Když se chce stát devítiletý klučina americkým prezidentem, může se to zdát velkým, nereálným, ale zároveň ušlechtilým snem. Bohužel jen do chvíle, kdy se z takového kluka stane maskot a popularizátor sociální reformy.

Noah McCullough je devítiletý Američan. Za svůj (řekněme, že celkem krátký) život prý už stihl přečít tři tisíce knih o amerických prezidentech (začal v pěti letech, takže mu to vychází na 600 knih za rok, tj. dvě na den, což zní typicky po americku skromně a věrohodně), je to nadšený vlastenec a republikán, jeho největšími vzory jsou Raegan a oba Bushové a do linie amerických prezidentů se chce sám zařadit v roce 2032 (ostatně, nad prezidentským kandidátem Howardem Deanem prý už vyhrál ve vědomostní soutěži). S jeho jednoduše, ale o to jednoznačněji formulovaným snem se může seznámit každý obyvatel planety na jeho internetových stránkách a může se tak připravit na to, co nás za dvacet sedm let čeká. Evropan si řekne, že ti Američani musí být pěkně střelení, ale uklidní se aspoň tím, že je to pořád lepší, než kdyby hoch střílel po svých stejně starých spolužácích.

V každém případě jeho zápal neušel pozorným politickým marketérům, kteří se rozhodli z Noaha udělat mluvčího prezidenta, obhajujícího zásadní sociální reformu. Noah je se svou rolí maskota plně ztotožněn a dlužno mu přiznat, že pro reformu umí nalézt přesvědčivé argumenty. „Bude to změna, ale dobrá změna,“ zní jeho nejzásadnější výrok, za který by se nemusel stydět ani český premiér.

Tento človíček si jistě svou celosvětovou publicitu zaslouží, vždyť představuje unikátní přírodní úkaz, který se vymyká tradiční lidské normalitě, a navíc se zdá, že ho záře reflektorů povzbuzuje a těší. Na druhou stranu, těžko najít to srdce a začít mu ten mediální ohlas přát. Protože politika doživotně poznamená i dospělého člověka, natož aby nechala bez vypáleného cejchu i dětskou duši. Především by se však nad sebou měli hluboce zamyslet všichni, kteří dispozici toho kluka (dispozici na pomezí nadšence a psychopata) cíleně zneužívají k emocionální manipulaci ve jménu svých politických zájmů.

Je jasné, že malý génius (ať už jím Noah je či není) to zpravidla vzhledem ke své výjimečnosti nemá v životě lehké. Především během dospívání, kdy vyčnívá z řady svých vrstevníků. Řada z nich, obzvláště jsou-li vystaveni veřejnému úspěchu, sama sebe neunese a zachraňuje se drogami a jinými tradičními způsoby relaxace. Proto by si ti, kteří jsou za ně do dosažení jejich dospělosti zodpovědní, měli sakra rozmyslet, jaký osud jim chtějí připravit. Ať se může takový člověk zdát jakkoliv inteligentní, nemůže překonat emocionální nevyzrálost a zranitelnost odpovídající svému věku, která může jen těžko odolávat tvrdým pravidlům politiky. Stejně jako je možné volit až od 18 let, stejně jako je možné provozovat sex až od 15 let, stejně jako je zakázáno provozovat sex s osobou mladší 15 let, stejně tak by mělo být tabu zneužívat pro politické účely děti ve věku 9 let. Psychické důsledky by si totiž takové dítě s sebou neslo až do chvíle, kdy by se tím prezidentem skutečně stalo. A pak by se jistě chtělo pomstít za svá traumata z dětství. Nebo je snad možné prožít štastné dětství po boku amerického prezidenta, pokud to není vlastní otec?

A nezdá se vám v poslední době, že nějaké zásadní trauma ve svém dětství musela prožít naprostá většina politiků?