Je nesmírně zajímavé sledovat, jak si se stejným výchozím materiálem scénáře populární soutěže poradí dvě různé televize dvou blízkých národů. Ze srovnání obou verzí Superstar celkem přesvědčivě vychází lépe ta slovenská.
Když jsme ve Francii na jakési benzínce viděli kousek známého Milionáře, vypadal na vlas stejně jako ten český. Hledání zpěvácké superstar však asi nabízí mnohem větší volnost a jak se zdá, lze ji uchopit různými způsoby.
Slovenská verze Superstar je v Čechách zachytitelná prakticky jen po internetu, takže kvalita přenosu a divácký zážitek tím musí přirozeně utrpět. Přesto je účinek internetového záznamu natolik intenzivní, že se s tím, co v současné době provozuje Nova v neděli večer, vůbec nedá srovnat.
Slováci se teď nacházejí v polovičce finále, Češi mají za sebou půlku semifinále. Na Slovensku jde o první kolo soutěže, Česko už hledá svou druhou Superstar. Výchozí podmínky srovnání jsou tedy trochu odlišné, nikoliv však natolik, aby se srovnávat nedalo.
Už slovenské semifinále bylo postaveno odlišně od českého. Jednotliví soutěžící nebyli před porotou úplně sami, pořád měli na očích své kolegy, kteří je povzbuzovali. Díky tomu atmosféra (soudě podle internetového záznamu) byla mnohem vřelejší a pospolitější než v českém semifinále, kdy se jdou kandidáti před katovskou porotu předvést jako na porážku. (Byl jsem upozorněn jedním čtenářem, že soutěžící nebyli v jednom studiu, nicméně televizní záznam byl stříhán tak, že to podobný dojem vytvářelo – opět soudě podle rozkouskovaného internetového přenosu, takže podstata rozdílu je možná méně akcentovaná, nicméně stále platí.)
Když jim pak porota vyčítá, že jsou příliš dietní, pláče na špatném hrobě – těžko ti chudinci ze sebe mohou dostat nějaký pořádný drajv, když zpívají jen pro čtyři tuhé obličeje.
Dietnost, sterilnost celého prostředí je v české Superstar přímo do očí bijící. Odpovídá tomu aranžmá celého prostředí – přechody mezi studii od moderátorů před porotu jsou jedna věc, přidejme k tomu ještě další velice diskvalifikační prvek – časový limit na odzpívání písničky. Vejít se do minuty a půl a ještě během toho něco předvést, to není jen tak a řada písní to ani neumožňuje. Třešničkou na tomhle vysoce odtučněném dortu umělé zábavy je nový, tuze kožený moderátor, ze kterého mám pořád velice nepříjemný pocit, že sedím na šišce.
Na Slovensku se v semifinále zpívaly písničky celé a většinou až v jejich druhých polovinách budoucí finalisté naplno předváděli, co všechno v nich je, a jaký mají jejich hlasy potenciál. Hrálo se mnohem více o zážitek než o čas a podle toho také vypadal výsledek. I výběr písní byl (zcela subjektivně řečeno) zajímavější a neotřelejší.
Zkracování písní bylo typické i pro loňský finálový ročník české Superstar. Slovenské finále proti české režii však vypadá jako skutečný koncert – naplno podaná sóla nezkracovaných songů, interpreti, kteří se nebojí udělat si legraci sami ze sebe, radikálně upravit image, přizpůsobit se zvolenému stylu, zahrát show… a to všechno jim maximálně vděčné publikum čítající 1500 hlav (pětkrát více než Brumlovka (oprava: prý jen dvakrát)) bohatě vrací a tancující, tleskající, bouřící je povzbuzuje k překonání sebe sama.
Součástí tohoto společně prožívaného zážitku se stávají i moderátoři, v rámci možností vtipní a uvolnění, kteří jsou stále přítomní na sceně a neváhají se také zapojit do tance a přizpůsobit svou image aktuálnímu tématu večera. Soutěžící jsou také více pohromadě, tvoří silnější partu, než která byla v českém prostředí, už proto, že každý večer zpívají společnou píseň včetně těch, co „nepřežili“.
Talent vycházejících hvězd tak má větší šanci se projevit a rozvinout, což česká Superstar potlačuje, protože výkon tu primárně slouží k předvedení se před porotou, která pak školáčky pěkně ohodnotí… Byť ne všichni (týká se hlavně pánské části) ve slovenském finále umějí skutečně dobře zpívat, tento nedostatek vyvažují schopností předvést se na maximum a bavit při tom publikum. Nicméně ve finálové jedenáctce najdeme několik příslibů parádní zpěvácké kariéry – Katarína Koščová je mimořadným objevem, Martina Šindlerová ve svém věku překvapuje kvalitou hlasu a Zdenka Predná má charismatu a osobitosti na rozdávání, z pánů asi hlasově vede už vypadlý Samo Tomeček. Ze všech však bez výjimky čiší touha něco dokázat, chytit příležitost za pačesy a užít si té mimořádné atmosféry. Srovnáme-li to s trochu nešťastně působící, byť sympatickou, Anetou, je to přece jenom rozdíl.
Nedostatkem slovenské Superstar proti té české je zřejmě jediná zásadní věc – porota. Kromě Paľa Habery, který se alespoň snaží o jakýsi odbornější pohled a aspoň trochu rozvitá souvětí, si ostatní tři porotci vystačí s velice stručným a povrchním dojmologickým hodnocením, které o jejich kompetentnosti příliš nesvědčí. S českou porotou lze nesouhlasit (je to jejich rozhodnutí, a je to špatné rozhodnutí, že ano), ale nelze jim upřít, že mají alespoň nějaký přehled a názor.
Nicméně podstata toho, proč je česká Superstar slabší než slovenská, podle mého názoru do značné míry spočívá v tom, na jakém druhu televize soutěž běží. (Druhým faktorem je zcela jistě i odlišný vývoj hudební scény – Slovensko v tomhle ohledu bývalo většinou napřed a především se mnohem méně utápí v silně nostalgické vlně po popových hitech minulé doby.) Ačkoliv řada kritiků řekne, že Superstar na veřejnoprávní televizi nepatří, v tomto případě to soutěži jenom pomohlo.
Zatímco komerční Nova soutěž uvádí v minimální možné míře, která jí zároveň umožňuje vytěžit maximum reklamy, Slovenská televize z projektu vytvořila (možná trochu v druhém plánu, protože některé momenty působí lehce amatérsky) téměř komunitní projekt a dala mu téměr bianco šek na vysílací prostor. A ačkoliv i první česká Superstar měla vášnivou odezvu po celé republice, ta slovenská se i díky tomu skutečnému hudebnímu zážitku zpěváckých osobností přibližuje mnohem víc.