Ženská tvář skrytá ve tmě vězení začíná vyprávět příběh, který podle jejích slov není jen tak ledajakým obyčejným milostným příběhem („love story“), ale příběhem lásky („story of love“): To bylo tenkrát, kdy ostrov Svobody ještě netušil, jaké svobodné časy mu Fidel uchystá. Někdy na začátku minulého století si kubánský obchodník s kávou Antonio Banderas na dálku domluvil manželství s Američankou Angelinou Jolie.
Ona za ním přijede do Havany, aby uzavřeli sňatek přitom o sobě vědí pouze pár kusých informací a své tváře znají jen z omšelých fotografií, které si poslali. Hned první setkání však vyjeví, že ani to málo, co o sobě vědí, není tak docela pravda. Ona je krásnější než na fotografii poslala fotku jiné ženy, aby si ji nevybral kvůli tomu, jak vypadá; on se zase přizná, že nepracuje v obchodě, ale že ho vlastní nechtěl, aby za ním přijela jen proto, že je bohatý.
Tyto malé lži jsou však rychle zapomenuty svůdná Angelina a zachovalý, byť pomalu odkvétající Antonio propadají hluboké vášni a v erotizujících pozicích, které připomínají sobotní vysílání komerční televize po dvaadvacáté hodině, se snaží umělecky propotit nařasené bílé povlečení. Těchto pár minut snad uspokojí alespoň voyeursky založené čtenáře bulvárního tisku, kteří si mohou na širokoúhlé ploše dobře prohlédnout jeden odhalený ženský hrudník a stejný počet dohladka oholených mužských pozadí (jestlipak žiletku držela Melanie Griffith?).
Po těchto elektrizujících scénách se však hvězdně obsazené manželství začíná komplikovat. Nevěsta totiž skrývá ještě víc, než se mohlo zdát při prvním setkání. A tak milá Angelina svému novopečenému manželovi (ostatně divákům také) uchystá mnohé perné chvilky všichni musí protrpět nepříjemné cestování, pátrání a skrývání, podvody, násilí i smilnění, než se všechny zašmodrchané propletence vyprávění vyjasní, než se nepohodlné okolnosti odstraní a než se věčným milencům otevře brána vytouženého happy endu. Během těchto eskapád ožívají domnělé mrtvoly, z detektivů se stávají milenci a z milenců vrazi, z vrahů oběti úkladů k tomu, abyste si představili, jak to všechno asi vypadá, stačí, když vám prozradím, že Antonio dokonce ve vrcholné scéně přežije otravu jedem na krysy za vydatné pomoci Angeliny to prostě „rozchodí“
Méně zdatné povahy se však podobným způsobem musejí zotavit i z návštěvy filmu Sedmý hřích, protože ani hluboké stíny zšeřelé kamery, ani vypjaté emoce a v konečném důsledku ani „vypjatý“ hrudník představitelky Larry Croft tento film nezachrání. Fanoušci posedlí oběma hvězdami, jež ve světě šoubyznysu platí za sexsymboly, budou trochu zklamáni, protože našpulené rty i našpulená zadnice spíše než smyslně působí trochu nesmyslně Angelina jiný výraz s ústy snad ani neumí a nad Antoniovým sedacím ústrojím se raději jako „nežena“ zdržím hlasování. Nicméně ten, pro koho by propletené postavy obou hvězd byly dostatečným lákadlem k návštěvě kina, by měl vzít na vědomí, že „odhalených“ je na plátně opravdu jen pár minut.
Ani příznivci červené knihovny asi nebudou příliš odvázaní. I ti, jež mají vyšší práh tolerance k nečekaným událostem a zvratům ve vývoji děje a pro happy end by klidně šli demonstrovat pod sochu svatého Václava, budou zřejmě překvapeni, do jakých krkolomností filmaři dokázali svůj „příběh lásky“ vyšroubovat, a i jim, ano, tak je to vážné, i jim bude posléze líto, že Antonio zmiňovanému jedu na krysy nepodlehl. Bylo by to mnohem zajímavější
Jako by režisérovi Michaelu Cristoferovi (Čarodějky z Eastwicku) stačilo, že má na plátně dvě populární herecké osobnosti nezáleží na tom, co dělají (i když to asi má působit promyšleně), hlavně, že tam jsou. Hvězdy tak mohou lákat, ale jen do té doby, než vyjde najevo, že z jejich postav vychází chlad paradoxně tím větší, čím vášnivější, fatálnější a tragičtější má jejich příběh být. Z potenciálního psychologického dramatu, jež výchozí situací někomu připomene mnohem povedenější Návrat Sommersbyho, nakonec zbyla rozvleklá taškařice prázdných gest, chabě zmotivovaných činů a nepravděpodobných překombinovaných reakcí, pohybující se někde mezi nechtěnou komikou, nudou a předvídatelným „přijatelnem“.
Pokud by Fidel Castro viděl tento film o Kubě ještě před tím, než provedl svůj převrat, svět kolem by se mu asi nedivil a možná by i měl pro jeho revoluci pochopení. Takový film se dá vidět jen v případě, že nemáte nic lepšího na práci raději propotit nařasená prostěradla ve vlastní posteli, než utrácet za spatření toho, jak se o to pokoušejí jiní, byť slavnější.
(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 5.června 2002)