Ze Spojených států přicházejí podivné zprávy. Další pomatené děcko postřílelo část své rodiny a následně několik svých spolužáků přibližně ve chvíli, kdy kulminoval spor o to, zda po patnácti letech nechat v jiné části USA odpojit od přístrojů jednu nešťastnou ženu v kómatu.

Je to skutečně zvláštní. Konzervativní republikáni kudy chodí, tudy vynášejí nade všechno cenu každého lidského života. V souladu s tím odmítají jakýkoliv umělý lidský zásah do přirozené „vůle“ osudu – ať už se jedná o umělé přerušení těhotenství, nebo aktuálně odpojení od přístrojů ženy, která patnáct let přežívá ve vegetativním stavu bez toho, že by se v průběhu oné doby objevila šance na zlepšení jejího zdravotního stavu.

Republikáni dokonce neváhali přijmout speciální zákon, který zakazoval, aby manžel zmíněné ženy, který má přednostní právo na rozhodnutí o jejím osudu, mohl dát příkaz k ukončení ženina trápení, s čím nesouhlasí její rodiče. Republikáni tak vyslyšeli přání svých nejkonzervativ­nějších voličů, stavících se rezolutně proti jakékoliv formě euthanazie, byť by se v tomto případě podle lékařů jednalo spíše o ukončení umělého prodlužování života, než o jeho předčasné ukončení. Politici tak dávají v extrémně vypjaté podobě najevo, jak jim leží na srdci každý lidský život, byť by se jednalo jen o trpné a nevědomé přežívání.

Když se však v těsném sousedství tohoto případu ve zpravodajství objeví čerstvá informace o dalším střílení, kterého se dopustil sedmnáctiletý kluk na svých příbuzných a spolužácích, hodnotová stupnice amerických politiků rázem dostává zásadní trhlinu. Za jednu z hlavních příčin časté střelby na amerických školách je totiž považována obecně snadná dostupnost zbraní, o jejím omezení však politici (především tedy republikáni) nechtějí nic slyšet.

Naopak zbrojařská lobby má u nich dveře stále otevřené a pod standardou svobody a práva na vlastní zbraň politici bezstarostně a ve shodě s lobbisty odhlížejí od toho, kolik zmarněných lidských životů mají na svědomí. Jaké je tedy jejich skutečné přesvědčení?

Ideologie, ať už konzervativní nebo liberální, nikdy nepředstavuje soubor ideálních řešení, jenž by byl univerzálně použitelný ve všech situacích, které může osud člověku připravit. Politici to samozřejmě vědí, proto se dokonale naučili (a dva výše uvedené případy jsou toho důkazem) dog­maticky hlásat obecné hodnotové principy, které s životem nemusejí mít mnoho společného a které si v mnoha ohledech mohou i navzájem odporovat, a zároveň přitom zastávat navzájem protichůdné hodnoty, pokud na to slyší jejich ideologicky slepá voličská základna a pokud je to přínosné pro jejich vlastní politickou kariéru. Ta je totiž hodnotou, na níž politikům záleží ze všeho nejvíce.