Vůbec se nedivím, že spousta filmů odehrávajících se v Las Vegas má depresivní základ. Strach a hnus v Las Vegas nebo Leaving Las Vegas vám skutečně na náladě nepřidají a není divu. To město má v sobě opravdu hodně negativní energie.
Podívejte se na kompletní fotogalerii Las Vegas.
Zatímco v Monument Valley na vás dýchá klid, velkorysost prostoru a westernová romantika, v horkém Las Vegas sotva stačíte popadat dech. Přijeli jsme sem navečer, na hlavní části Stripu stoprocentní zácpa, takže jsme museli kličkovat ve vedlejších ulicích, abychom se nějak probili do našeho hotelu El Cortéz. Slunce zapadlo, ale horko jako v největším létě uprostřed Prahy. Hotel byl noblesní před dvaceti lety, teď na zašlou slávu padá prach a zatuchlina. Místo objednaného nekuřáckého pokoje dostáváme začouzenou cimru. No discussion. Pokoj je ale velký a zařízení se snaží tvářit velkoryse, cena nejnižší z celé Ameriky, nějakých 25 dolarů i s daní, pokud si dobře pamatujeme. O pár dnů později bude o něco lepší pokoj o deset dolarů dražší, pořád hodně pod obvyklou cenovou hranicí západní části Států a na pětině našeho newyorského hotelu.V soumraku nastupujeme do patrového autobusu, který nás má dovézt na nedaleký Strip. Bohužel, staví skoro každých sto metrů, odbavení turistů je na kždé zastávce téměř nekonečné, ještě před začátkem nejatraktivnější části nás přejde trpělivost a pokračujeme pěšky. Záhy přijdeme na to, že Las Vegas je jen prázdné nablýskané pozlátko, což není zas takové překvapení, kdyby nebylo zároveň shromaždištěm veškerého odpadu Ameriky. Stahují se sem zřejmě lůzři ze všech koutů, životní zkrachovalci, kteří jdou za levným pitím, jídlem a bydlením, aby to, co jim zbyde po odečtení těchto nutných výdajů, odevzdali do automatů. Když jsme se zeptali prvního chlapíka v prvním casinu, pregnantně nám vysvětlil princip hraní – „Strčíte tam peníze a pak o ně přijdete.“
Někdo Las Vegas přirovnal k takové velké Matějské pouti. Něco na tom je, až na to, že místo domů hrůzy tu stojí casina a hotely v násobném měřítku a většinou ve tvaru slavných evropských staveb. Eiffelovka dosahuje polovičních 150 metrů originálu (můžete porovnat v pařížské fotogalerii) a jedna její pata končí v křídle Louvru. Gondoliéři zpívají Santa Lucia japonským turistům, zatímco je vozí na gondole po bazénu o několika metrech čtverečních. Před Treasury Islandem piráti střílejí po natřásajících se sirénách, které jim na oplátku potopí loď do obří nádrže několikrát za večer. Margarita za dolar. Mexikánci všech věků podél chodníku stereotypně plácají o dlaně kartičkami s nabídkou levných ženských. Všude spousta lidí, bezdomovci a opilci se mísí s turisty, davem se sotva daří proniknout. A jedno casino střídá druhé, všechny uvnitř vypadají stejně, stejně bezduše.
Jakýmsi zhmotněním pocitu, který jsme si o Vegas utvořili, se stal jeden člověk v casinu. Lidé tam obyčejně rytmicky mačkají tlačítka na automatech, roztáčející bubny s výherními symboly. Ta činnost už bývá veskrze mechanická, leckdy v intervalu o hodně kratším, než stačí na to, aby se bubny daly do pohybu, takže to vypadá jako důsledek důkladného výplachu mozku. Tenhle člověk seděl na vozíku, byl mentálně postižený, cosi si mumlal a taky rytmicky před sebou hýbal rukou. Až na to, že před ním nebyl automat, takže ruka jen mačkala prázdný vzduch. Takhle seděl v uličce vedle svého doopravdy hrajícího příbuzného, v umělém světle mezi automaty a napodoboval činnost, kterou nikdy nepochopí.
Nový zajímavý rozměr jsme však získali od libanonského Američana, který měl službu na informacích našeho hotelu. Neuvěřitelně milý a vstřícný člověk (což v USA není výjimka) kolem padesátky nám stručně převyprávěl svůj životní příběh poté, co se dozvěděl, že jsme ze střední Evropy. V Libanonu mu zastřelili bratra, otec ho přemluvil k odjezdu, v Evropě ho nikde nechtěli, až se ho ujala Amerika. Teď už má osm let občanství, ženu, děti; a je šťastný, že má k dispozici hamburgery, kolu a práci v casinu, což sice není žádná výhra, ale nemusí žít ve strachu a válce. Z takové perspektivy pak prominete Americe úplně všechno, i tu potrhlost jménem Las Vegas, která představovala skutečně asi nejohavnější místo, kterým jsme na Západě museli projet.
Naštěstí jsme si náladu spravili po druhém odjezdu z Vegas, když jsme mířili za sekvojemi – zhruba v půli cesty mezi Los Angeles a Las Vegas totiž poblíž dálnice stojí tzv. Peggy Sue´s 50´s Diner, což je naprosto úžasná restaurace ve stylu 50. let. Podle všeho je to legendární dálniční hospoda, každý druhý nám totiž zdůrazňoval na fotkách oblepených po celé restauraci majitelku Peggy Sue, jako by šlo o nějakou hollywoodskou hvězdu (přinejmenším s hvězdami a showbyznysem měla nebo stále má určitě hodně společného).