Nádherný rozhovor s Petrem Nárožným

Díky přátelům na Facebooku jsem objevil několik let starý dlouhatánský rozhovor s Petrem Nárožným. Je celý skvělý a zajímavý, určitě si ho přečtěte, hlavně kvůli jeho divadelním vzpomínkám, ale pro tento blog si z něj dovolím zdůraznit několik pasáží o českém nesvědomí.

Myslíte si, že jsme se alespoň částečně vyrovnali s komunismem?

Určitě má pravdu Bohumil Doležal, který tvrdí, že možnost vypořádat se s komunismem nějakým revolučním způsobem definitivně padla v dobách Charty, v níž se spojili lidi, kteří by se jinak spolu nikdy nespojili: antikomunisté a nekomunisté s vyloučenými komunisty. Po listopadovém převratu se už mnoho udělat nedalo. Ono se totiž moc nemluví o tom, že totalitní režim mnoha lidem v téhle zemi velice vyhovoval. Český venkov například se nikdy neměl a nikdy nebude mít tak dobře, jako za normalizace. A takové ty teorie, že komunisté časem vymřou, byly naivní. Já jsem před léty v jakémsi interview řekl, že už dneska leží v porodnicích roztomilá mimina, ze kterých vyrostou noví komunisti. Komunismus – a je jedno, jestli se bude jmenovat jinak, to je věčná posedlost lidstva sociální rovností. A vždycky se najde nějaký krysař s píšťalkou, který těm průměrným a méně schopným namluví, že si budou žít jako ti úspěšní, pokud ho budou následovat. Hlavně bohatým vzít a rozdělit to mezi nás! Že to vždycky skončí všeobecnou chudobou, šibenicemi a lágry, si většina lidí neuvědomuje. Jsem si jist, že kdyby se kterýkoliv politik – nejen u nás, kdekoliv v Evropě – dvousettisícového davu na náměstí zeptal, jestli podnikatel, jenž vydělá milion měsíčně, má mít devadesáti procentní daň – a dodal: vždyť mu ještě sto tisíc zbude, tak „všeholid“ bude samozřejmě hlasovat pro.

(…)

Kdo tu podivnou dobu nepamatuje, těžko uvěří, že v reálném socialismu bylo možné přijít za kamarádem, který měl svátek, do úřadu s láhví v ruce už v devět hodin ráno, láhev byla okamžitě otevřena, oslavenec poslal pro další lahve a pro chlebíčky a v jedenáct bylo na jeho pracovišti třicet lidí, kteří pili alkohol až do šestnácti hodin odpoledne, kdy skončila pracovní doba a všichni šli domů. To jsem zažil milionkrát. Jenomže i v téhle době nekonečných pitek a veselých večírků jsem se bolševiků bál. Dělal jsem si z nich sice srandu, jak jen to bylo možné, ale vždycky jsem se jich bál. Protože jsem si uvědomoval, jak krutí dokážou být. Dneska kdekdo namítne, vždyť oni už jsou strašně staří, proč je soudit? A já je vidím na letenské pláni a říkám si: děti zlatý, ti by zase věšeli, kdyby to šlo. Protože to je ta pravá sůl země bolševismu, to jsou ti lidi, kteří si za komunismu často ani skvěle nežili a pořád bydlí ve stejném 1+1, ale měli moc rozhodovat i o nejposled­nějších banalitách našich životů. Nezapomeňte, že tu starou domovnici z 1+1 – dnes chodí o berlích a je k politování – musel před třiceti lety docent ze třetího patra uctivě zdravit už z dálky. A ona ho zastavila a pravila: soudruhu docente, vy jste vyvěsil pozdě praporky a na prvního máje jste je vůbec neměl. Vy budete chtít jet na dovolenou do Jugoslávie, co? Loni jsme vám to nepovolili, no, já nevím, jestli to letos půjde…

A ti z nich, co prozřeli?

V jedné televizní debatě řekl Karel Pecka Eduardu Goldstückerovi přímo do očí: vy jste prostě podvedená, blamovaná generace, vy si to akorát nedovedete přiznat. A on se šíleně rozčílil. Musí to být hrozné být starý a nemocný a chystat se pomalu na smrt s vědomím, že celý život byl omyl, že jsem sloužil zlu. A když už o tom mluvíme, všimněte si, že všichni, ti tehdy zapálení komunisté, pozdější reformní komunisté, osmašedesátníci, když se jich zeptáte, proč takoví byli, kam se to dívali, když jejich spolužáci z vysokých škol mizeli po tisících v šachtách, na stavbách a ve vězení, tak všichni říkají: byla válka, šeřík voněl, Rusové nás osvobodili a vůbec byli jsme tenkrát strašně mladí. Na to jim noblesní pán z kanadského Toronta, spisovatel Josef Škvorecký už před lety dal šach-mat, když pravil: A co jsme tenkrát byli my?

(…)

Má-li to být bilanční rozhovor, tak prosím tedy vše, máme dost publicistických kádrováku, a toto by nemělo chybět: podepsal jsem petici za propuštění Václava Havla z vězení, podepsal jsem tzv. Antichartu a nepodepsal jsem petici Několik vět. Něco jsem podepsat neměl a něco měl, vím to teď a věděl jsem to už tenkrát. Nebyl jsem dost statečný a bál jsem se, takže není čím se chlubit. Snad už teď statečnější budu, lidi, kteří stateční byli a jsou, obdivuji a vážím si jich nesmírně. Jenom prosím o jedno, aby morální soud nad námi, nad šedou zónou společnosti, nevynášeli ti, kteří kdysi s ohromným nadšením budovali zločinný komunistický systém.

Zdroj: Divadelní noviny, zvýraznění Simindr

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

3 komentáře

  1. 25. 6. 2014
    Reply

    Skvěle řečeno; zejména poslední odstavec je úžasný. Takhle otevřeně sám sebe zhodnotit, vidět… uznat.

  2. […] lépe nebo správně, nad námi všemi za všech okolností visí. Jak to krásně připomněl v úžasném rozhovoru Petr Nárožný, kdy srovnával ty, kteří podlehli vidině poválečného komunismu s těmi, kdo […]

  3. MM
    21. 11. 2014
    Reply

    Krásný příklad schopnosti sebereflexe a střízlivě kritického vidění společnosti pana Nárožného… smekám…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *