Retrospektivní výstava malíře Zdeňka Buriana na Pražském hradě představuje jedinečný prostředek pro návrat do minulosti – nejen do prehistorie, ale i do vlastního dětství.
Jízdárna Pražského hradu nabízí hodně podrobný a ucelený pohled na tvorbu zřejmě nejznámějšího českého malíře, který není příliš uznáván odbornými kruhy. Zdeněk Burian je sice velice populární (podpůrným důkazem může být celkem slušný fronta před pokladnou), na druhou stranu z odborných kruhů je mu velice často vytýkána kýčovitost a sentimentalita, kvůli kterým se jeho dílu dostává paušalizujícího a přehlíživého odsudku.
Výtkám z odborných kruhů se dá celkem snadno rozumět – zdvojené zářivé duhy na pozadí prehistorické krajiny představují symbolickou korunu Burianova více či méně silného sklonu k pravidelnému využívání poněkud lacinějších motivů a metod, což samozřejmě nemůže „objektivně“ zcela vyhovět nárokům přísných kritiků a dokáže vzbudit lehce ironický úsměv i u mírně poučeného diváka. A spojí-li se ještě Burianova metoda s tak „neuměleckými“ tématy, jako je dobrodružná literatura nebo deskriptivní výtvarná analýza prehistorie, mají kritici střeliva plný kanón.
Kanón však často střílí vedle, přesněji řečeno přestřeluje, aniž by vystihl cíl, protože pomíjí to podstatné. Totiž Burianovu schopnost vytvořit věrohodnou představu fantazijního světa, jehož kouzlu se velice snadno podléhá, aniž by bylo pro daný okamžik podstatné, zda jde o „umění v pravém slova smyslu“. Burianova svérázná genialita spočívá v tom, že dokázal fantazii na plátně dokonale zhmotnit a převést ji do obdivuhodně názorné podoby, která je následně snadno uchopitelná divákem. Burianovy obrazy jsou v konečném důsledku hodně dokumentární a kvůli posedlosti detailem možná příliš technicistní, paradoxně však dokážou strhnout a vzbudit intenzivní emoce až nadšení. Jako by se Burian rozhodl, že nebude klasickým malířem, ale „jen“ velikánem ilustrace.
I jeho oleje nesou příznaky ilustrativnosti a v principu se způsobem vidění a podání skoro neliší od kvašů a akvarelů – a jak známo, vytištěné na stránkách oněch mnoha knih (Burian ilustroval snad každou dobrodružnou knihu, která byla k dispozici) hrají zcela totožnou roli. Plní ji na maximum – podobně jako film dnes dokáže před očima vykouzlit nepředstavitelné, stejně tak i Burianovy obrázky obsažené v knihách dokázaly nejen dětské imaginaci pomoci k vytvoření výchozího nesmírně živého obrazu (laicky popsáno „vypadaly jako fotka“), který umožňoval konkrétnější ztotožnění s příběhem a jeho intenzivnější prožití.
Burianovy ilustrace představují brány do světa fantazie, nabitého exotikou, napětím a vzrušením z dobrodružství, což jsou ingredience, jimiž je živena nejedna dětská duše. A ještě před pár lety měl Burian na vizuální podobu těchto alternativních světů při omezené dostupnosti západních zdrojů (film, komiks, ilustrace) téměř autoritativní monopol.
Aktuální výstava nabízí neopakovatelnou možnost nahlédnout opět do onoho světa a oživit v sobě obraz sebe samého v době, kdy bylo tak snadné jeho kouzlu podléhat, což je krásně nostalgický zážitek. Je to zvláštní zjištění, jak překvapivě silnou součástí dětství byly všechny ty kresby – vůbec jich není málo a naprostá většina se jich v paměti vybavuje zcela automaticky (May, Verne, Luskač, Foglar, Burroughs…) – spolu s nimi vůně nově koupených knih (Jaký to byl svátek sehnat na konci socialismu nové vydání Vinnetoua!), přesná podoba vazby (po revoluci vydávané sešity Tarzana působily rovnou ošuntěle a zároveň jako velký poklad) – a všechny ty vzpomínky provází všeobjímající pocit marného hledání dávno ztraceného času…
Kdo ví, dnes, v době 3-D kin a počítačových animací už síla Burianových kreseb možná není tak intenzivní, ovšem na konci 80. a na začátku 90. let, soudě z vlastní zkušenosti, byla. A ať si kritici říkají co chtějí, za to budu Zdeňku Burianovi už asi pořád vděčný.