Litanie o jistotě, že něco má smysl

V Česku žije mraky skvělejch lidí. Jsou šikovný, pozitivní, mají rádi život, tvrdě pracujou, tvoří, dávají radost, pomáhaj. Uměj sami sebe i tuhle zemi posunout k lepšímu. Tak proč se tahle společnost tak zesírá?

Vemte si, že tahle země vypadala před dvaceti pěti lety jako zmuchlanej posmrkanej kapesník nechanej v kapse zatuchlýho kabátu zapomenutýho ve skříni na opuštěný půdě. A dneska? Navzdory všemu pověstnýmu kradení, šmelení a vohejbání vypadá spousta míst k nerozeznání od toho, co je na západ od nás a co nebylo odkázaný na čtyřicet let hnití.

Když jsem byl poprvé v životě o něco dál na západ z Prahy někdy v devadesátym čtvrtym, byl jsem ohromenej z těch svítících obchodů pro mě neznámejch, a přitom světovejch značek. Dneska tím chodím denně do práce a absolutně mě to nedojímá. A jsem za to vděčnej, protože banality nemaj dojímat. Obchod je obchod, ne svatostánek k němýmu úžasu.

Ve Francii jsem vždycky trávil hodiny v obřích knihkupectvích uhranutej neko­nečným množstvím nádhernejch knih a steskem, že u nás žádnej takovej barák nestojí. Kolik věcí se za tu dobu stihlo dopřeložit a dovydat! A stejný baráky tady dneska stojej taky a chybí už jenom čas na čtení.

Ještě pozdějc, při náštěvě Vídně, jsem si stejskal, že v Praze není kde narazit na normální kavárnu se slušným kafem. Dneska abyste se báli, že vám barista vynadá za to, že nepoznáte arabiku od robusty. Až tak daleko to došlo. Spousta hospod vařit neumí, ale čím dál víc jo a víc než slušně a některý už maj i mišelinky. A není to jen v Praze, Pohlreichův přízrak dorazil i třeba do jizerských vsí, kde vám beze všeho naservírujou parádního stejka z místní krávy. A jsou tu dětský koutky a komunitní centra a kurzy všeho možnýho a naučit se můžete, co chcete. Sice to chce čas, ale postupně zvládneme dotáhnout úplně všechno.

Lidi tu dokážou neskutečně progresivní věci a dokážou s tím prorazit i do světa – nanotechnologie, léky proti rakovině, 3D tiskárny, antiviry, e-commerce projekty, všechno jsou to světový záležitosti, dokonce i vyhledávač dokážeme udělat takovej, že tady vydrží globální soutěž. Škodovka není jen německý auto, dokážeme vyvážet pivo i luxusní lustry. Poměr špičkovejch sportovců je v týhle zemi v přepočtu na obyvatele určitě nadprůměrnej, muzikanti s klasickou hudbou jsou světová extratřída, designéři dělaj neskutečný zázraky a český dobrovolníci patří mezi ty nejobětavější vůbec, Člověk v tísni i česká větev Lékařů bez hranic mají obrovský renomé a výsledky.

Jenže místo abysme na všech těhle skvělejch lidech a věcech stavěli, tak se tahle společnost svíjí v děsivejch křečích. Místo toho, abysme ukazovali na všechny strany i sami sobě, co všechno dokážeme, abysme nosili na rukou ty, co něco dovedou, co něco dávaj ostatním, co ukazujou úspěšný recepty na malý i velký zlepšení, hledáme tady podělaný články, co neexistujou, majitele nějakýho hnízda, co taky neexistujou, chráníme hranice proti uprchlíkům, který u nás taky neexistujou, a jsme nucený věnovat pozornost neumětelům, který jsme si zvolili a který bohužel existujou a který místo, aby dávali prostor lidem, co něco uměj, co něco dokázali, zasíraj veřejnej prostor svejma od reality odtrženejma hrátkama, poštvávaj jedny proti druhejm, nutěj nám nepřátele na všechny strany, rozdělují, aby mohli panovat. Křičí na všechny strany, co ne, co vůbec ne a co v žádným případě, poskytují vyjádření, stanoviska, komentují, předpokládají, analyzují, zpracovávají, zesměšňují se navzájem, drbou a hledají slabiny, ale aby věděli, co udělat pozitivního, to ani náhodou.

