Napětí vrcholí a „hokejový národ“ dnes opět prožije orgastický večer s, dá-li pánbů, šťastným koncem. Aby to stálo za to, k tomu nám kromě samotných „borců“ „národního týmu“ dopomohou i sportovní komentátoři. Ale už to není, co bývalo.
Často jsem oceňoval, jak se komentátoři České televize v čele s Robertem Zárubou urputně snaží narušit stereotypní charakter sportovního zpravodajství – nápaditá, ale přiléhavá invence neotřelých přirovnání pomáhala překlenout celkem přirozenou propast mezi nutností přesně popsat aktuální situaci a touhou zaujmout diváka něčím mimořádným a neopakovatelným.
Dlouho se to dařilo, zvláště ve „zlaté éře“ v druhé půlce devadesátých let rostly schopnosti moderátorů společně s množstvím hokejových úspěchů a slavné výkřiky, v čele s nadšeným „Přepište dějiny!“, se staly součástí české sportovní historie. Po celkem chudých posledních letech se však čas a zřejmě i rutina podepsaly na tom, že přiléhavé nápady došly a před výstižným pojmenováním dostala výhradní přednost už jenom potřeba neotřelého. Básnická ctižádost tak smutně končí v lehce parnasistním trápení bez skutečného smyslu.
Jedním z nejsměšnějších „tvůrčích postupů“ se stalo používání cizích slov v netradičních vazbách. Například celkem nevinné „adresovat přihrávku“ svým nadužíváním zvoní v uších. Horší je to s „akceptováním přihrávky“, to stačí slyšet jednou a podruhé už by si to mohli sporťáci odpustit. Ovšem všechno překonal Petr Vichnar při semifinále se Švédskem, když řekl, že nějaký obránce „distribuuje puk“, tuším jinému spoluhráči. A tenhleten nesmysl jsem slyšel dvakrát.
Dovedete si představit, jak taková distribuce puku vypadá? To ho asi nejdřív hokejkou pěkně naseká na malé kousky a potom je přihrávkou adresuje ostatním, kteří je při troše štěstí akceptují a rozdistribuují je dál na jeden gól za druhým. To by v tom byl čert, aby dneska ten „český národní tým“ nevyhrál!
Jde o aglicismy.