Proč by na liberecké mistrovství světa v lyžování měla přijít obleva

Za necelé tři týdny by pod Ještědem mělo začít mistrovství světa v lyžování. Jedna nepříjemnost stíhá druhou a člověk začíná přemýšlet, jestli by nebylo nakonec lepší, kdyby se to celé odpískalo. Samozřejmě, pro sportovce by to bylo hodně nepříjemné, a nedopřát sympaťákovi Lukáši Bauerovi, aby se pokusil získat svůj první mistrovský titul, by nechtěl jen hodně velký necita. Jenže nestojí tyhle osobní sportovní tragédie trochu ve stínu jiných principů, kvůli kterým by stálo za to celou tu zpropadenost zprovodit ze světa?

Kolem mistrovství světa se postupně objevilo spoustu problematických informací, které pořadatele nestavějí do právě nejlepšího světla. Podivná výměna organizačního týmu dva roky před vrcholem, podivné praktiky partnerského dua Jindra-Neumannová, podezírání z klientelismu, zadávání reklamní kampaně spřáteleným agenturám, to, že se v rámci kampaně na plakátech zobrazují jen sportovci, kteří patří do sportovního týmu Jindry a Neumannové (např. Lukáš Bauer na nich chybí), předražené vstupenky a parkovné i ve srovnání s německými středisky, špatně připravený online prodej vstupenek pro zahraniční návštěvníky apod. (velkou pozornost tomu věnuje třeba Týden.cz). I kdyby to všechno byla pravda jenom způlky, nesvědčí to o kvalitním a poctivém přístupu nového managementu, dosazenému narychlo a nečekaně tehdejší ministryní Kuchtovou (důvodem k odvolání tehdy byla špatná práce se státními penězi, což se poté, co šampionát nedávno musel dostat další mimořádnou dotaci ze státního rozpočtu, ukazuje jako roztomilá pikanterie).

Nicméně tohle všechno je relativně podružné vedle principů, o které by mělo jít především. Celý šampionát, připravovaný v nadmořské výšce srovnatelné s pražskou Bílou horou, je jen důkazem lidské arogance a nadutosti vůči přírodě a absolutním ignorováním správného nastavení priorit společnosti. Za to nemůže jen Neumannová, ale i předchozí organizační tým včetně města Liberec, a vlastně také tehdejší vláda a také ty mezinárodní instituce, které Vesec jako místo vhodné k uspořádání mistrovství posvětily.

V době, která se ohání ekologií, šetrným přístupem a úsporností vypadá dvoumiliardová akce, při níž se z tepla dělá zima a naopak jako monstrózní pohrdání zdravým rozumem. Ano, v pouštních Spojených arabských emirátech je prý sjezdovka s umělým sněhem součástí interiéru nákupního centra, ale to se dá vysvětlit megalomanstvím ropných šejků, kteří nevědí co s penězi, a nějaká ekologie jim je úplně šumák. Jak ale vysvětlit stejný přístup k veřejným výdajům a k ochraně přírody uprostřed Evropy? Proč světu ukazovat, že poroučíme větru a dešti zdatněji, než to dokázali před sametovou revolucí komunisté? Ti porušovali lidská práva, když vodními děly rozháněli demonstranty, zatímco my teď porušujeme zásady racionality, když celou zimu sněhovými děly naháníme umělý sníh.

Nic proti tomu, aby se nějaké mistrovství světa v lyžování konalo. Ale ať se nepořádá na místech, na která je potřeba svážet sníh z chráněných oblastí a ničit přitom to, co je násobně cennější než dva týdny zábavy. Když se k tomu přidá ještě to, že se na tyhle dva týdny dají dvě miliardy korun (kvůli pražským divadlům byl neporovnatelně větší povyk a to chtělo každé z nich „pár milionů“), že se na tom namastí spřátelené firmy divně dosazeného managementu, že se u události, která je pořádaná jako celonárodní, bezostyšně prosazují privátní ekonomické zájmy managementu, a navíc že se tohle ignorantsví prezentuje tak buransky a s takovou jistotou, že mu všechno projde, tak se nabízí celkem logické východisko – zásah „vyšší spravedlnosti“, která by dokázala celé ty tuny umělého sněhu rozpustit a přeměnit v rozteklou břečku, v níž by nám organizační tým předvedl alternativní klání a popral by se ve vzájemném osočování, kdo za všechno víc může.

Ano, krátkodobě by to asi byla až „sportovní tragédie“, jak se s oblibou říká, ale dlouhodobě by to možná zodpovědné lidi naučilo, že se větru a dešti opravdu zkoušet poroučet nemá, protože nedá. To by bylo užitečné obzvlášť dnes, kdy nás celosvětová krize ekonomiky nutí nejen k úsporám, ale především k přehodnocování hodnot a priorit.