Naopak, svojí sílu staví na tom, že nás utvrzují, jaký jsme lůzři a ubožáci, který sami nikdy nic nedokážou a neustojí, který se o sebe nedokážou postarat, nad kterýma musí být nonstop dohled a silná ruka. Hřímají, že se nemáme o nic snažit, děsí nás velkým neznámým světem, abychom se vystrašení odevzdali do jejich moci a kráčeli za nimi po cestě odevzdání a rezignace na hrdost, odhodlání a naději. Ze spojenců vytvářejí nepřátele, sejou nedůvěru ke všemu jinýmu, pohrdají vzděláním, vysmívají se intelektu, zavírají okenice a říkaj, že vlastní smrad je stokrát lepší než čerstvej vzduch inspirace, otevřenosti a dobrodružství. Vědí, že jinde by si o ně samotné neotřeli nohy, a tak všem namlouvají, jak je svět na houby, že všichni všechno dělají špatně, a že my přece nejlíp víme, jak to všechno je, že umíme na všechny vyzrát a že nejlíp je přece doma, kde se dá vládnout nepoučeným, neinformovaným a nesebevědomým ubožákům, na který z vysoka serou.

A my jim na to idiotsky skáčem, věříme na bullshity a zázraky na počkání, necháme si narvat do hlavy kdejakou blbost, místo abysme běželi za budoucností, chytali nápady a investovali do informací, vzdělání a mezinárodního rozhledu. Ani vyznavače zločineckých režimů neumíme vykázat ze slušný společnosti a nevadí nám klesnout až tak hluboko, abysme s vážnou tváří dokázali tvrdit, že v totalitě bylo líp. A jsme připraveni kdykoliv zas držet hubu a krok, když nám dovolej smát se blbejm vtipům zesměšňující toho, koho nám určili nenávidět, aspoň když k tomu zase nonstop hraje náš starej dobrej Michal David.

Troglodyti se promenujou po médiích jako největší vlastenci a volaj po politický nekorektnosti a po zavření hranic, místo abysme je trumfli sebevědomím, hrdostí a schopnostmi. Vypitá lůza si při vědomí beztrestnosti privatizuje hrady a lány, zvrací na všechny hodnoty, zpochybňuje pravidla a instituce, hledá po světě všemožný nedemokratický otvory, do kterých by mohla nadšeně vlézt, výměnou za trochu přízně, který se jí na západě nedostává. Protože tím směrem umí jen chytračit, špekulovat, šulit dotace, žádat, vydírat, podrážet nohy a brát zpátečku, a taky nadávat, vymlouvat se, svádět na ně vlastní hříchy a povyšovat se a dělat, že s tím vším nemá nic společnýho.

Nikdo nám není dost dobrej a největší radost máme, když na každým najdeme něco špatnýho. Jenže pak nedokážeme rozeznat skutečnýho hajzla od těch, co jen nejsou dokonalý. Chcem všechno, a když to nedostanem, není nám dost dobrý nic. To, že i v demokracii jsou posraný životy, v žádnym případě neznamená, že jich totalita neprodukovala víc. A že jich zase víc nevyprodukuje, když jí k tomu dáme šanci.

Možná si můžeme namlouvat, že očista trvá čtyřicet let, možná si můžeme namlouvat, že ještě není dost těch, co zajistili existenci svý rodině, aby teď začali cílevědomě pracovat na změně nálady celý společnosti, možná jsme za ty roky degenerace veřejnýho prostoru ztratili víru v to, že se dá něco změnit, a hlavně trpělivost o to pořád dokola namáhavě usilovat, možná jsme otrávený a znechucený tak, že se utíkáme do svýho soukromýho světa, který má mít co nejmíň společnýho s tím společným – stejně jako jsme to dělali za totality.

Jenže přesně takhle si o tu totalitu řeknem. Všechny totality vyhrály hlavně proto, že většina tak dlouho dělala, že se jí to netýká, až bylo pozdě. Ale dneska ještě není totalita a ještě si nemusíme nechat vládnout rozloženejma troskama a všehoschopnejma sociopatama, který nás jsou připrave­ný prodat. Ještě se nemusíme chovat jako bezmocný otroci, ještě si nemusíme nechat všechno líbit. Ještě to nemusíme všechno nechat na těch, který naše osudy chtěj vyřešit za nás a jsou v tom ochotný jít přes mrtvoly.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

V nezdravý spo­lečnosti propukaj nemoci, se kterejm by si odolnej organismus poradil levou zadní. Jenže my na to nejsme trénovaný, takže není divu, že po moci si troufá sáhnout pořád víc a víc těch, který chtěj nahánět strach a není divu, že si dovolí víc než kdy před tím. Složitý řešení nikdo neprosazuje ani nepoptává, jednoduchý nezafungovaly, a tak netrpěliví a zklamaný lidi už nemaj zábrany uvažovat o těch ještě jednodušších s kalašnikovem a šibenicema. Jenže na to dojedem. A veřejnej svět nás dohoní, i když se budeme dívat jinam. A pak už bude pozdě na podivení, že ale tohle jsme přece nechtěli…

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Na světě nejsou hodný lidi a zlý lidi. Na světě jsou chybující lidi a zlý lidi. Musíme se naučit rozpoznávat tenhle rozdíl a dávat šanci těm s chybama, i když ty zlý dokážou líp předstírat, že žádný nemaj. Ty zlý je nakonec zdánlivě přestanou mít jenom proto, že začnou umlčovat a zavírat kritiky, co na ně poukazujou. Výhodou těch chybujících je, že je můžou zase vystřídat jiní, co udělaj jiný chyby. Právo na omyl je pořád životu bezpečnější než zákaz pochyb a nesouhlasu. Přestaňme být jako rukojmí se stockholmským syndromem, věčně toužící po bezpečí v náručí únosců. Jasně, velká část populace zažila svý nejlepší léta v tý nejhorší době a od tý dnešní toho moc nečeká a možná už ani moc nedostane. Ale pokud nevěří na nic dobrýho pro sebe, měla by dát šanci na něco jinýho aspoň svejm dětem. Aby se ve světě neztratily, aby v sobě neztratily chuť objevovat to lepší a směřovat k tomu, aby mohly bejt rovnocenný parťáci Němcům, Amíkům, Indům, Australanům i Číňanům.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Proto chci, abysme začali do veřejného prostoru hledat osobnosti, který probudí v lidech naději, že něco má smysl. Chci osobnosti, který nebudou budovat svou image na dehonestaci, negativitě a nenávisti, ale na pokoře, odpovědnosti a službě. Chci osobnosti, který budou věřit lidem, dají jim svobodu a prostor, který budou usilovat o to, aby jim usnadnily život. Chci osobnosti, který budou vyzdvihovat úsilí, touhu a každodenní práci. Chci osobnosti, který budou podporovat kuráž a podnikavost a sebevědomí schopný prosadit se kdekoliv na světě. Chci osobnosti, který nevyřeší všechny starosti lidí týhle země, ale poskytnou jim pomoc, toleranci, účast a soucit. Chci osobnosti, který v nás dokážou vytvořit pocit společného. Chci osobnosti, který nebudou potřebovat marketingové specialisty k tomu, aby věděly, co si mají myslet.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Ať mi nikdo neříká, že v týhle zemi nejsou a že nad nimi musí vyhrávat šmíra, parazitace, přizdisráčství, tupost, zápecnictví a agrese. Chci pořád věřit, že existuje hodně důvodů, proč v týhle zemi má smysl žít, a chci věřit, že když se nepodělá úplně celej svět, že má tahle země před sebou slušnou budoucnost. Chci pořád věřit, že většina lidí se tady nechce utápět v nenávisti, násilí, závisti a strachu. A že jen potřebují o trochu víc naděje, pozornosti a důvěry. A pak to zvládnou sami.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Dám ruku za to, že v tomhle nejsem sám a že by spousta lidí byla ochotná dát šanci politikům, ze kterejch by něco takovýho bylo přirozeně cejtit a který by tu rukavici chtěli zvednout. Možná se toho bojej, možná si myslel, že v týhle hysterický atmosféře je to příliš riskantní podnik. Možná bychom jim měli dát víc najevo, že má smysl na to vsadit. Když se nám už po ulicích začíná promenovat dav hladovej po násilí, není na co čekat. Měli bysme sami sobě dokázat, že ještě není pozdě.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

psáno v Praze přes velikonoční svátky roku 2016 s velkými díky za pomoc a zpětnou vazbu skvělejch kamarádů, který posilujou jistotu, že to má smysl

