Tak jsem se po dlouhém čase probíral svým textovým archivem a pročítal zbytky minulosti. Docela s překvapením na mě z jednoho souboru koukalo pár řádek ze začátku roku 2001. Po těch skoro sedmi letech jsem už téměř zapomněl. Do zklidněného mlhavého období konce roku to ladí celkem příhodně.
Usnul jsem a zapomněl
Usnul jsem a zapomněl
na všechnu tíhu světla
na to nezdůvodněné trápení do věčnosti
na nedůstojnost práce beze smyslu
na oblost dívčích lýtek
a vystouplé halenky jejich hrudí
na všechnu pomíjivou ženskou krásu
která jediná dokáže přenášet hory
a těžká unavená mužská srdce
ztrápená poznáním marnosti všeho
do čeho se nutí
zapomněl jsem
z očí vymazal tu dotěrnou přítomnost
povinnosti a zoufalé nutkání žít
živit se a vyživovat pro smrt
že jsme jak kuřata pod žárovkou
co se z nich stávají slípky
co snášejí milióny vajec
že přežíváme v panelákových bytech
a místo modliteb nakupujeme zadarmo
vždycky zadarmo jako život
který jsme taky jen dostali
jako pozornost podniku vedlejší produkt
lásky neukojeného zvířete v nás
uprostřed štítivé náruče matičky Přírody
všechno jsem zapomněl
velkohubé ideje pro nevzdělané
kteří nevědí že láska a smrt
život a konec jsou až příliš jednoduché
než aby se daly vysvětlit
životy které si snaží namluvit
že nejsou jako televizní seriál
zbytečnost snubních prstýnků
a přelétavost věrnosti
a věrnost zoufalství
zoufalost bolesti a bolest nekonečna
a vlídnost doteku a teplo
ženského těla
všechno jsem přikryl peřinou
s milióny roztočů
a zavřel jsem oči abych neměl sílu
ptát se
kdy na mě přijde řada
Napište první komentář