Viděl jsem to! Tři hodiny vizuální bouře, silného příběhu a mimořádné atmosféry, nabitý, strhující a doslova uchvacující zážitek, který je těžké s něčím srovnávat. Přesto… přesto se nedá nesrovnávat – a to se samotnou Tolkienovou trilogií?Filmaři v čele s režisérem Petrem Jacksonem asi nemohli udělat víc.
Zřejmě každý si v tom svém prožitku najde své soukromé nedostatky, kdy jeho představa z přečtené předlohy (ano, hovořím především k těm, co mají knihu za sebou) nenašla své zcela přesné zpodobnění ve filmu, ale jako celek, neuvěřitelný celek, první díl filmové trilogie Pán prstenů dokázal překonat i velmi optimistické představy. Žádné znásilnění Tolkiena se nekoná, schválnosti ani výstřelky, kterými by režisér chtěl upoutat pozornost sám na sebe, aby se přiživil na slávě legendárního eposu, tolkienologové neobjeví, naopak celý způsob vyprávění velmi účelně a takřka nezištně slouží příběhu samému a podstatě jeho poslání.
Spektakulárnost, triky a zázračné efekty, které jsou u leckterých filmů cílem, tady nalézají silnější motiv své existence, jsou jen jednou z nutných složek filmu, podřízených celku, který se bez nich sice neobejde, bez jehož posvěcení by ale byly jen prázdným a efemérním kouzlem beze smyslu (jako např. v Epizodě I Hvězdných válek). Toho, čeho jsem se bál, totiž že Tolkienova sága v novém médiu ztratí svou majestátnost, důstojnost, vznešenost a hlavně velikost, se nenaplnilo.
Především bohatě využívaný pohyb dynamické kamery hraje klíčovou roli. Horizontálnost (atraktivní letecké záběry) a vertikalita (prudký sjezd z vrcholku Sarumanovy věže až do hlubin země, kde skřeti kovají výzbroj nové armády), široké celky, kdy malé postavy putují nekonečnou přírodou, vysoké nadhledy (závrať vyvolávající přechod úzkého mostu v dolech Morie) a naopak pohledy vzhůru, velké detaily předmětů i tváří, často na pozadí širokých scenerií – to všechno filmu dodává působivou rozmáchlost, rozlet a přesvědčivou hmatatelnost. Jedná se skutečně o zhmotňování dosud povětšinou jen soukromých fantazií vzešlých z četby (příznivci tradičních doprovodných fantasy ilustrací k filmu si přijdou na své) a nutno zdůraznit, že jde o zhmotnění opravdu unikátní.
Ze Saurona, Mordoru, Jezdců, Sarumana a skřetů jde skutečný strach (jen Jezdci by měli být asi o polovinu větší), Gandalf má všechny atributy dobrého moudrého čaroděje, trpaslíci zase svoji prudkost a bodrost zároveň. Jako typ se mi zdál mimořádně dobře zvolený Boromir, který v sobě své rozpolcení mezi slabost a statečnost výborně nese od začátku až do konce. Hobiti jsou přesně takoví, jací mají být – roztomilí, „smíškovití“, oddaní a plní překvapení. Překvapují také elfové – jedna ze zatěžkávacích zkoušek filmu. „Sličný lid“ je skutečně sličný, nese v sobě oduševnělou krásu, moudrost až nadpozemskost. Především Legolas, který v knize není tolik na očích, na sebe strhává pozornost. Možná i trochu „mimo plán“, protože svou vznešeností a charizmatickým nábojem dokáže občas zastínit i Aragorna, na němž leží tíha snad nejhrdinštější postavy románu. Právě obsazení této figury bych osobně filmu trochu vytkl, vlastně jsem celu dobu přemýšlel, jestli mi ten herec vadí moc, nebo málo – když to přeženu, dovedl bych si ho v jiném filmu docela dobře představit jako pseudodrsného opraváře motorek, proto tady jako král trochu selhává. Literární Aragorn, syn Arathornův, v sobě od začátku skrývá tušenou sílu, auru tajemství, záhadnou neproniknutelnost, svébytnost solitéra, jež se pak v závěrečném dílu před všemi odhalí a naplní do korunovaného majestátu. Filmový Aragorn mě však nedokázal přesvědčit – a může se o králi pochybovat?
Hudba není špatná, jen trochu konvenční, často se objeví třeba titanikovské motivy, které jsou už dnes trochu ohrané, ale stále ještě spolehlivě plní svůj úkol. Zato zvuková stránka filmu funguje bez chybičky – třeba při přechodu dolů Morie, zničené trpasličí říše, jde ze vzdálené ozvěny přibližujících se skřetů člověku doslova mráz po zádech, dopad trpasličí sekery na Prsten zní také velmi dobře…
Ve výčtu úspěchů filmu by se dalo nekonečně pokračovat, a fanoušci tak zřejmě až do vánoční premiéry druhého dílu budou činit (já jsem třeba uvítal, že ani bojové scény nepůsobí samoúčelně, laciné efekty „nápaditě“ zlikvidovaného protivníka skoro chybí, spíše je vše zahaleno do všeobecného zmatku boje, zkrátka se nebojuje proto, abychom si to pořádně užili).
Ačkoliv se tu dá mluvit téměř o mistrovském filmovém díle, zdá se mi, že Jacksonův Pán prstenů jen dokazuje skutečnou nezfilmovatelnost Tolkienovy předlohy, protože zážitku z předlohy vlastně neodpovídá. Nemíním se rozepisovat o mediálních teoriích pojednávajících o různosti kvality médií (nejlepší kniha u nás na toto téma N. Postman – „Ubavit se k smrti“), ale mám dojem, že skutečně záleží na tom, přes které médium se informace (zážitek) přijímá. V tomto případě se literárnost a princip filmu v mnohém vylučují a je otázkou, zda právě ne v tom podstatnějším.
Tolkienův příběh je fascinující kronika, oživování paměti a historie a kromě jiného mnohavrstevný literární skvost, který objevuje především netušené poklady jazyka, jeho emoční hloubku, bohatost a potenciál. Tolkien stvořil Středozemi a vyprávění o ní skrze své profesní zaměření a celoživotní vášeň, což byl jazyk. Jazyk a jeho vývoj, utváření, propojenost a mnohavýznamovost, což ale podstata filmového vyprávění prakticky vylučuje.
Také rytmus a tempo vyprávění si nemohou odpovídat. Tolkien si mohl dovolit luxus stovek stran, Jackson se musí vejít do časově omezeného plánu při zachování všeho důležitého (mimochodem, podařilo se zachovat skutečně hodně). A tak důkladné, pečlivé a velkorysé Tolkienovo vyprávění, které si hraje s každým detailem, takřka s každým krokem, jež družina Prstenu na cestě do Mordoru učiní, musí film zredukovat do vypjatého amalgámu, který vás po tři hodiny nepustí, nepustí, nepustí, až vás nadšené (ale zahlcené) vyvrhne ven ze sálu. Připomíná to proslulý princip filmu Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. Big Ben, Eiffelovka, bruselský čůrající chlapeček a Alpy – Kraj, Roklinka, Morie a skřeti? Zážitky jsou úchvatné, ale v rychlém sledu nutně méně intenzivní – strach doléhající až do Kraje v knize rezonuje mnohem déle a rafinovaněji, literární putování je skutečně namáhavé a udolávající, latentní i skutečné zlo je všeprostupující. Film vlastně připomíná televizní šot, výpravnou upoutávku na knihu samotnou, pohyblivý ilustrační doprovod.
Z textu, pro někoho možná posvátného, nutně zbyla jen základní dějová linie a postižení pár základních hesel nezbytných pro postižení poslání příběhu. Naštěstí tato hesla nepůsobí jako fráze (na rozdíl od většiny amerických velkofilmů) a přetrvává v nich něco ze síly Tolkienova poselství. Možná nás ono zhmotnění a zmnožení zážitku trochu připravuje o intimitu prožitku, která je nezbytná pro proniknutí do spodních vrstev literárních významů, ale film samotný naštěstí předloze nijak neublížuje.
Spíše se děsím té ohromné doprovodné komerční kampaně, kdy na každém kroku budeme zakopávat o Hobity a repliky čarodějných prstenů (těšte se na koně Jezdců s červeně blikajícíma očima), stejně jako se dnes potkáváme s Harrym Potterem a jeho kouzly. A čeho je moc, toho bude příliš. Není cesty zpět.
Ani v případě Tolkienovy ságy není cesty zpět. Sám autor, který filmaře nesnášel, ve finanční nouzi prodal práva k natočení filmu. Naštěstí se můžeme těšit z toho, že knihu do ruky nedostal žádný z „velkých“ režisérů, kteří by z ní, jak je jejich dobrým zvykem, udělali ucintaný blábolivý kýč. Naštěstí můžeme smeknout před filmařským uměním a před kuráží nepříliš známého Petera Jacksona (který ale dřív vůbec netočil špatné filmy) a celého jeho novozélandského týmu.
Z každého záběru prvního dílu Pána prstenů je jasné, že přes všechny výhrady k převedení Tolkienova textu na filmové plátno, jde o věrnou a skutečně zdařilou službu předloze. Připomíná to Sama, který nikdy neopustí svého pána a přítele Froda. Přesto se chce trochu jízlivě podotknout, že Tolkien na rozdíl od Froda pomoc vlastně nepotřeboval.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 10.ledna 2002)