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

27 komentářů

  1. helena grundmanová
    28. 3. 2016
    Reply

    pane Simkaniči, prosím zkrátit na polovinu, vyhodit cizí slova a pokusit se publikovat v blesku nebo na novinkách, aby si to přečetli ti, co nám volí většinově naše úžasné politiky. díky :-)

  2. Franta
    28. 3. 2016
    Reply

    Sílu těch lidí, o kterých píšete na začátku jsem si uvědomil nedávno, paradoxně díky těm, o kterých píšete až v závěru. A totiž při „aféře“ okolo seriálu Game of Thrones, když se pár zapšklejch přizdisráčů pohoršovalo nad tím, že si tvůrci a herci seriálu dovolili vyjádřit soucit a podporu lidem v nouzi. Legrační panovačný tón blbečků, kteří se vztekali, jak si herci „JEJICH“ seriálu dovolí něco takovýho a vyzývali k bojkotu. Při tom jsem si právě uvědomil, že většina lidí, co něco dokázala, vytvořila nějaké hodnoty (ať už filmy, muziku, inovativní výrobky nebo postupy, skutečně úspěšný firmy, který něco přináší, léky, software atd.), jsou lidi z tý kategorie, o kterých píšete na začátku (statistiku na to nemám, ale když se zamyslím nad takovýma lidma). Ať je klidně omezenci bojkotujou (tím že jim přestanou krást seriál: D). Moc dobrejch věcí a zábavy jim nezůstane. Možná muzika Ortelu nebo Michala Daviad a seriály Filipa Renče.

  3. Stefan
    28. 3. 2016
    Reply

    Jabka a hrušky. To mi vytanulo na mysli hned po přečtení. Nebo neznalost agresivní politiky západu po staleti . Demokracie je to co chce intelektuálni šlechta??

    • Simindr
      28. 3. 2016
      Reply

      A na tenhle roztomilý závěr jste přišel jak? :)

  4. Mira
    28. 3. 2016
    Reply

    Krásně napsáno. Troufám si však tvrdit, že vyznění je až zbytečně depresivní. Demokracie je vždycky křehká a čím mladší a tenčí má stvol, tím náročnější je zachovat její zdravý vývoj. Zeman, jak ho nesnáším, tak slouží jako brutální katalyzátor emocí a naše společnost si to musí lidově řečeno rozdat. Zeman sice legitimizuje lůzu a podpoduje přizdisráče a zklamané lidi, co uvěřili Klausovi, že každá družinářka (nic proti družinářkám) bude jezdit v novým Mercedesu. Zeman ale taky silně aktivizuje intelektuální opozici, vznikají články jako ten váš. Navíc, historicky se nám povedlo pouze dvakrát mít vyjímečného prezidenta a vždy to bylo ve vyjímečné domě: T.G.M a Havel – jinak to byli, když už ne přímo vrazi a zločinci, tak alespoň strejdové, narcisové a hulváti. Tady si myslím, že to jinde není o tolik lepší a hlavně se na to nemůžeme furt vymlouvat a musíme daleko více budovat kvalitní společnost zezdola a ne spolehát, že to za nás vyřeší vůdčí (j)elita. Jinak řečeno: dostali jsme se do fáze kdy se obyčejní lidé musí daleko více sami aktivně podílet na péči o tu naši demokracii. Neříkám, že to bude jednoduché, ale život není jednoduchej – a když náhodou jednoduchej je, tak stojí za prd, není na co vzpomínat a čeho si vážit…

  5. Aleš Bubla
    29. 3. 2016
    Reply

    Až na tu obecnou češtinu to beru!

  6. Lukáš Adamec
    29. 3. 2016
    Reply

    „Drobná práce“, jak říkal Masaryk. Drobná práce drobných lidí, kteří se vůči „lůze“ vymezí drobnými dobrými skutky. Vždycky jsem Vás bral, a pořád to platí, jako – řekněme – prototyp tohoto drobného člověka, který od nikoho a na nic a nečeká, má radost ze života, dělá spoustu úžasných věcí a když se mu něco nelíbí, dokáže o tom s ostatními diskutovat, bez nenávisti. Takže kde hledat? Nikde, hledání už není zapotřebí, stačí jenom zvednout hlavu!

    • Rýže 58
      30. 3. 2016
      Reply

      Souhlas. Pojetí politiky jako nesmiřitelného zápasu „lidí s chybami“ se „zlými lidmi“ je jakási obdoba „třídního boje“. Boj, který nakonec skončí vítězstvím sil dobra s chybami a uskutečněním Božího království na zemi ovšem s chybami. To je ovšem nesmysl. Pod politikou se nesmí rozumět pouhá technologie výkonu moci zavíslá na výběrovém řízení na mesiáše (s chybami). Je třeba politiku chápat jako vyrovnávání dílčích, konfliktních zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. Tedy drobná práce spočívající v prosazování a formulování vlastního zajmu v duchu spravedlnosti (např tak že se člověk angažuje ve pol. straně či spolku). Bohužel v současné době je to ta nejnevděčnější činnost a proto se nabízí to pohodlné a klasické heslo – Nemůže to udělat někdo jiný! Proto ty snahy hledat jak mesiáše tak někoho kdo udělá „pořádek“.

  7. Jaro Pleva
    29. 3. 2016
    Reply

    Ze svedskeho pohledu: Mohl bych toto jen prelozit a platilo by to zrovna tak pro Svedy. Ale ta nadeje je asi prece jenom vetsi v Cechach, zde je tech dobrosracu, co znici vlastni zem pro svou ideologii, prilis mnoho, a tech pasivnich co jen prihlizeji, vetsina.

  8. Ivan Pokorny
    29. 3. 2016
    Reply

    Dobry den,sdelujete obecne znamy skutecnosti mnoho zbytecnych slov a jen jedno
    jmeno ubohyho zpevacka.Klau­s,Zeman opozicni smlouva,Kalouskovy namluvy s komousana,Klau­sova volba prezidentem podporena komousama atd.
    To Vase chci se obavam nebude fungovat nebot ti soucasni politicti sibri uz si vychovavaji nastupce.A jak jinak nevim.
    Preju hezkej den.

  9. Starý muž s kytarou
    29. 3. 2016
    Reply

    Když jsem byl mladý dělil jsem také populaci na „my“ a „oni“. Dnes už to nedělám a je mi líto, že mladí, schopní, rovní a vědoucí spoluobčané nechávají všechno na těch neschopných, hloupých a křivých. Pročpak asi. Mají snad na práci něco dúležitějšího?

    • Simindr
      30. 3. 2016
      Reply

      Starý muži s kytarou, ano, myslím si, že spusta lidí „má na práci něco důležitějšího“, než řešit politiku – vychovávají děti, věnují se své práci, baví se a normálně žijí. A je to tak v pořádku, protože to jsou důležité věci. Jen by bylo fajn, kdybychom vedle těchto věcí trochu odpovědněji přistupovali i k těm veřejným.

    • Alexandr Volf
      31. 3. 2016
      Reply

      Stary Muzi s Kytarou. SIce se citim mlady, ale uz se to neda tak uplne rici v matematicke podobe. Mam ohromnou radost, kdyz dnesni mlada generace, presto ze byla vychovavana lidmi, kteri jsou dosti omezeni ve svem videni sveta, je schopna premyslet a videt svet z vyse, ktere se jejich rodicum ve vetsine pripadu ani nesnilo. Oni jsou nadeje pro sebevedomou, demokratickou obcanskou spolecnost. Moje a vase generace by jim mela pomahat, ale ona jim spise haze klacky pod nohy.
      Autor tohoto clanku je dle meho nazoru spise v pozici poucovat starsi generaci. To on ale nedela, on se snazi osvetlit a ukazat. Moje a starsi generace rada prikazuje a poucuje misto aby poslouchala a respektovala – ma se co ucit, a spise od te mlade generace..

  10. Slávek kupka
    30. 3. 2016
    Reply

    Včetně grafické úpravy hodně vyjímečný článek v dnešní době. Neuměl bych to takhle napsat, proto to obdivuju. Jiní by to taky neuměli tak napsat, proto doporučují zkrátit, nebo připomínají jablka a hrušky. Asi víme, o čem je řeč :-)

    • Alexandr Volf
      31. 3. 2016
      Reply

      Shrnul jste to velmi hezky.
      Proc neco, co sam ani neumim nebo nechci vytvorit pochvalit kdyz to muzu zkritizovat, pohladit si sve ego a shodit neci snahu.
      Velmi hezky clanek.

