Stále silněji se ve společnosti prosazuje představa, že přímá demokracie v podobě referenda je tím nejvhodnějším nástrojem pro rozhodování společnosti s nejvyšší mírou legitimity. Vždyť co může být věrohodnějšího, než když se k věci mohou vyslovit úplně všichni? Že v téhle svůdné představě spočívá velká zrada, si ovšem uvědomuje málokdo. Naštěstí argumenty pro odmítnutí přímé demokracie jako svatého grálu existují a jsou přesvědčivé. Ukažme si je na nejvýraznějším příkladu z poslední doby, kterým byl Brexit.
Již před Brexitem ironicky kritizoval uspořádání referenda slavný britský vědec Richard Dawkins s tezí, že by o takových věcech „neměli rozhodovat takoví ignoranti jako jsem já“. V situaci, kdy se emoce veřejnosti dramaticky mění nahoru dolů podle aktuálních sympatií vůči lídrům či podle momentální ekonomické situace bez ohledu na složitý kontext, je podle něj zcela nezodpovědné nechat rozhodování o tak komplexních procesech ovlivňujících celé generace na prosté většině. Navíc ve chvíli, kdy důvodem k vypsání referenda není věc samotná, ale vnitropolitické hrátky jednotlivých stran, které se jen přepočítaly ve svém odhadu a na výsledek nebyly připraveny.
Výsledek hlasování 51,9 % vs. 48,1 % je skutečně těsný rozdíl pro tak zásadní krok, přičemž by mohl stačit měsíc sem či tam, popřípadě odlišné počasí či jeden aspekt kampaně, a rozhodnutí by mohlo být přesně opačné. Jak velkou legitimitu pak takto těsné rozhodnutí má?
Dawkins připomíná, že ke změnám ústavy, tedy dokumentu, jehož rolí je udržovat ukotvenost právního rámce a stabilitu společenského řádu, také nemůže dojít jen rozhodnutím prosté většiny v parlamentu, ale je k nim třeba dvoutřetinové hranice. Dává smysl, aby k tak zásadní věci jako Brexit stačila jen prostá těsná většina, navíc jen těch, kteří se k volbě dostavili? Respekt Dawkinse citoval přesně takto:
“Chcete, aby se lékař vyznal v anatomii. Očekáváte, že bude mít pilot vašeho letadla dostatečnou mozkovou kapacitu a dovednosti vybroušené mnoha hodinami strávenými v kokpitu. Předpokládáte, že profesorka přednáší o věcech, kterým rozumí. Chcete, aby váš instalatér poznal, který konec trubky kam patří. Proč byste svěřili politickou a ekonomickou budoucnost své země zabedněným voličům, jako jsem já? Já jsem ve svém elitářství alespoň upřímný. Šéfové obou kampaní naopak nám naopak dávají najevo své pohrdání, když snižují celou diskuzi na populistickou úroveň dovolávající se Hitlera”, konstatuje Dawkins – a myslí tím Borise Johnsona, který cíle EU přirovnal k záměrům nacistického vůdce.
Dawkins v pobrexitovém shrnutí setrvává na své pozici, jak přibližuje toto působivé krátké video. Nadále odmítá, aby rozhodnutí špatně informovaných a manipulovaných voličů bylo označováno termínem „britský lid rozhodl“. A upozorňuje ještě na jednu velkou nevýhodu refend – nemožnost, či velkou obtížnost korekce rozhodnutí, pokud by se ukázalo jako skutečně nesprávné. Zatímco v obvyklém volebním cyklu dochází k nápravě voličského rozhodnutí z minulých voleb do několika let, u referenda nikoliv, nebo naprosto výjimečně a se sníženou legitimitou (a že Brexit mohla být chyba, připouštějí dokonce i ti, co ho mají na svědomí).
Když to domyslíme, právě volby ukazují, jak vrtkavé jsou preference společnosti – stačí pár let, aby se emoce přelily na opačnou stranu a stejný „lid“ si zvolí něco úplně jiného než o chvíli dříve. Rozhodoval tedy před tím špatně? Nebo rozhoduje špatně pořád? Nebo je naopak korekce správná? A co to pak znamená pro jednorázové zásadní rozhodnutí v referendu?
Janan Ganesh v The Financial Times upozorňuje, že se demokratické národy světa už po tragických zkušenostech naučily mít na pozoru před tím, aby snadno nahrazovaly komplexitu zastupitelské demokracie autoritářským modelem jednoho vůdce. O to víc však podceňují právě rizika přímé demokracie. Iluzi nároku o všem rozhodovat přímo dnes navíc posilují sociální sítě a globální platformy jako Facebook a Google, v nichž se může projevit okamžitě každý, přičemž systém v něm permanentně vytváří představu, že jeho hlas má význam, legitimitu a smysl už jen tím, že se tento projev objevil ostatním před očima.
What Karl Marx said of capitalism’s inherent instabilities is truer of democracy. The poor will always outnumber the rich. Technocracy can protect the rich from the poor. Direct democracy gives the poor maximal power over the rich. Representative democracy is not optimal for either. If it falls again, the culprit need not have the specific human face of a dictator. It might have the seething faces of all of us.
V textu Intelektuální nepoctivost Petra Robejška jsem upozorňoval na falešnost argumentů zastánců přímé demokracie jako ústředního kamene politického rozhodování těmito hlavními argumenty (Robejška ve volbách nakonec přebil ještě přímočařejší a primitivnější rétorikou Tomio Okamura):
- žádný nástroj rozhodování není lepší nebo horší než jiný a všechny mohou vést k dobrým i špatným rozhodnutím
- masa negeneruje automaticky kvalifikovanější rozhodnutí
- rozhodování společnosti většinou nelze redukovat na prosté binární protiklady ANO x NE
- binární rozhodování polarizuje společnost a při těsné většině generuje výsledek, s nímž je polovina nespokojena
- ačkoliv obě strany v referendu v kampani manipulují své příznivce, manipulace jedné strany může být účinnější, aniž by bylo zaručené, že účinnější manipulace povede ke správnější volbě.
Klanět se přímé demokracii jako nejsvatějšímu nástroji demokratické společnosti je proto nejen nesmyslné, ale také zrádné a nebezpečné. Tím nemá být řečeno, že referendum nemá mít v politickém rozhodování své místo a že nemá smysl. Ale přebíjet jím zastupitelský princip demokracie absolutně, bez dostatečných pojistek, bez pečlivého nadefinování jeho podmínek a bez zajištění jeho dostatečné legitimity, může vést nikoliv k projevům vůle lidu, ale k projevům zvůle lidu. Historie pochybných vítězství většiny bývá začasté lemována hroby. Pamatujme na to, až se teď do parlamentu některé strany pokusí dostat zákon o obecném referendu.