Spider-Man – náš hrdina

Do kin přišel velkospektákl s ambicemi filmové klasiky. Má na to, aby se jí stal? Spider-Man dokáže mnohé, ale že jeho nástup do kin bude tak razantní a tak úspěšný, nečekali ani ve Spojených státech. Přesto je odezva, jaké se mu dostalo, celkem pochopitelná předlohou filmu byl jeden z nejoblíbenějších amerických komiksových seriálů, výchozí schéma hlavních postav je zajímavě načrtnuté a navíc jde o příběh z New Yorku, jenž silně podporuje stále zjitřený americký patriotismus. 

Pavoučí muž Spider-Man bývá často srovnáván se svými dvěma předchůdci Supermanem a Batmanem. V této souvislosti také většinou dojde na zmínku o zásadním rozdílu mezi těmito postavami, díky němuž má Spider-Man největší šanci oslovit publikum Spider-Man alias Peter Parker, gymnazista nadmíru šťastně pokousaný pavoukem, totiž není ani mimozemšťan jako Superman, ani milionář Batmanova ražení je „jedním z nás“. Diváci se tedy s tímto, takřka „lidovým“ hrdinou mohou ztotožnit snadněji a mnohem přirozenějším způsobem. A když ho navíc hraje Tobey Maguire (kdo viděl Pravidla moštárny, ví, o čem je řeč), není divu, že berou pokladny kin útokem.

Především první část filmu působí velmi sympaticky režisér Sam Raimi nás s vydatnou pomocí hlavního představitele zasvěcuje do všednodenních starostí studenta Petera Parkera, jemuž hvězdy nejsou příliš nakloněny nevážně řečeno: nikdo s ním nechce kamarádit a navíc dívka ze sousedství, kterou miluje už od dětství, nemá o jeho nesmělé přízni ani tušení. Zapeklitá věc. Naštěstí se na scéně objeví zmutovaný pavouk, který z milého Petera jediným šťavnatým kousnutím udělá svého pokrevního bratra. A pak se začnou dít věci.

Tobey Maguire jako pokousaný Peter Parker dokáže objevovat nově nabyté schopnosti s roztomilou hravostí a vtipem, který zajisté ocení nejedna fanynka, protože tento způsob zkrátka musí být dokonale divácky vděčný. Jde o vyzkoušené recepty, ale svěže a neotřele připravené v duchu nejlepších tradic; spíše než o žánrovém klišé lze hovořit o výborně dodrženém čistém stylu. V těchto okamžicích má Spider-Man na to, aby se zapsal mezi filmovou klasiku (a nejen svého žánru) rytmus, nápaditost, nadhled a kouzlo hlavní postavy přesně naplňují očekávání a neselhávají.

Film je dobrý ve chvílích, kdy se nesnaží být ničím víc, než čím by měl být zábavou odlehčující kolotoč velkoměstského ruchu a starostí. Když „člověk jako my“ získá zázračné schopnosti a díky nim se prohání mezi mrakodrapy, lozí po stěnách a poté, co suverénně zachrání svou lásku, s ní může zavěšený hlavou dolů splynout v dlouhém vzrušujícím polibku (prší a ona má promoklé tričko, ach!) tak vzniká spontánní nadšení a radost. Jde o zdařilou práci s klasickými motivy žánru, přesné dodržení stylotvorných receptů ve svěžím podání. Kdyby v podobném duchu film pokračoval, nebylo by co dodat.

Potíže začínají ve chvíli, kdy filmaři z těchto (rozto)milých postupů nakonec udělají klišé a začnou se spokojovat s tisíc a jedenkrát použitými, viděnými a pohříchu banálními řešeními z béčkových akčních filmů. Nedůsledné respektování nasazeného stylu totiž znamená největší slabinu filmu.

