Mexická kinematografie k nám po oskarovém Amores Perros – Láska je kurva vyslala další pozoruhodný kus film „A s tvojí matkou taky“ , do české distribuce převzatý pod názvem Mexická jízda. Přistihnout dva nadržené mexické adolescenty Julia a Tenocha v tom nejpokročilejším stadiu dospívání stojí opravdu zato. Starosti házejí za hlavu (v té mají jen holky, trávu, silácky odrzlé hlášky a neustálé dobírání si toho druhého) a z rytmu je příliš nevyvede ani odjezd jejich lásek do Evropy, ačkoliv patřičné „rozloučení“ s nimi si rozhodně nenechají ujít. 

Ani jeden z nich se však steskem nikterak netrápí a tak není divu, že na jedné rodinné slavnosti společně pozvou atraktivní vzdálenou příbuznou (manželku bratrance, chcete-li přesně), ze které jsou pěkně paf, na výlet autem – cílem má být neexistující pláž Nebeská brána. Nepříliš vážně míněný pokus o sbalení téhle kočky nakonec vyjde a všichni tři se vydávají na několikadenní hledání jakéhosi kouzelného místa na břehu moře.

Ale jak už to tak bývá, jízda, cesta, putování je tu jen záminkou, výchozím impulsem, žánrovým podkladem. Důležitější je, co z toho vzniká – psychologicky perfektně vystavěné objevování života, vztahů a rolí v něm, přetvářky, lží a přiznání, bolesti, rozkoše a podivností osudu. Vztahy této zvláštní trojky se z ničeho nic zaplétají a rozplétají, miluje se, zrazuje a zraňuje, bortí se nerozlučné přátelství a v alkoholickém opojení znovu povstává, slzí se smíchy i hořkostí… Jde o radostné a bolestné dospívání se vším všudy, koncentrované do mimořádných hereckých výkonů.

Nebýt tří vynikajících herců, výsledek by byl navzdory promyšlenému scénáři asi méně přesvědčivý. Ale to, co všichni předvádějí ve svém spontánním a naprosto přirozeném projevu, je na míle vzdálené většinově technicistní, byť profesionální dokonalosti hoolywoodských „star“ a živelná bezprostřední emocionalita „po mexicku“ nabízí skutečný labužnický zážitek. Bláznivá radost, řezavé zoufalství, nadšení, krutost, oddanost, vášeň jsou prožity se strhující silou.

Stejně tak otevřené erotické scény nemají se srovnatelnými pasážemi amerických filmů mnoho společného – zatímco pokrytecká Amerika (ale koneckonců i Evropa – viz skandální Intimita) „odhaluje“ citlivé partie svých hvězd se zřejmým voyeurismem (sex má příchuť zakázaného ovoce, ale přitom má cíleně vzrušovat), latinská kinematografie přijímá tělesnost s naprostou samozřejmostí a přirozeností, díky čemuž pak erotika není cílem sama o sobě a může se stát podpůrným prostředkem tématu (např. nedávno uvedený film Sex a Lucía, ačkoliv výsledek trochu rozpačitý). A věřte, že otevřený sex v Mexické jízdě není kvůli vzrušení diváků, už proto, že jde o výraz touhy dvou nadržených puberťáků.

Celý film se sice v základním schématu možná překvapivě pevně drží dosavadních tradic a očekávatelného schématu – původní „bezstarostná“ jízda se velmi postupně zaplétá a komplikuje, aby vyústila v tragický konec. Ale ve srovnání se svými předchůdkyněmi Jízdou, ale i Bezstarostnou jízdou je Mexická jízda méně prvoplánová a navzdory jasně rozdaným kartám a tušenému konci přirozenější a hlubší.

Například tam, kde štáb Jana Svěráka přichází s uměle šokantním závěrem automobilové nehody (zdůvodněným jednak odkazem na Bezstarostnou jízdu a jednak autorskou schválností, která chce zvnějšku dodat celému filmu na důležitosti), Mexická jízda nabízí lakonická konstatování. Hlas vševědoucího vypravěče suše prozrazuje fakta skrytá nejen divákům, ale i hlavním postavám – něco z minulosti či budoucnosti míjených vedlejších postav, z historie projížděného místa, vše v letmé narážce a jakoby mimochodem.

Filmaři tady pracují s další mimořádně důležitou významovou vrstvou – reáliemi Mexika. Zatímco česká Jízda jako by nechtěla ukázat víc než krásy naší země, exotické Mexiko se pro nás odkrývá v zdánlivě nedůležitých, ale o to účinějších a silnějších odkazech – masové demonstrace, absurdní smrt dělníka, luxusní bazény, hypermarkety, dřevěné boudy, obrovské sociální rozdíly, buzerace policie, to všechno je jen významový podklad hlavního toku vyprávění, bez kterého by ale příběh ztratil kotvu, přesah i opodstatnění.

Toto neobvyklé odhalování souvislostí totiž dodává celému filmu nový, fatalistický rozměr. Neustálé připomínání smrti, konce, zániku, nespravedlnosti a marnosti v kombinaci s uvolněností, mládím a bezstarostností vytváří pochopitelné relativizující napětí v duchu pověstného „memento mori“.

A tak tam, kde jsou Svěrákovi hrdinové znudění, rozmělnění a spolu s režisérem nevědí, co si se svou jízdou po povrchu počít, drží mexický režisér Alfonso Cuarón otěže (vlastně volant) pevně v rukou a své hrdiny naviguje přesně do těch reakcí a činů, které jsou pro přesvědčivost vyznění nezbytné. Výsledkem je živoucí, pulzující příběh zasvěcení – putování za poznáním sebe sama, za poznáním života a jeho prapodivných konců.

Věřte, budete nadšeni. Vyjet na Mexickou jízdu stojí za to nejen proto, abyste zjistili, proč se film v originále jmenuje „A s tvojí matkou taky“ .

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 28.června 2002)