Nedávno jsem narazil na rok starý zápis Pixyho, v němž napsal, že Kýč je dílo, vytvořené primárně za účelem zalíbit se. Zázemí a možná i způsob jeho argumentace vzbudily tenkrát vášnivou diskusi, kde se hlava nehlava přebíjí argumenty. Podstata věci mi v tom i po roce pořád chybí, tak ji zkusím nějak přiblížit.
Je pozoruhodné, že v Pixyho argumentaci je očividná logická díra. Všimlo si toho už hodně diskutujících a reagujících, ale Pixymu to zjevně nevadí a dál obhajuje svoji úvodní tezi s vehemencí, která přinejmenším překvapí. Kýč je pro něj dílo, které jeho autor stvořil, aby se zalíbil – klasický omyl laického kritika, který promítá svoje subjektivní vnímání díla do záměru autora. Dá se to pochopit, protože k tomuto přenosu vlastností díla na jeho autora dochází pravidelně a velice snadno. Někdy má samozřejmě svůj smysl, někdy je snadno odhadnutelný, ale postavit na tom nějakou obecnou definici není moc rozumné.
Díla, která se většinou označují jako kýčovitá, sice mohou mít některé společné znaky, podbízivost, lacinost, spoléhání na povrchní první dojem, snadnou interpretovatelnost apod., ale dost často tyto jednoduché parametry překračují. Záměr autora v tom zásadní roli nehraje. Kromě toho, že o něm často vůbec nic nevíme, záměr může být úplně jiný než výsledek. Nicméně svým způsobem tak zmíněná definice, byť zcela míjející cíl, nepřímo odhaluje podstatu věci. Totiž, že kýč je primárně otázkou interpretace a pak také kontextu, ve kterém se dílo a taky jeho pozorovatel nachází. Proto v titulku tohoto textu stojí „muška jenom zlatá“, protože podle mého názoru zachytit kýč pod jednoduchou a všeobjímající definici nelze. O to pikantnější je Pixyho upřesnění a hluboký omyl: „Kýč není to, co za kýč někdo považuje. Ba ani to, co za něj někdo pokládá. Kýč je to, co jako kýč bylo vytvořeno.“, protože je to právě naopak.
Aby to bylo ještě složitější, stejné dílo umístěné a interpetované v různém kontextu může být jednou kýčem a jednou výsostně uměleckou výpovědí. A záměry autora jsou přitom zcela podružné. S jakým účelem Shakespeare psal své hry asi těžko zjistíme, zvlášť když si nejsme ani úplně jisti, že je psal on sám. Jenom z účinku, který na nás jeho hry mají, odvozujeme, proč byly napsány a co jimi autor chtěl říci. Ale otázku toho, „co tím autor chce říci“ umělecká kritika většinou nepovažuje za relevantní, spíše řeší, co samo dílo říká, resp. co si myslíme, že říká, jak působí atd. A to je značný rozdíl.
Navíc Pixyho definice jednoznačně selhává při zapojení času jako veličiny, která proměňuje aktuální hodnotu a význam díla. Jedno a totéž dílo v čase nabývá různých významů, jeho role se proměňuje. Klasický příklad jsou dobově oceňovaná díla, která s odstupem času upadnou v zapomnění třeba jako příklad typického kýče. Záměr díla se v čase změnit nemohl, jen se jeho vnímání posunulo.
Kýč kromě toho může vznikat jaksi mimoděk a může jej každý vidět jinak, resp. ve stejnou dobu jeden vidět a druhý nikoliv – a netýká se to jenom uměleckých děl jako takových. Když si to promítneme na poslední události, kýčem pro někoho může být dojetí nad úmrtím slavné osobnosti (interpretace Kaplického smrti jako uštvání ze strany malého českého národa, před lety ještě intenzivněji smrt princezny Diany), pro jiného zase patetická velkolepost Obamovy inaugurace. Přitom dojetí nad smrtí může být upřímné a patos adekvátní významu situace. Pořád je to jenom otázka interpretace a motat do toho záměry autora věc jen zatemňuje a zavádí úplně špatným směrem.
Pixy si pro srovnání pomáhá analogií s pornografií. Ano, definice pornografie jako díla, jehož primárním účelem je vzrušit, je známá. Ale účel se tu odvozuje opět spíše z kontextu než z odhadovaných záměrů autora – tj. pornograficky vypadající scéna v kontextu uměleckého filmu asi hraje jinou roli než analogické video na redtube.com. Navíc pornografie pracuje s relativně omezenou množinou prvků a jejich kombinacemi (ne, zvířata do toho nepleťte prosím), kde se vymezení nějaké terminologie provádí násobně snadněji než u široké palety uměleckých i reálných situací, které lze nazvat kýčem. Přesto i tady dochází k nejednoznačnosti interpretace (ano, pořád totéž), protože Passoliniho filmy někdo vnímá jako uměleckou výpověď a jiný jako nechutnou záležitost ventilující perverzní obrazy pornografického charakteru. A kdyby Passolini stokrát určil, jakým způsobem jeho dílo má být vnímané, ať by byl jeho záměr jakýkoliv, až interpret sám pro sebe a možná i pro ostatní může zkoušet najít argumenty pro jednu nebo druhou variantu.
Případná definice kýče by proto podle mého měla zahrnovat úplně jiné aspekty, než od kterých se odpíchnul Pixy. Navíc plodnější diskuse o kýči se spíše povedou nad konkrétními příklady, a i u nich se dá většinou předpokládat, že nad nimi nebude panovat shoda. Ale to téměř vyplývá z podstaty věci.
Nedá se to číst, příště zkrátit, kratší věty, kratší odstavce. A hodně by tomu prospělo, kdyby to bylo větší písmo
V tom případě doporučuju Twitter :)
Precetl jsem si prvni dva odstavce a pak jsem prestal cist. Je to spatne napsane, moc slozite a navic je to blabol. Sorry, ale s Pixyho definici kyce souhlasim.
Taky jsem přestal číst po druhém odstavci … přesto, že souhlasím s tím, že Pixy má ve své definicí kýče logický otvor a vůbec, že se k problému staví podivně :o) Hned na začátku čtení toho článku jsem totiž získal dojem, že se asi nic nového nedovím a tak to nemá cenu číst. Nebyl tu ani jiný důvod, který dost vzbudil moji zvědavost.
fuck off
Protože mě reakce na článek překvapivě zklamaly, nemůžu nezmínit, že jsem to přečetl celé.
Na Váš blog jsem narazil teprve dnes „skrz“ Entropu a pokračoval přes několik dalších témat a i když s podivem, nemůžu než souhlasit ve všem. Na rozdíl od ostatních komentářů a ve stínu souhlasných myšlenek předchozích článků, tenhle pošoupl mé mínění o Pixym o fous níž, byť v příspěvku použitá argumentace tak docela přesvědčivá není (málo skutečných příkladů :)