Americká komedie Jeho fotr, to je lotr je navzdory svému hvězdnému obsazení spíše druholigový produkt. Přesto však může být její význam, stejně jako dalších filmečků podobné kategorie, v určitém smyslu pozitivní.
Druhé pokračování filmu Fotr je lotr sice láká sestavou elitních herců (Dustin Hoffman, Robert de Niro, Ben Stiller a po dlouhých letech Barbra Streisand), ale výsledkem je spíše zklamání z toho, jakým způsobem se tu promarňuje a devalvuje záře největších hereckých es.
Scénaristicky plytká historka o sbližování dvou odlišných rodin sice nabídla pár zábavných momentů a filmové hvězdy se je snaží prodat s celkem sympatickým elánem a nasazením, ale celkově se jedná o docela prvosignální humor využívající tradičních rádobyvtipných trapasů bez mimořádného kreativního osvěžení.
Na druhou stranu, tuto nijak mimořádnou komedii lze do jisté míry považovat za dobrý příklad jednoho ze základních elementů dlouhodobé strategie amerického zábavního průmyslu, přesněji žánru americké rodinné nebo romantické komedie. Jde o obecné ideové východisko, na němž bývají podobné výrobky showbyznysu postaveny, a tím je výzva k toleranci a důraz na akceptaci individuálních odlišností. Hrdinové se totiž v tomto žánru stávají karikovanými typy s nejrůznějšími osobitými vlastnostmi, které je v očích ostatních postav nejdříve degradují pod prizmatem zažitých předsudků, aby v průběhu filmu došlo k relativizaci vzájemných antagonismů a k následnému vstřícnému pochopení a uznání práva na osobitost.
Základem filmu Jeho fotr, to je lotr je právě sbližování tradičně konfliktních rolí. V první řadě jde o rozdíl mezi rodinami dvou snoubenců. Zatímco rodiče budoucí nevěsty tvoří vinou otce přísně upjatý pár, rodiče ženicha jsou rozevlátá a bezprostřední dvojice bez jakýchkoliv puritánských zábran. Nevěstin otec však navzdory své koženosti způsobené dlouholetým agentstvím v CIA podléhá silnému emotivnímu vztahu ke svému vnoučeti, o něž pečuje s přehnanou starostlivostí s umělým ženským prsem na hrudníku. Ženichovi rodiče zase dokáží svého syna ztrapňovat svou přehnanou otevřeností nebo nevázaným prožíváním erotiky. To všechno je korunováno pseudofilozofickou konstrukcí nevěstina otce kolem „kruhu důvěry“, do kterého zahrnuje pouze své nejbližší, jimž může bezvýhradně věřit. Ovšem postupně se ukáže, že toto vymezování je postaveno na iracionálních základech – ti, kteří jsou uvnitř zmíněného kruhu mezi sebou vlastně důvěrný vztah nemají, a naopak ti, kteří jsou vně kruhu, jsou odmítáni jenom pro to, že nesplňují vnějškové atributy očekávaného chování.
Jak už to tak v podobných filmech bývá, všichni k sobě nakonec musí najít cestu. A tak dochází k uznání toho, že každý má právo na své výstřelky, na svou osobitost, pokud ovšem stejné právo přiznává ostatním. Tímto nenáročným a zábavou odlehčeným způsobem se tu naťukává několik v dnešní době aktuálně prožívaných problémů (euro)americké společnosti a narušují se dosavadní předsudky a pravidla chování. Ať už se jedná o sexuální život starší generace, vzájemný vztah partnerů po tom, co jejich děti opustily domácnost, právo potomků na určení vlastní cesty, která neodpovídá očekáváním rodičů, nebo samozřejmost toho, že se o vývoj nemluvňat starají i muži, vždy jde o hledání cest k vzájemnému porozumění.
Samozřejmě, že jde o povrchní a vedle zábavného prvku vlastně podružně přítomný význam, jeho destruktivní síla vůči tradičním schématům je však zásadní. Tím, že se všechna traumatická místa společnosti prezentují takto zábavnou a psychologicky nenáročnou formou, zvyšuje se šance na přijetí všech odlišných interpretací života v masovém měřítku. To, co je teď prezentováno v odlehčené a karikované formě, se v budoucnu stane méně nekonfliktním, méně problematickým, samozřejmým. Skrze humor (bez ohledu na jeho kvalitu) se tak společnost bezděky a nenásilně osvobozuje a otupuje hrany neporozumění.
Žánr americké rodinné komedie v tomto ohledu obecně hraje roli demokratizačního nástroje obhajujícího právo na individuální projev každého člověka a kladoucí důraz na obecnou toleranci. Její vyústění je totiž pravidelně pozitivní a smířlivé. Ohlédneme-li se do nedávné minulosti, najdeme několik podobných variací na stejné téma. Například v Pravé blondýně je postaven na hlavu tradiční předsudek neinteligentní dívky vybavené příslušnou barvou vlasů. Komedie Mezi námi děvčaty zase staví na polopatické výměně rolí mezi matkou a náctiletou dcerou, jejichž psychiky zprvu nejsou schopné porozumět jedna druhé. Na stejném schématu jsou postaveny i filmy jako Lepší pozdě nežli později, Sexbomba od vedle, Moje tlustá řecká svatba, Lepší už to nebude a řada dalších. Pro všechny je společný jednotný model – konfrontace rozdílných povah a vlastností se závěrečným happyendovým vyústěním na platformě přijetí vzájemných rozdílů, vznešeně řečeno ve jménu obecných demokratických hodnot.
Samozřejmě, nelze říci, že bychom tento druh filmů mohli považovat za ideologickou zbraň s nějakým mimořádným významem. Přesto však, jakkoli může být podobný druh filmů z uměleckého hlediska zanedbatelný, odráží postupné překonávání společenských a mezilidských bariér, ke kterému v průběhu času dochází. Zároveň se však na tomto procesu více či méně aktivně podílí a (možná nevědomky) zesiluje jeho všeobecný dopad. Společenská role těchto filmů tak může být důležitější, než se může na první pohled zdát.