Chtějí Češi demokracii?

Konec totality znamenal pro tento národ jedno neuvěřitelné neštěstí. Ztratil své vládce. Na něco takového jsme vůbec nebyli připraveni. A tak ještě dvacet let poté se bezradně ptáme sami sebe – co teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide, navrátila?

 

Už je to tak. Zůstali jsme sami sobě na krku. A musíme se o sebe postarat. Ale nejde nám to, nechce se nám do toho. Je to moc práce, starostí, obtěžuje to. A tak stále toužíme po velkých silných osobnostech a vládcích, kteří nám ukážou cestu, kteří svou autoritou osvítí široké okolí a provedou nás temnotou a nejhlubšími údolími všech světových krizí. Hlavně, abychom to nemuseli dělat my sami.

Když svůj osud svěříme do rukou někoho jiného, vytvoříme si iluzi, že jsme se zbavili odpovědnosti (ačkoliv i ten přenos odpovědnosti jde na náš vrub). A pak si můžeme s lehkou nezatíženou hlavou svobodně (sic!) stěžovat, vyčítat někomu jinému špatné výsledky nebo úmysly, kritizovat, nadávat… a nechat to být. Komunismus byl nepříjemný, nesvobodný, ale pro mnohé více než pohodlný. Není divu, že řada z nás v léty osvědčeném nastavení žije dál.

Prezidentská volba je toho nejlepším důkazem. Oč příjemnější bylo, když prezidenta volil Parlament. Média pečlivě referovala o všech spekulacích, úplatcích, špíně a podrazech. Nedalo se koukat na to, co předvádí naše politická reprezentace. Dalo se na to krásně nadávat a nemít s tím nic společného.

A teď stačí pár týdnů otevřené kampaně a jsou všichni otráveni. Pár týdnů nejsme ochotni vydržet to, co tradiční politický boj, který bohužel je plný podrazů, podpásovek a nechutností, přináší. 40 let jsme byli ochotni křivit záda, hledat složité cestičky přežití v nadiktovaných mantinelech a toužit po svobodě. A když ji máme, obtěžuje nás.

Jak snadné je zapomenout, že tohle všechno není samozřejmost. Jak těžké je smířit se s tím, že tohle je jen na nás, že nám s tím nikdo jiný nepomůže a že máme šanci svůj osud ovlivnit. Žádný Masaryk, Havel, Klaus, Zeman nebo Schwarzenberg nás nezachrání. Jsme ochotni si to připustit? Všechno ostatní jsou jen výmluvy. Nechci volit menší zlo, všichni jsou stejní, nemá to cenu, nikdo není osobnost… to jsou jen mentální zbraně naší pohodlnosti, lenosti a zbabělosti. Lidská mysl se kdykoliv může odzbrojit poukazem na to, že realita není ideál. Že nikdo není dostatečně bílý, že každý má na sobě mraky černých skvrn, a proto to nemá cenu.

Přitom je to ten nejdětinštější závěr, který lze udělat. Dospělou mysl poznání nečernobílého světa neparalyzuje a nezbavuje ji odhodlání. Protože smysl není dosáhnout na nedosažitelný ideál, ale nerezignovat při první příležitosti.

Namítá se teď často, že vlastně o nic nejde, že se stejně nic nezmění, ať prezidentem bude kdokoliv. Ale zdá se, že to není pravda. Klausovsko-zemanovská parta svou vyděšenou hysterií vedoucí k nechutnostem naopak ukazuje, že jde (aspoň jí určitě) o hodně. A pokud jde o hodně jí, musí jít o hodně i nám, protože své důsledky by její úspěch bezpochyby měl – jinak by o něj tak neusilovala.

I kdyby nešlo o nic jiného než o přerozdělení sil, pak tato volba sehraje mimořádně silnou symbolickou úlohu. Aktivním přístupem nejen k této volbě můžeme sami sobě ukázat, že stojíme o to, abychom vládli sami sobě, abychom aktivně a pořád ovlivňovali náš život, abychom nespoléhali na hrdiny velkých slov a křivých skutků, abychom v rámci možného nechali slyšet svůj i cizí názor a našli společnou cestu. Nechat se otrávit a podlehnout setrvalé skepsi, ať už se ve veřejném prostoru děje cokoliv, znamená přenechat vítězství tomu nejhoršímu v nás a těm nejhorším z nás. Protože ti nejhorší to nikdy nevzdají, vždy budou mít sílu a odhodlání, jasné plány a žádné skrupule.

Musíme si uvědomit a přijmout, že demokracie bolí a že si náš život a náš svět musíme odpracovat. A že ani s plným nasazením nám to nemusí vyjít. Že nám to nejdřív moc nepůjde, že cestou uděláme spoustu chyb a přehmatů, že to bude bolet. A že to i přesto stojí za to. Už proto, abychom si na konci nevyčítali, že jsme to aspoň nezkusili.

Přitom je až fascinující, jak málo i v našich podmínkách stačí, aby se rozdané karty zamíchaly novým způsobem. Nadšení lidí kolem Vladimíra Franze, kteří během několika týdnů dali dohromady obrovskou energii, mobilizace mladých, která rozleptala nadiktovaný finálový souboj Zeman x Fischer, místní úspěšná referenda nabourávající klientelistické sítě radnic…

Na nic takového jsme nebyli zvyklí. Ani my dole, protože jsme měli strach, protože jsme si nevěřili, protože jsme nevěděli, jak na to, protože chyběl mobilizační a komunikační nástroj v podobě sociálních sítí. Ale především na to nebyli zvyklí ti nahoře. Zaskočený je establishment, mocenské sítě, tradiční média i my sami. Děsí nás, že se politika nabourává do našeho soukromí, že ten cizí špinavý svět, se kterým jsme nikdy nechtěli mít nic společného, nebere ohledy a snaží se nás vtáhnout a zapojit do rozhodování.

Zkuste to brát jako naději. Zkuste si říct, že je možná lepší věci ovlivňovat dopředu nebo za chodu, než jen bezmocně přihlížet jejich důsledkům. A i když to stokrát nevyjde, jednou třeba ano. A pak to bude stát za to. Co by za to všichni, kteří tu možnost v jiných historických epochách neměli, včetně mnoha našich předků, dali. Skoro mám pocit, že jsme jim pocit vděčnosti za to, že žijeme v lepších časech, tak nějak dlužni. A že bychom se podle toho už konečně měli začít chovat.

 

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

7 komentářů

  1. Radouch
    20. 1. 2013
    Reply

    Vyděšenou hysterii vedoucí k ohavnostem předvádějí obě strany. Dlouho jsem váhal, zda nejít volit či volit menší zlo (Zemana). Rozhodla kauza Dejdar – kádrováky, a to ani knížecí, fakt nechci.
    Doufám, že nyní bude slavnostně pasován na člena Klausovsko-zemanovské party.

  2. 20. 1. 2013
    Reply

    To kádrování Dejdara má trochu složitější pozadí, které z toho spíš dělá nešťastnou příhodu: http://www.ty­den.cz/rubriky/do­maci/boj-o-hrad/ponekud-zvlastni-rozhovor-o-dejdarovi-a-zdivocelem-zemanovi_258858_dis­kuze.html. Spíš je mi Jiřího Stránského líto, že se to dostalo do podoby a kontextu, kterou on sám (asi i při svém věku) neodhadl a mimochodem to i bere zpět.

    Jinak myslím, že dávat na roveň obě strany, není jemně řečeno přesné. Už jen to, co dělají Klausovi ve vztahu k rodičům KS a jeho ženy, nemá na druhé straně srovnání, stejně tak Zemanovy nechutnosti na téma „knížecí degenerace“. Je to osobní a odporné. Jakkoliv chápu, že osobní preference jednoho z kandidátů může trochu rozmlžit hodnocení, tohle je myslím dost objektivní srovnání.

  3. Vlastimil
    20. 1. 2013
    Reply

    Tleskám, Honzo. Nejlepší komentář za poslední dny.

  4. Jirka Staněk
    20. 1. 2013
    Reply

    vynikající. díky

  5. Honza Morkes
    21. 1. 2013
    Reply

    Radouch: Ono je taky třeba rozlišovat mezi tím, co řekne Schwarzenberg a co řekne člověk, který podporuje Schwarzenberga. Jinak si tu úvahu dost zjednodušujete

  6. Radouch
    21. 1. 2013
    Reply

    @Simindr: s hodnocením počinů rodiny Klausových souhlasím. Rozdíl pro sebe vidím v tom, že jejich (ač nechutné) útoky míří na kandidáta (a, pravda, na jeho manželku, což je teda činí ještě nechutnějšími), zatímco kauza Dejdar míří na voliče „nepřátelského“ kandidáta. Tím je to pro mne o level výše na škále nepřijatelnosti a nebezpečnosti.
    Jinak ten článek jsem četl (předtím, než jsem psal první příspěvek) a Stránského mi bylo mj. také trochu líto. Za „braní zpět“ to ale nepovažuji, spíše za výmluvy přistiženého uličníka, když to řeknu velmi decentně v úctě k jeho šedinám.
    Co za povahu ale musí mít ten Jan Urban (viz dotyčný článek), to se nechci ani domýšlet.

  7. Radouch
    21. 1. 2013
    Reply

    @Honza Morkes: To máte samozřejmě pravdu, stejně tak to platí pro druhou stranu (co řekne Klaus, není to, co řekl Zeman).
    Na druhou stranu Schwarzenberg je pro mne nepřijatelný od začátku vzhledem k jeho činnosti ve vládě, o jeho volbě jsem nikdy neuvažoval (snad kdyby stál v 2. kole proti Bobošíkové, to bych ho se zacpaným nosem do té urny hodil).
    Jinak ze Zemana nejsem vůbec šťastný, volil jsem Jiřího Dienstbiera.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *