Jak jsme vystoupili na Mojžíšovu horu

Zřejmě nejatraktivnějším výletem, který můžete na Sinaji podniknout, je noční výstup na horu Sinaj. Kromě pokoření vrcholu, na němž Mojžíš podle legendy obdržel desky s desaterem, jde o mimořádný zážitek z až fantaskní noční atmosféry, svítání s výhledem do táhlé dálky a sestupu bizarními skalními útvary ozářenými oranžovým sluncem. Jako sladká tečka poslouží zastávení v klášteře sv. Kateřiny, jehož stěny dýchají dávnověkem. Tady jsou poznámky z celé cesty.

Všechny fotky ze Sinaje si můžete prohlédnout ve Fotogalerii.

Svítání na Sinaji

Výlet jsme nejdříve zaplatili u naší cestovky (jeli jsme s Eximtours, cena 47 USD/os.), ovšem ještě den předem jsme neměli jistotu, že se uskuteční – minimum je šest lidí, což zatím nebylo. Sami jsme si museli zaesemeskovat průvodkyni, aby nám večer před výletem potvrdila, jestli se někdo našel. Mezitím jsme zároveň začali zjišťovat možnosti u konkurence. Nejlepším řešením (jet s jinými cestovkami je nevýhodné, protože jsou specializované na svou národní klientelu, což může být omezující) se nakonec ukázala místní kancelář, který by pouze nás samotné dva svezla za 150 USD dohromady, pokud bychom k sobě měli ještě někoho jiného, tak by to bylo levnější, z čehož plyne, že alternativy jsou. Nakonec ale Exim nasbíral 14 lidí.Výlet původně měl být v úterý, což by pro nás představovalo den po příletu a to by asi bylo hodně náročné. Nakonec jsme byli rádi za noc z pátku na sobotu (v pátek a neděli je zavřený klášter, do kterého se jde ráno), protože jsme měli dost času ve dne zrelaxovat na noční horskou turistiku. Výjezd od hotelu byl naplánovaný na 22:45, místní egyptský průvodce s cedulí Eximu dorazil s minibusem v jedenáct. Ostatní účastníky jsme nabírali v ostatních hotelech cestou po pobřeží.

Velbloud

Minibus nehýřil výkonem, ve stoupání trpěl dýchavičností. Cestou jsme byli několikrát zastaveni kontrolními ozbrojenými hlídkami (samopal samozřejmostí), jednou po nás chtěli i pasy. Někde měli vynalézavý systém na otevírání závor – v malé budce seděl na židli chlapík, držel v ruce provaz navázaný na konec závory a jeho povolováním a přitahováním závoru zvedal a stahoval – dělat to takhle v zimě celou noc musí být velké povyražení.Na parkoviště pod klášterem jsme dorazili před druhou hodinou. Davy lidí, autobusy jeden přes druhý, před vstupem na cestu do údolí ke klášteru další kontrola, tentokrát včetně prohledávání batohů. Dál taženi proudem lidí a beduínským průbodcem, kterého jsme k sobě dostali (egyptský průvodce zůstal dole) a který nasadil okamžitě hodně ostré tempo, šlapali jsme širokou písečnou cestou, nad hlavami obrovité zástupy hvězd a po stranách jsme jen tušili přízračné temné obrysy horských štítů. Ještě v autobuse jsme dostali baterky, ale zatím to bylo jednodušší bez nich – jednak docela svítila dorůstající půlka měsíce, jednak byla cesta něco jako pražské Příkopy. Široká a vychozená do hladka, člověk sice nevěděl, do čeho šlape (jen silný velbloudí zápach dával tušit, že jenom písek to nebude), ale šlo se pohodlně. Navíc moc času na bůhvíjaké přemýšlení nebylo, protože beduín předbíhal jednoho turistu za druhým, a pokud jsme ho nechtěli ztratit z dohledu, nezbývalo než utíkat za ním. Občas sice zařval nazpátek mohutným barytonem: „Exííím!“, ale slyšet ho zdálky by už bývalo pozdě.

Výstup na Sinaj velbloudí cestou

Prošli jsme kolem lehce osvíceného kláštera, za který se na nás ze tmy začali vynořovat chlapíci nabízející jízdu na velbloudu směrem nahoru. Výchozí cena 50 USD, při dvou velbloudech snad 30 USD za jednoho a jsme přesvědčeni, že bychom to dostali ještě níž. Ale nesmlouvali jsme, chtěli jsme to vyjít po svých a navíc jsme si nebyli jisti, co by s námi kolébavá jízda udělala (jedna Japonka v kopci musela dokonce ze sedla slézt, bylo jí opravdu hodně zle, celá se třásla a pak se jen svalila na okraj cesty). Ale za zkoušku by to někdy příště určitě stálo. Velbloudáři stáli téměř po celé cestě až do místa, odkud už musí každý sám, ti výše čekající spoléhali na to, že někoho určitě únava přesvědčí, aby jejich neustálému pokřikování „Kamel! Kamel!“ podlehl.

Takhle jsme se za kopcem rychle (beduín) a namáhavě prodírali už za mihotání baterky směrem nahoru. Překážející klopítající lidé, neustálý křik všech průvodců kontrolujících, jestli mají svou skupinu, pach velbloudů, vyhýbání se obrovským tělům zvířat, která vystupovala ze tmy na poslední chvíli přímo před nosem, nebo proplétání mezi dvěma míjejícími se velbloudy, to vše jen za letmého přísvitu rozkymácené baterky. Míjeli jsme stánky s občerstvením, lidé tvořili světélkující karavanu klikatící se po svahu, blikající světýlka naznačovala, co nás ještě čeká, ačkoliv to nejhorší jsme z toho tušit nemohli.

Se stoupající výškou hvězd přibývalo, až se obzor otevřel směrem k východu a záplava hvězd se rozšířila po celé obloze; tohle v neustále prosvícené Praze neuvidíte. Ale vzhledem k posunuté zeměpisné šířce se ve hvězdách člověk hůř orientuje, protože jsou všechny otočené jinak než u nás – zachytit se lze obou vozů a Polárky, a nakonec jsme našli i Severní korunu, Orion, Labuť nebo úplně převrácenou Cassiopeiu. Půlka měsíce se postupně přehoupla za západní hranu štítů a zatím nad hřebeny na východě, už v Arábii za Akabským zálivem, se objevil první náznak světlejšího odstínu noci – lehounký lem přísvitu nového dne nad hranou hor.

Skoro jsme nedělali přestávky, jen občas pár chvil než došli zbylí lidé ze skupiny; přesto nás bylo pořád míň – někteří logicky nestačili tempu, které pro beduína bylo samozřejmé, protože nahoru, jak nám řekl, chodí téměř každý den. Postupně jsme došli až na konec velbloudí cesty, tam kde už pak všichni musejí do toho nejostřejšího stoupání po svých. Zapadli jsme do kamenné chatky na delší pauzu, bylo něco kolem čtvrté – dali jsme si mátový, tj. beduínský, čaj. Beduín hlásí, že do vrcholu zbývá nějakých dvacet pět minut a že slunce vyjde v šest hodin. Nespěchali jsme tedy.

V chatce pod vrcholem Mojžíšovy hory

A pak začalo to nejhorší z celé trasy – pomalý had zakopávajících a zadýchaných poutníků se jen ztěžka sunul po kamenných schodech směrem k neviditelnému vrcholu. Nad námi jen černa masa hory, před námi mihotovavá šnůrka pableskujících svítilen. Šlo se opravdu namáhavě, zvlášť po tom předchozím beduínském úprku – nicméně teď už jsme mohli zastavovat k nadechnutí dle libosti, protože beduín už s námi tenhle poslední úsek nešel. Při sestupu za denního světla jsme pak odtušili, že je určitě dobře, že jsme nahoru šli po tmě, protože kdybych viděl, kam to povede, tak by mě tam nikdo nedostal.

Těsně pod vrcholem, kam jsme dorazili v pět hodin, začali prodavači místo velbloudů nabízet přikrývky, aby člověk snadněji vydržel čekání na studených kamenech. My jsme obešli kapli na vrcholu, hlavní vyhlídková místa byla v prvních řadách už obsazena (někteří tu dokonce stanují a přespávají), ovšem my jsme objevili hůře přístupný skalní výběžek hned u východního rohu kaple – nejlepší vyhlídka na pdolí pod námi a do dálky, až na světlající východní pohoří. Místo bylo tak akorát pro dva, seděli jsme natěsno přimáčklí ke zdi a pod námi nic než strmý sráz až hluboko dolů. Od kamenů šla zima, ale díky tomu, že nebylo bezvětří, dalo se to ještě zvládnout (odhadujeme něco mezi pěti a deseti stupni).

Východ slunce na Sinaji

Nakonec jsme ale byli vděční, že slunce v šest opravdu vyšlo – ohlásil ho první výkřik kohosi v čekající mase okupující vrchol – rázem začalo být v paprscích tepleji. Slunce si to šinulo hodně rychle nahoru, mezi štíty ležela mlha a konstrastně tak oddělovala jednotlivé křivky hor v dynamické barevné stupnici. Všichni fotili o sto šest, někteří zpívali, modlili se a radovali, že to dokázali a jsou u toho. Bylo dokonale jasno, výhled do široka, dokonalá odměna.

Hory Sinaje pod slunečními paprsky

Dav se pomalu uvolňoval a postupně řídnul, jak se první spěchavci vydávali na zpáteční cestu, místní nabízeli onyxová vajíčka a drobné cetky za směšné ceny. My jsme udělali kolečko s výhledy do všech směrů – ještě výš nad námi se tyčil vrchol sv. Kateřiny, na druhé straně šel pohled na bizarní útvary směrem do vnitrozemí. Nakonec jsme začali sestupovat také a začali jsme zjišťovat, co jsme to vlastně všechno vyšli – kopec byl hodně strmý, štít hory na jedné straně téměř kolmo padá do údolí. Za chatkou, kde jsme předtím pili čaj, jsme zahlédli našeho beduína v červenobílém šátku, který nás nasměroval k jiné cestě zpátky, přímější a namáhavější, říká se jí Schody pokání a vystavěl ji prý jeden mnich – schodů byste napočítali 3700, ale z vlastní hlavy to nemáme.

Údolí pod Mojžíšovou horou

Sešli jsme do krásného údolí (prý v něm rada starších čekala na Mojžíše, až se vrátí z hory), skaliska byla hodně působivá, roztodivných tvarů, ozářena žlutě-oranžovým přísvitem stoupajícího slunce vypadala hodně neskutečně. Divoké popraskané skály byly všude kolem, nepřístupné, nehostinné, úchvatné.

Pohled ze Schodů pokání do vnitrozemí Sinaje

Lidí výrazně méně, pustina, poušť, ticho. Za údolím se cesta zlomí do průsmyku mezi skalami přímo dolů, postupně mineme dvě kamenné brány a dál rozeklaným průlomem, ve kterém se náhle dole v dálce objeví hradby lemující hmotu kláštera, malé zjevení uprostřed ničeho. Ještě ve svahu jsme míjeli malé kluky se smutnýma očima nabízející onyxová vajíčka a rozpuklá srde kamenů s krystalovým vnitřkem.

Klášter sv. Kateřiny ze Schodů pokání

Klášter sv. Kateřiny ze Schodů pokáníV údolí pak zbyl jen nevěřící pohled zpátky nahoru na nepřístupnou zeď hor, odkud jsme přišli. Na místně jsme byli pět minut po půl deváté, ostatní kupodivu byli všichni, nikdo se neztratil a už čekali jen na nás. Pár instrukcí od znovu se objevivšího egyptského průvodce, rozloučení a bakšiš pro beduína a s dalšími do fronty do areálu kláštera. Náš průvodce zvolil zajímavou strategii, kdy se rozhodl čekat mimo frontu, všichni nás předbíhali a on říkal, že prý nával povolí, ovšem nepovolil ani ve chvíli, kdy jsme vycházeli. Nakonec jsme ho tedy přemluvili a vtlačili jsme se dovnitř.

Pohled od kláštera sv. Kateřiny na průsmyk se Schody pokání

Tam je k dispozici jen krátký okruh přístupnou částí – Mojžíšova studna je jen kamenný lem kolem dřevěných prken zakrývajících otvor – ale je pořád využívaná, takže hned nad ní mají kompresorové čerpadlo. Bazilika hodně působivá hned od dveří, které jsou dřevěné a neuvěřitelně staré – ty starší pamatují šesté století, tedy dobu založení kláštera. Vnitřek odpovídá typické pravoslavné zdobnosti, ikony, spuštěné velkorysé lustyr, barevný dřevěný strop, pestrý ikonostas. Absidu za ikonostasem právě rekonstruovali, Kaple hořícího keře nebyla přístupná vůbec. Na ostružiník, prý potomka původního keře, nad jehož kořeny vybudovali kapli, jsme si ale venku sáhnout mohli. A pak už ven z areálu kláštera.

Ostružiník v klášteře sv. Kateřiny, pocházející z hořícího keře, ve kterém se Mojžíšovi zjevil bůh

Průvodce nás chtěl zavést ještě do kostnice, ale člověk, který u sebe drží klíče, prý odjel na dovolenou, bohužel i s klíči. Takže pak už jen do autobusu, na rychlou snídani v nedaleké restauraci s výhledem na údolí s klášterem a na druhé údolí s hotelovou vesnicí, kterou v osmdesátých letech otevíral sám Husní Mubarak, a pak přímou cestou zpátky do Taba Heights. Tentokrát jsme to zvládli o hodinu rychleji než v noci. Jeli jsme samou pouští, kolem zase divoké, neskutečné skály a impozantní rozhledy. Sem tam nějaká osada chatrčí beduínů.

Beduín v sinajské poušti

A malá poznámka na konec – Schody pokání si vyberou svou daň, ještě dva dny poté jsme nemohli pořádně natáhnout lýtka.
Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *