3. listopadu 1918, tedy přesně před 99 lety, pár dnů po vzniku Československé republiky, byl stržen mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. De facto od té chvíle se vedou spory, zda a proč na náměstí tento artefakt vrátit. Poslední oficiální rozhodnutí z poloviny září znělo negativně, zas­tupitelstvo hlavního města postavení sloupu odmítlo, což však znamená, že diskuse nekončí, protože snahy o jeho postavení jistě neustanou, zvláště, když je sochařská kopie prakticky hotová. Ostatně Společnost pro obnovu mariánského sloupudál usiluje o to, aby se na náměstí vrátil.  O co tedy v této věci jde a má to celé smysl?

Jak se uvádí na Wikipedii:

Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl Jan Jiří Bendl a jeho dílna, jméno architekta se nedochovalo.

O stržení sloupu psal už Ferdinand Peroutka záhy poté, jak připomnělo Forum24.cz. Popisoval trochu zjednodušeně, jak k celé věci došlo, přičemž za aktéra označuje „lid“ s „několika vůdci“, což pokud to není ironie, není přesné. O spontánní lidovou aktivitu totiž, jak už to tak bývá, nešlo – dav, který na náměstí putoval z dřívějšího shromáždění socialistů, byl vyprovokován předem připravenou akcí (hlavním aktérem byl jistý Franta Sauer podnícený sociálními demokraty).

Když se večer lid vracel z bělohorského tábora, zastavil se na náměstí Staroměstském. Měl několik vůdců, mezi nimiž byl také redaktor úsředního sociálně demokratického orgánu ,Právo lidu‘. Obklíčil sloup se sochou Panny Marie, který stál na náměstí od sedmnáctého století, a obtočil jej provazy.

Díky časovému odstupu a mnoha ověřeným historickým faktům navíc přinesly Novinky.cz erudovanější popis tehdejších událostí a dávají je do kontextu společenské nálady, která si ve sloupu (a v některých dalších památkách) vylívala zlost na katolickou církev, a to i za cenu mylných historických interpretací).

Po vzniku republiky platila protiklerikální nálada obecně – kvůli prohabsburskému postoji církve a faktu, že byla oporou monarchie. V tzv. pokrokové veřejnosti – a k pokroku se tehdy v Čechách hlásili téměř všichni ve městech – se volalo po zásazích proti katolicismu.

Pochopení pro stržení sloupu měl i prezident Masaryk (uvádí se, že s činem souhlasila třeba i Milada Horáková), Wikipedie uvádí dva jeho citáty. Starší „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“ a ten s větším odstupem z roku 1925:

„Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka: povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odstranění této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé Hoře.“

A co s tím tedy teď, po tolika letech? Sochař Petr Váňa, který sloup právě dokončuje, vidí obnovu jako příležitost k aktu smíření. A v hezkém rozhovoru pro DVTV hovoří o tom, jak se k projektu dostal a co pro něj osobně znamená. Odpůrci vztyčení sloupu naopak argumentují tím, že by na takovém kroku měla být společenská shoda, což říkají s vědomím toho, že učiní maximum proto, aby na vztyčení sloupu žádná shoda nenastala, jak dokazuje další rozhovor DVTV s autorem petice proti vztyčení sloupu protestantem Davidem Loulou.

Osobně musím přiznat, že jeho argumentace na mě působí dost nepřesvědčivě. Používat proti sloupu, který byl vztyčen jako poděkování za ubránění Prahy, fakt, že ho postavil panovník, tedy habsburský císař, by znamenalo ve svém důsledku odmítat čtvrtinu historických artefaktů ve městě. Loula tak působí, že pro zdůvodnění svého postoje hledá jakékoliv, i zástupné důvody. Tradiční katolickou symboliku, například anděl zašlapávající hada, což je u immaculaty, tedy sochy Panny Marie, tradiční zobrazení, navíc vykládá jen jednoznačně jednostranně jako symbol porobení protestantů v českých zemích. Jeho pozici shrnuje jeho text na Neviditelném psu, který uzavírá takto:

Mám jednu základní tezi. Staroměstské náměstí v Praze je světově významné a symbolické místo. Cokoliv se tam postaví, vysílá do světa signál o tom, kým český národ je a co je pro něj důležité. Celý svět se dívá do centra Prahy, jezdí tam turisté od Koreje přes Ameriku po Španělsko a ptají se, co to tam ti Češi mají. Pro každého tam je mnoho perel, které si mohou odnést a nám neubude. Pokud se na Staroměstském náměstí má postavit jakékoliv dílo, musí v tom být národní shoda, lidé by měli tu myšlenku mít rádi, musí vyjadřovat jejich identitu, jejich víru, jejich hodnoty. Pokud se stane symbolem kontroverzním, pro jedny slávy baroka, pro druhé hanby ponížení, má to smysl? Mám za to, že český národ obnovením sloupu nic nezíská a neobnovením nic neztratí (a možná i něco získá).