  11. Marek Vincik
    30. 3. 2016
    Reply

    Dík za text, který dává naději!.

  12. Alexandr Volf
    31. 3. 2016
    Reply

    Krasne napsano, inspirativni. Dekuji.

  13. Karfik 1962
    31. 3. 2016
    Reply

    Mám mnoho známých, které bych vřele doporučil, a mám taky jednu, která se aktivně pustila do boje – nepřejte si znát její komentáře a názory na to, jak situace vypadá uvnitř. Tahle hydra všech těch neschopných zatím nedovolí, aby někdo, cokoli změnil. Dovolí pouze to, aby se dotyčný změnil k obrazu jim vyhovujícího. Pomocí různých podpůrných rádoby společných aktivit zatáhne takového jedince až k situacím: když ne to – tak to a to a uvidíš ....... Nůžky, které se rozevírají čím dál více mezi těmi, kteří mají a těmi, kteří se snaží, se mohou zpátky sevřít snad opět jen revolucí. Ale my zřejmě budeme mít ještě i jiné starosti, než se podaří vyhodit neschopné – to se totiž v současné byrokracii ani nedá realizovat. Osobně si myslím, že více než polovina úředníků je naprosto zbytečná a já bych nejdříve hledal cestu, jak se zbavit jich. Pak by se najednou mohly objevit obzory, na kterých by se dalo stavět s těmi poctivými, kteří myslí spíše na ostatní, než na sebe ..........

  14. Lenka
    1. 4. 2016
    Reply

    Díky za inspirativní text. Jen mě mrzí hrubka na závěr: měli bysme (místo bychom) mě opravdu bije do očí a srdíčko mi krvácí. Prosím o opravu a s chutí sdílím :)

    • Simindr
      1. 4. 2016
      Reply

      Díky, ta hrubka, stejně jako spousta jiných nespisovných výrazů v celém textu, je tam záměrně :) Díky za pochopení.

      • Lenka
        2. 4. 2016

        V tom případě beru, nespisovné výrazy ok, ale na bychom / bysme si dávám pozor i v řeči mluvené, a to jinak mluvím čistokrevnou plzenštinou :)

      • Lenka
        2. 4. 2016

        A furt lepší bysme než by jsme, to zas jo :D

  15. Katerina
    2. 4. 2016
    Reply

    Dekuji. Napsal jste to skvele. Poznamky typu kratke, dlouhe, vulgarni, gramaticky spravne, spatne se vyjadruji k forme, ktera mne nezajima. Naopak ocenuji, ze je autenticka a tim zesiluje OBSAH ! A OBSAH je, na cem zalezi. A ten je perfektni. Takze jeste jednou dekuji. KD

  16. Martna Kukolová
    5. 4. 2016
    Reply

    Dobrý den,
    prosím o zveřejnění autora toho tolikrát opakovaného citátu. Je to VáclavHavel. Nikde jsem to v článku nenašla. Bylo by to fér, když už píšete o velkých osobnostech.
    Děkuji,
    M. K.

  17. bombardér
    9. 4. 2016
    Reply

    ještě tu chybí rozbor tohoto článku po dvaceti letech, ale na ten si ještě chvilku počkáme :) článek o primě si můžeme rozebrat už teď …

  18. mikiqex
    15. 4. 2016
    Reply

    Dodal bych, že sice vzhlížíme k ekonomickým úspěchům západu, ale sami máme nižší nezaměstnanost, nižší státní zadluženost (vztaženou k HDP) a nejnižší ohrožení chudobou. Ano, máme poloviční platy, jenže máme i poloviční životní náklady. U spousty lidí bez peněz lze zjistit, že zbytečně utrácejí za blbosti, které nepotřebují.

  19. 5. 10. 2016
    Reply

    Velmi dobře napsáno. Jsem rád, že někdo sepsal to, co si už nějakou dobu přehrávám v hlavě. Taky bychom mohli už přestat být jen závislými konzumenty a státe se nezávislými tvůrci svých životů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *