou trávit dlouhé hodiny tím, KDO bude příštím prezidentem, aniž by si ještě před tím položili otázku, CO takové prezidenství v dnešní době vůbec znamená, jaký má SMYSL a jak by se mělo NAPLŇOVAT. Ale u takových otázek by se muselo skutečně přemýšlet, nikoliv jen primitivně, bez důvodné motivace naplňovat poučky ze žurnalistických učebnic, že když se dotazovaný dvacetkrát vyhne odpovědi, dobrý novinář se zeptá po dvacáté první. Jenže to by taky musel vědět, na co má smysl se takto neodbytně ptát, a jaké souvislosti takovou informací odhalí. Což zase předpokládá jistou míru odbornosti.

O většině českých politiků si asi nelze myslet příliš dobrého. Ale kvalita jejich chování a práce se bohužel v mnohém dost často zrcadlí v kvalitě české novinařiny. Když jsou pro novináře nejdůležitější nesmysly, pak se nemůžeme divit, že politici na tyto nesmysly reagují a že jsou pro ně také důležité (vždyť kdo by si to chtěl rozházet s médii). A když politik ví, že novinář od něj raději uslyší atraktivně nebo skandálně znějící repliku, která se stane tahákem zpráv, proč by se snažil o něco víc, když to stejně nikoho nezajímá?

A tak se pes kouše do vlastního ocasu a ještě si myslí, že to dělá dobře.