Čeští politici v internetu začínají spatřovat největší ohrožení své moci. My bychom jim na to neměli skočit.
Ať už mluví Václav Klaus kdykoliv o čemkoliv, vždy do svých slov zamotá obvyklé refrény. U něj jde de facto o princip Cimrmanových akustických konstant. Vážení spoluobčané, jádydádydáfujEU, vítám vás na svém Hradě, jádydádydáfujNGO, laskavě mě vyslechněte, jádydádydáfujbatůžky a tak podobně.
Dnes měl projev o 17. listopadu 1939. Tam se objevila obvyklá konstanta neurčitého vyjádření o vztahu Němců a Čechů, do kterého si každý může promítnout téměř cokoliv, nic překvapivého. Zajímavější ovšem byla tato, de facto zcela nesouvisející pasáž:
„Soudobá tzv. informační společnost, což považuji za zvláště absurdní název, protože bych ji spíše nazval neinformovanou společností, s její apoteózou internetu a tzv. sociálních sítí nás ohlušuje záplavou nestrukturovaných, navíc často více méně irelevantních dat či informací. Když jsme současně poztráceli, resp. nechali si poškodit a zneuctít naše tradiční hodnotové a myšlenkové vzorce, nemáme tyto informace kam ukládat a jak je řadit a vyhodnocovat. Tímto způsobem vznikla rychle průjezdná informační dálnice směřující k nebezpečnému zapomínání.“
Na první pohled to možná někomu přijde jako rozumný postřeh – vždyť kritiků povrchnosti, banálnosti internetu není právě málo. U politika bychom však měli být ve střehu. Obzvláště u takového tradičního omezovače jiných názorů, jakým je Václav Klaus.
Klaus je pozoruhodně nekonzistentní. Nevadí mu, že nás každoročně zaplavuje sebou samým, svými plytkými zápisky z cest, že každý rok slouží mše u nové knihy svých krátkodechých projevů a článků, které rozhodně nemají platnost tak dlouhou, že by si zasloužily knižní vazbu. Je pro něj typické, že zoufale touží po pozornosti, že chce být čten, slyšen a chce aby zrovna jeho hlasem žila společnost a nejlépe se podle něj i chovala. Své mediální síly využívá na maximum. Jistě přitom projevy svého ega neřadí mezi „irelevantní data a informace“ a běda tomu, kdo by je za takové označil.
Totéž však nechce dopřát ostatním, ani v té zanedbatelné míře odpovídající jejich většinou minimálním mediálním možnostem, přesně jak to z jeho slov vycítil Michal Berg. Klaus je dokonalé dítě komunismu, ze kterého mu pod kůží zůstal strach z cizího názoru, strach z ohrožení své moci a pozice a paralelně touha onou mocí neomezeně vládnout. Zároveň mu z té kůže jako pot vyráží potřeba vykazovat ostatní do patřičných mezí, obzvláště pokud mu nelížou paty. Náznak alternativního názoru je zesměšňován, urážen a trestán, v nejhorším se před ním slabošsky uteče (i kdyby mělo jít o pouhé zpochybňující otázky).
Klaus už mnohokrát ukázal svou slabost pro autoritářské postupy, pravidelně vykazuje respekt vůči těm, kteří se autoritářsky chovali nebo chovají (Mečiar, Putin, Miloševič). Pohybuje se v dlouhodobém rozporu mezi svými slovy plnými svobody, liberalismu a deregulace a činy vykazujícími autoritářský způsob uvažování (omezování vlivu občanských iniciativ, vyrábění politických nepřátel z politických konkurentů, obhajování mocenských pozic vládnoucích struktur před neuchopitelností neovládané společnosti, paternalismus jeho vlád ovládající stát prostřednictvím bankovního socialismu, záměrná destabilizace politického prostředí za účelem posílení osobního vlivu a moci apod.).
Internet je prostředí, které u nás zatím stále ještě odolává politickým zásahům. Naopak dokáže poskytnout funkční a efektivní platformu pro skupinky odvážných, schopných lidí, kteří vládnoucí establishment vyzvali na souboj. Ať už je to Žít Brno nebo Mapy Hazardu nebo třeba lidé, kterým se podařilo donutit radnici Prahy 7 vyhlásit referendum o její nové budově, a to je jen pár příkladů z množících se aktivit poslední doby – to všechno ohrožuje tradičně narýsované mechanismy moci, dobře rozdané karty mezi politikou, byznysem a privátními zájmy jednotlivých aktérů. Vláda pak už nespočívá v pokrytí dohod mezi uzavřenou skupinou lidí, ale stále častěji se pak musí konfrontovat s hlasem, který dokáže snadno a rychle zesílit masivním sdílením. Hlasem, který je často ironický, chytrý, zasvěcený, do věci zapálený a který dokáže uvažovat násobně nápaditěji než nomenklaturní kádry politických stran. A který se nedá a nenechá zadupat do země slabošským výkřikem, že je něco takového „opravdu, ale opravdu nepřípustné“.
Internet pro tyto lidi není „rychle průjezdnou dálnicí směřující k nebezpečnému zapomínání“, ale nejlepším nástrojem pro kontrolu veřejné moci. Ne nadarmo proti němu politici začínají vystupovat a nejradši by všechny ty internety zakázali. Je v zájmu nás všech, abychom nepřijali jejich výklad světa, abychom nepodlehli líbivé definici internetu jako místa odvádějícího pozornost, ale abychom ho setrvale hájili jako nejsvobodnější prostor a nejúčinnější zbraň proti aroganci mocných. Jen tak se z mokrých snů Václava Klause o tom, jak vykonává dohled nad Českou republikou až do svého bídného konce, nestane realita.
P.S. Poslechněte si také projev Pavla Blažka, místopředsedy hlavní rádoby pravicové strany a zároveň současného ministra spravedlnosti (!), jak na kongesu ODS volá po omezení svobody slova především na internetu. Stejně tak Martin Kuba, první místopředseda ODS a ministr dopravy, nevynechá jedinou příležitost, aby obvinil média z podílu na současné depresivní situaci politického prostředí u nás. To není náhoda. Můžete si být jisti, že těchto tlaků a pokusů omezit svobodu projevu bude přibývat.
Zmíněná pasáž v projevu Pavla Blažka začíná ve 13:38. Mimochodem, kdybyste chtěli vědět, proč zrovna Pavlu Blažkovi tak vadí svoboda projevu na internetu, přečtěte si pár slov od Žítbrňáků a pochopíte.
Výborný článek.