Je zajímavé, že se v textu nijak nevyrovnává se skutečností, že na Staroměstském náměstí stojí i pomník Jana Husa, u nějž zase mají ne zcela uklidněné emoce katolíci, a který byl vybudován jako kontrapunkt historický, architektonický i náboženský k mariánskému sloupu tři roky před jeho zbořením.

To hezky připomíná ve starším textu Štefan Švec na Britských listech:

Kdyby měl na Staroměstském náměstí stát jenom Mariánský sloup, bojovali by proti němu Jiří Báťek nebo Lenka Procházková správně. Jenže on už tam stojí Hus a velmi působivý památník 27 českých pánů — v křížích zapuštěných do dlažby. Pokud se vedle těchhle velkých symbolů znovu objeví barokní katolický sloup, dostane náměstí napětí a hloubku, které mít má. Samo se stane symbolem českých dějin a jejich smyslu, který neleží ani v Masarykovi, ani v Pekařovi, ale v jejich stálém sporu a doplňování. Se sloupem, postaveným vedle Husa, se stane pražský Staromák skutečným duchovním středem Evropy, ve kterém se kříží příběhy, cesty, ideje a pravdy.

Jan Hus byl nadšeným vyznavačem kultu Panny Marie. Proti svržení sloupu v roce 1918 protestovaly tak pokrokové a necírkevnické osobnosti jako Zdeňka Braunerová nebo V. V. Štech. Dva velké chrámy u Staroměstského náměstí — Týn a Mikuláš, jsou památnými místy pro husity i pro katolíky. Českou krajinu formují pohanské mohyly, barokní kostelíky i husitská bojiště a města. Historie je složitější, než si představují hurářvouni, hájící zájmy jedné strany.

Mimořádný nadhled a toleranci prokázal katolický kněz Tomáš Halík v silném textu pro Lidovky.cz.

Do sporu horlivých bojovníků za sloup a jejich rozčilených odpůrců jsem se nezapojil. Ačkoliv bych se sám zařadil spíše mezi „umírněné podporovatele“ obnovy, dávám za pravdu oběma stranám v mnohém (kromě již vzpomenuté sdílené iluze o duchovním efektu celé kauzy). Zničení mariánského sloupu byl totiž nepochybně barbarský projev protikatolického afektu, který spolu s protiněmeckými a protižidovskými stereotypy tvořil nesvatou trojici předsudků, provázejících český nacionalismus na rozhraní 19. a 20. století; později byl využíván a dodnes je přihříván komunisty a jejich souputníky.

Pokud by obnovení sloupu bylo znamením, že česká společnost z této neblahé zátěže minulosti už vyrostla a vzala na vědomí, že katolická církev za papeže Františka se od dob Františka Josefa dosti změnila, sloup upřímně vítám. Pokud by však – jak se nyní zdá – celá tato kauza jen ukázala, jak v těch trapných předsudcích minulosti stále vězíme, pokud by je spíš rozjitřila, než uzdravila, pak bych také radil napřít úsilí k morální obnově společnosti poněkud jiným směrem. Pokud střed staré Prahy zkrášlila jeho dávná vertikála, byl bych rád; nestane-li se to, tak se tam nadále jako už po léta v duchu pomodlím zdrávas za svůj národ, aby svou duchovní vertikálu neztratil. Národ i církev nepochybně přežijí obě varianty.

Závěrem: domnívám se, že rozhodnutí o obnově či neobnově sloupu se mělo spíš než přestřelkami sršatců mezi ultrakatolíky i neotábority řídit věcnou expertizou architektů a historiků umění. Vnímejme sloup esteticky, a ne ideologicky, nedělejme z něho projekční plátno sporů dávné minulosti. Bude-li debata pokračovat, zbavme jí emocionálního balastu. Možná že by se představitelé církví v ní – na té či oné straně – angažovat raději neměli. V tomto sporu jde dnes o cennou uměleckou památku a nic dalšího bychom do toho promítat neměli: zápas o duši národa a vertikálu naší duchovní kultury probíhá přece jinde.

Pokud vyslyšíme Halíkův názor a necháme promluvit historičku umění Milenu Bartlovou skrze její článek na Artalk.cz, získáme argumentačně fundovaný skeptický pohled na umístění repliky sloupu.

Česká památkářská škola vždy trvala na tom, že zaniklá nebo fatálně poškozená umělecká díla, stavby či architektonicko-urbanistické soubory nelze nahrazovat kopiemi. V živé paměti ještě byl spor z konce osmdesátých let o historizující dostavby Staroměstské radnice a přilehlého bloku domů. Historik umění Lubomír Sršeň z Národního muzea tehdy uspěl s doplňujícím argumentem, že pro pořízení věrné kopie chybí dostatečně přesná dokumentace sloupu, z něhož se zachovaly jen fragmenty a některé části nejsou dost dobře patrné ani na fotografiích.

Lubomír Sršeň byl spolu s Jiřím Fajtem autorem mezinárodně oceněné expozice Lapidária Národního muzea z roku 1993, kde je část dochovaných kamenných zlomků s příslušnou dokumentací vystavena. Ve stejném sále najdeme i zbytky jiného cenného a jedinečného uměleckého díla, renesanční Krocínovy kašny, která stávala na Staroměstském náměstí do roku 1862 a tvořila kompoziční protiváhu sloupu, s níž jeho tvůrce počítal. Byla zbořena proto, že ve městě už byl zaveden vodovod a navíc bylo potřeba uvolnit náměstí pro veřejnou dopravu. Krocínovu kašnu ale nikdo obnovovat nenavrhuje. Stejně jako nesčíslné množství jiných veřejných uměleckých děl, která z nejrůznějších důvodů zanikala a byla nahrazována jinými.

Z toho, myslím, názorně vidíme, že dnešní spor o sloup není sporem o uměleckohis­torickou památku, která byla zničena a nelze ji obnovit, nýbrž sporem o veřejný památník. (…) Nelze mluvit o umělecké hodnotě Mariánského sloupu, protože tu má jen originál – jinak bychom mohli pro Národní galerii klidně třeba koupit kopii Mony Lisy. Jde o hodnotu náboženskou a politickou.

Odtud se pak dostáváme k tomu, že nejdůležitější na celé myšlence je její interpretace. Po­dobně jako ve Spojených státech při aktuálním boření konfederačních pomníků, jde primárně o to, jak se čin vyloží a co pro dnešní společnost znamená. V USA je symbolika jasná, ať už s ní někdo souhlasí, či nikoliv. Naopak v případě mariánského sloupu je motivace méně zřetelná – někteří v tom vidí urážku panny Marie, tedy pak by šlo o nápravu náboženské újmy, což ve společnosti, která se tak obtížně smiřovala a smiřuje s církevními restitucemi, asi skutečně není nejvhodnější motivace pro zásah do prostoru vnímaném jako místo pro setkávání se při významných příležitostech či společenských pohybech.

Pokud by skutečně šlo primárně o akt smíření, o přijetí rozporuplné minulosti a povznesení se nad ni, jak o tom hovoří Halík, o znovuobnovení pestrosti interpretací ve středu společenského genia loci, kdy se vedle sebe setkají Hus a Panna Marie jako výraz různých způsobů, jak se dostat společně na jedno místo, pak by to mohlo mít až očistnou osvobozující sílu. Při malichernosti a úrovni současné společenské debaty se však obávám, že tato šance není příliš velká.

Osobně mě nesmírně zaujala ještě jiná cesta. Nejsem přílišným příznivcem přesných kopií minulosti předstírajících, že se mezi tím (zničením památky a její obnovou) nic nestalo. Proto jsou tak nádherné věže na Emauzích, protože nejsou stejné jako ty zbořené bombardováním ze začátku roku 1945, a přitom je nahrazují novým, a přitom stejně silným, možná ještě působivějším architektonickým jazykem – jizva je přitomna, ale dokázalo z ní vyrůst něco navzdory, tedy svým způsobem posilněného.

A podobný nápad es objevil před časem na Britských listech, kde s ním přišel Václav Řehák. Řehák kreativně pracuje právě s tou historickou jizvou, navrhuje ji využít, ukázat, připomenout, jako podnět k přemýšlení, k dalšímu obohacení duše, jako nové umělecké dílo podněcující novou představivost a zneklidňující samozřejmost předsudků. Sloup nikoliv jako obyčejná náhrada téhož, ale jako vědomé zpracování historie, jako umění povýšené do nových významů.

Nepostavení sloupu je nevyužitím příležitosti zachovat pro další generace připomínku důležitých milníků našich dějin. Jeho vztyčení však upřednostňuje záměr stavitelů zhmotnit připomínku poroby českého národa před záměrem našich předků (včetně Milady Horákové), na něž máme právo být hrdí, tuto potupu odstranit. Ve veřejné diskusi je opomíjena možnost připomenout obě události umístěním Mariánského sloupu ve skloněné – stržené poloze na restaurovaný podstavec tak, aby sloup nezabíral mnoho místa.

Tak jako dosud převážily názory na vhodnost nedostavovat Staroměstskou radnici, která dalším generacím připomíná konec 2. světové války, může skloněná poloha sloupu připomenout víc než jeho poloha vztyčená a dokumentovat tak míru porozumění vlastním dějinám i smíření se s nimi.

Ale Praha není Berlín, kde se na přiznaných troskách minulosti staví kongeniálně nová duše města (příklad za všechny dostavba střechy Bundestagu), ani Paříž, která dokáže oživit starou zástavbu moderním kontrapunktem (skleněné pyramidy Louvru), takže si můžeme být jisti, že povznesení do dalších významů nenastane. A skončíme buď jen u repliky, nebo u prázdného místa, které inspiraci k přemýšlení nad zákrutami dějin, chování davů i malichernosti pozemských dogmat nikoho nepostrčí. K naší vlastní škodě.