Kritika i diváci se docela vzácně shodují na tom, že film Hannibal nesnese srovnání s Mlčením jehňátek.
Hannibal
Ale k čemu je dobré vědět, že jde jen o nastavovanou kaši, bez Jodie Fosterové, bez režiséra Jonathana Demma, bez psychologického napětí mezi hlavními postavami, bez vypjaté atmosféry kvalitního thrilleru, který dokázal překročit hranice žánru? Hlavně že sir (!) Anthony Hopkins zůstal a že má pořád stejnou chuť k jídlu.
Nikdo nezastírá, že dlouho prosazované druhé pokračování bylo natočeno s ohledem na komerční i umělecký úspěch prvního dílu a s vidinou podobné odezvy. Přičemž prosazení projektu za každou cenu, navzdory odmítavému postoji režiséra a herečky v hlavní roli, svědčilo hned od počátku o tom, že kvality umělecké asi nebudou hrát prvořadou roli. I z toho důvodu muselo mít druhé pokračování aspoň něco, čím předchozí film přebije.
A tak stačilo vymyslet jednu krátkou kanibalistickou scénu, která měla být zárukou přitažlivosti celého „díla“, a vyrobit k ní dvouhodinovou omáčku. Dopředu avizované „překročení tabu“, navíc v charismatickém podání sira Anthonyho, nemohlo zůstat bez odezvy. Promyšlená marketingová strategie zafungovala, jediná scéna filmu je reklamou na celý film. Cynismus mediálních podnikatelů opět posunul hranici, vizualizovaná, zhmotněná a masově rozšířená abnormalita je od nynějška normální. Taková je past liberalizace.
Kritika
Filmová kritika potom stojí před nepříjemnými úkoly z profesních důvodů musí umět „zkousnout“ i to, nad čím by se leckomu zvedl žaludek. S ohledem na současnou produkci takových nepříjemných soust polyká stále víc. Není se tedy co divit, že si pomalu, ale jistě zvykla. O filmu Hannibal se proto zpravidla referovalo jako o každém jiném ve snaze o „objektivitu“ se posuzovala kvalita režie, kamery, hereckých výkonů, působivost zážitku. K tomu se přidalo trocha toho osobního názoru a většinou jen na okraj se dodalo, že ve chvíli, kdy se dá Hannibal do díla, „kamera běží snad už příliš dlouho“ a že jí raději mohli nechat vypnutou. Nic víc. Žádné zvláštní podivení jen rutinní zhodnocení připomínající technokratický přístup úředníka. Místo objektivity nivelizace. Žádné zbytečné soustředění na podstatu věci, dobírání se smyslu; premiéru má tolik jiných filmů a všechny je potřeba stejně zhodnotit, přidělit hvězdičky, procenta, nálepku, zkonzumovat, zapomenout.
Na odlidštěný přístup úřednictva si stěžuje snad každý, ale umělecká kritika podobné pocity většinou nevzbuzuje. S tou se pouze souhlasí či nesouhlasí v rovině jednoduchého hodnocení líbí/nelíbí. Buď kritika hraje roli upoutávky, nebo souseda, který šel o víkendu do kina. Od kritiky se nevyžaduje zaujetí obecně lidského postoje a logicky ho pak od sebe nevyžaduje ani ona sama. Místo argumentace nabízí konstatování. Proto se tak často laici ptají, k čemu vlastně kritika slouží názor dobrý/špatný si přece i laik dokáže udělat sám. A tím, že kritika sama své poslání redukuje na hodnocení technického rázu pomocí stupnic a měřítek, podřezává si pod sebou větev. Namísto aby zasazovala díla do společenského kontextu, posuzovala jejich smysluplnost, podle toho jak odpovídají potřebám lidského života, aby zkoumala a rozvíjela samotnou potřebu vnímat umění, jenom kolem sebe vehementně rozdává razítka způsobilosti.
Nemyslím, že by u filmu jako Hannibal, bylo zbytečné říkat, že je to zrůdné, odporné a cynické. Celá ta kombinace otevřené lidské lebky s Hanibalovou ironií a hlubokým výstřihem Julianne Mooreové, která někde zapomněla podprsenku, kanibalismus „na entou“, kdy je člověk donucen požírat svůj vlastní mozek, představuje frontální útok na nejnižší mentální pochody, bezohledné překonání všech pomyslných hranic a jejich totální destrukci. A všechno je ještě korunované nechutným závěrem, kdy je lidské maso nabídnuto i dítěti.
U filmů jako je Hannibal vůbec nezáleží na tom, jestli všechno bylo nasnímané působivou kamerou nebo perfektně či mizerně zahrané. Zaběhlá měřítka kritiky zde ztrácejí smysl. Je třeba nahlas říkat, že to není normální, jinak se to normálním stane.
A ostatní
Hannibal je tak do jisté míry symbolem pokusu, který se na nás provádí. S trochou nadsázky lze v této postavě vidět zvrácené sklony mediálních vládců k bezbolestnému rozřezávání lidských hlav a smažení našich mozků v oleji komerční produkce. Zkoušejí co vydržíme a pobaveně pozorují, jak nám soté připravené z naší vlastní mozkové tkáně dobře chutná. A technokratický postoj kritiky jim v tom v žádném případě nebrání. Pak ovšem kritika ztrácí smysl své existence, protože svou apatií podobné pokusy jen legitimizuje.
V takové situaci je naprosto samozřejmé, že americkou Akademii, která udává směr vnímání celému světu, naposledy nejvíc přesvědčil Ridley Scott (mimochodem režisér Hannibala) svým Gladiátorem. Ke kladům jako jsou herecké výkony, starověká atmosféra, efektní střih, velkolepost bojových scén a mimořádné vizuální efekty připojil i novátorské řešení přeřezávání ženy-bojovnice v půli těla, stříkání krve z palcátem proraženého obličeje či opičí dráhu hlavního hrdiny, která se skládá z několika neschopných gladiátorů trpělivě čekajících na precizně provedenou likvidační choreografii Russela Crowea Jako divák můžete být spokojeni.
Nebo snad nestačí? Potřebujete další chod, abyste uspokojili všechny své potřeby? Žádný problém, rozřízneme jednu lidskou lebku, nejlepší je zaživa, opatrně sloupneme mozkovou blánu, vybereme centrum slušného chování, které dotyčný nebude hned postrádat a prudce osmažíme
Dobrou chuť!
(psáno pro LtN, článek tam vyšel 2001)