Že mívají obavy z revizora studenti, to bývá celkem normální. Ale když sjíždíte eskalátory na Staroměstké a proti vám se z právě dorazivšího metra žene jakýsi manažer v obleku, hrne si to dychtivě k vám, což už samo o sobě je trochu netradiční, a pak se z jeho úst vyvalí nervózní věta: „Tady nahoře jsou taky revizoři?“, zaskočí vás to.
A přesně to se mi stalo. Takovou otázku od čtyřicetiletého chlapa v manažerském mundúru nečekáte, vypadal ve spěchu, až dodatečně mi došlo, že ten spěch mohl být spojený se slušným strachem (jestli jste někdy viděli vyplašeného zajíce, tak něco podobného připomínal). Zamumlal jsem něco v tom duchu, že jsem si nevšiml, což byla pravda, takže to nakonec vyznělo celkem suše, ale jakmile zmizel poslední cíp jeho saka na eskalátoru, začal jsem si přehrávat různé varianty reakcí, které by to legrační setkání nějak dobře korunovaly:
„Ne, tady nejsou,“ by mohla být celkem škodolibá odpověď v případě, že by nahoře skutečně byli.
„Jo, je jich tam pět,“ by byla o něco škodolibější odpověď v případě, že by nahoře nikdo nebyl. S dodatkem: „Těm neproklouznete, jeďte radši až na Hradčanskou!“
Ale jak nad tím přemýšlím, úplně nejpikantnější by bylo suché sdělení: „Já jsem revizor. Jízdenku prosím!“
Napište první komentář