Život je drsná a tragická záležitost. Stojí však za to o něj a s ním bojovat, ačkoliv konečným vítězem je smutek. Takové jednoduché poselství předává Clint Eastwood svým oscarovým filmem Million Dollar Baby.

Chudá dívka Maggie (Hilary Swanková), vydělávající si jako servírka a přežívající v nekomfortních podmínkách na předměstí, má jen jeden, o to však umanutější cíl – dostat se z pout nastavených osudem, překonat jeho danosti a stát se nejlepší boxerkou na světě. Pomoci jí k tomu má stárnoucí svérázný trenér (Clint Eastwood), který „holky netrénuje“. Přes tradiční antipatie se nakonec společně pustí do boje, do boje se soupeřkami, rodinnými vztahy, se sebou samými a s nahodilostmi o­sudu.

Ačkoliv Maggie dosáhne během krátké doby téměř všeho, čeho v ženském boxu dosáhnout lze, není to právě příjemná podívaná – ten drsný, vlastně ohavný „sport“ popírající tradiční schémata ženství, je tu snad vybrán pro to, aby se stal perfektním zhmotněním kruté alegorie života, pro jehož přežití je tvrdý boj holou nutností. A zároveň podmínkou úspěchu, který se při skutečné vůli, zápalu a nasazení může dostavit.

Bohužel, navzdory vší té snaze, navzdory všemu chtění a navzdory všem úspěchům, přichází chvíle nemilosrdného prozření, kdy se odhalí, že nad osudem a životem se vyhrát nedá, že nakonec stejně vezme všechno, co si dosud nechal vzít, a nepomůže stěžování, že to bylo nefér. Přichází chvíle, kdy je onen věčně vzývaný chimérický „americký sen“ přistižen při své neudržitelnosti a pomíjivosti, kdy se ukáže marnost celého počínání.

Výsadou silné boxerky je však ona svébytnost a vůle, kterými vládne a které z ní dělají velkou osobnost. Třebaže fyzicky bezvládná, dokáže svůj osud pevně držet ve svých rukou téměř stejně dobře, jako když rozdávala rány v ringu. A nakonec svým způsobem nad životem zvítězí, přesněji řečeno, v souboji s ním neprohraje, protože sama určí pravidla hry.

Tahle urputnost být sama sebou má společné rysy s příběhem Raye Charlese, za kterého hlavní představitel Jamie Foxx dostal stejného Oscara jako Hilary Swanková. Obě postavy v podobném duchu výchozí podmínky svého života, všechna svá osudová omezení, přetvářejí do podoby podružných přívěsků toho, co je ve skutečnosti důležité (byť u Raye v mnohém přijemnější a pozitivněji vyznívající podobě). To, že je existence uchopena a interpretována po svém, povyšuje obyčejné „strávení“ času od narození ke smrti do vědomých mezí a tím odlišuje výsostného člověka od pasivního přijemce „ran osudu“. Tragika života je nezbytností, nicméně jedinou šancí, jak se jí postavit a jak jí vzdorovat, jedinou nezbytností, je pokusit se jí vnutit vlastní vůli a hrdost.

Eastwoodova režie je syrová, nekompromisní, ale zároveň mimořádně citlivá, neuhýbá pohledem ani při těch nejnepříjemnějších situacích, naopak jim čelí beze strachu a s otevřeným hledím vyzývá realitu, aby předvedla, co umí. A navzdory všemu smutku, kterého musí být svědkem a spoluviníkem, nikdy nezakolísá a stejně jako Maggie své poselství statečně udrží pevně v rukou až do konce. Maggie nikdy neztratí svou sílu, to je její konečné vítězství, posvěcené vědomím toho, čeho se jí podařilo dosáhnout, a tím, že se dokázala smířit s věčností.

Silný, působivý, autorskou suverenitou ohromující zážitek, před kterým je potřeba jen tiše, uctivě smeknout a mlčky hledat odvahu na přijetí toho, co může přijít.