Ve stejné době, kdy Petera pokouše pavouk, ze sebe geniální vědec, otec Peterova nejlepšího kamaráda, nechá udělat šílené monstrum a začne terorizovat New York, čemuž Spider-Man logicky musí zabránit. A tak přicházejí mnohonásobné variace efektních soubojů (ponejvíce ve vzduchu), honičky mezi mrakodrapy, převrácená auta, ničivé výbuchy, lidé zachránění na poslední chvíli a nakonec finální souboj, v němž je zlo po zásluze potrestáno. Kdyby alespoň zůstalo při nadsázce z první části filmu, při lehkém sebeshazování hrdiny a tématu

Akční scény, jakkoli nezbytné, totiž nesou znaky nepromyšlenosti a prázdné, prvoplánové efektnosti. Výsledkem je tak neopodstatněný příklon ke zbytečné násilnosti (viz téměř reklamní pasáž z wrestlingového ringu, která tu nemá co dělat), jež celý film jen degraduje. Filmaři opět (pokolikáte už?) podlehli vizuální zbytnělosti bez dostatečného zdůvodnění. Oslovovat diváky bez rozdílu věku (film je přístupný bez omezení) podobným „vzrušením“ se však zřejmě stále vyplácí.

Spider-Man se tak zařazuje mezi nedotažené kombinace stále téhož schématu: uměle vymyšlený konflikt, více či méně ohrožené masy a obdařené individuum, které všechny zachrání. Tradiční mytologický základ velké části amerických dobrodružství, ať už skutečných, či virtuálních. Za ono ohrožení si dosaďte třebas Godzillu, mimozemšťany ze Dne nezávislosti, Jacka Nicholsona v Batmanovi, tornádo Twister, impérium Hvězdných válek, dinosaury z Jurského parku, iluzi Matrixu, zločince ve Skále nebo třeba Usámu bin Ládina Velkými ochránci se pak stávají Batman, specialista na mimozemšťany, tornáda či dinosaury, Spider-Man nebo George W. Bush

Podobnost mezi filmovým vyprávěním a výrobou prožívaného mýtu dneška vůbec není náhodná (ostatně, v USA už jednou měli herce prezidentem). Když mýtotvorné postupy fungují ve filmu, proč by nezabraly i v životě a také naopak úspěch Spider-Mana je ve světle současného rozpoložení Ameriky naprosto odůvodněný (mimochodem, nenápadnou připomínkou statečnosti newyorských hasičů je Spider-Manova záchranná akce v troskách hořícího domu tady si neodpustím podivení nad tím, že se latexová kombinéza pavoučího muže uprostřed plamenů neroztekla). A také ne nadarmo Spider-Man v posledním typicky komiksovém obraze efektně skáče na mrakodrap, na němž se tyčí americká vlajka, jde o potvrzení onoho „je jedním z nás“ (a když někdo takový vzešel z nás, něco z jeho velikosti v nás musí i ulpět).

Nicméně Spider-Man v podání Tobeyho Maguira je aspoň elegantní chlapík a v červenomodrém pavoučím oblečku se nad ulicemi velkoměsta na svých sítích vznáší opravdu ladně (ačkoliv jeho skákání ze střechy na střechu připomíná spíše umělé pohyby z počítačových her) a jedno dívčí srdce za druhým láme zcela po právu. Škoda jen, že mu filmaři nedovolili přeskočit také stín nešťastné tradice podlehli laciné efektnosti, která přebije i to cenné, co v sobě tento příběh skrývá. Kdyby až do konce dodrželi počáteční nasazení, mohl se Spider-Man stát opravdu filmovou klasikou.

Ať tak či onak, fanoušci a fanynky se v každém případě mohou těšit na pokračování, pro něž tvůrci připravili půdu už v tomto díle. Syn Spider-Manova soupeře hodlá pomstít otcovu smrt, jen ještě netuší, že se bude mstít na Spider-Manovi, který je jako Peter Parker jeho nejlepším přítelem. Spider-Man zatím odmítl lásku milované dívky (velmi nepřesvědčivé zrušení happy endu), prý proto, že musí sloužit všem (jako by tak nemohl činit po jejím boku). Tak uvidíme, jak to příště dopadne bude Amerika potřebovat další vzpruhu?

Do té doby se můžete poohlédnout po nějakém pavoukovi, třeba vám také přinese štěstí. Ten, co pokousal Petera Parkera, možná ještě teď běhá po světě, ve filmu totiž není vysvětleno, co se s oním superpavoukem stalo. Sledovat jeho příběh by se možná vyplatilo víc až pokouše všechny Newyorčany, máme se na co těšit.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 11.června 2002) 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *