Dneska mi rozbili okýnko u auta na straně spolujezdce. Kromě našeho auta si takhle vyhráli se šesti dalšími (alespoň podle informací od policie), sebrali to na jednom parkovišti jedno po druhém, systém jsem v tom moc neviděl, protože některá auta nechali na pokoji, lepší, horší, nové, staré, nic nenasvědčovalo nějaké metodě.
Nic se nám neztratilo, takže nevím, o co šlo. Večer jsme si dělali legraci, že se asi někdo vracel v noci domů ožralej s lešenářskou tyčí a sem tam zavadil vo nějaký to vokýnko. No, každopádně otrava, starosti, peníze za opravu atd. Na pojišťovně mi řekli, ať to radši ohlásím na policajtech, přijeli celkem brzo, nafocený rychle, mohl jsem do servisu. Tam mi řekli, že cena bude nižší než spoluúčast, tak jsem zrušil pojistnou událost, ale na policajty jsem večer stejně šel, když už to podání ode mě měli.
Krátký pohovor s docela sličnou podpraporčicí proběhl nebývale efektivně a bez zádrhelů. Už jsem byl na odchodu, když na mě zavolal stejný policajt, který věc vyřizoval ráno na parkovišti: „No, a zítra ráno v deset hodin dopadneme pachatele, vymáčkneme z něj těch pět tisíc, pošleme vám to na účet a bude vyřízeno.“ Prohlásil to tak vážně, že jsem mu skoro naletěl. „A kdyby to náhodou nevyšlo… ale to se stává tak jednou za deset, za dvacet let.“
V tu chvíli mi celá ta absurdita, pronesená s vážnou tváří a vypálená zcela nečekaně, připadala neskutečně vtipná. Jako tečka za smůlovatým dnem mi tenhle vtipnej polda přišel docela ideální.