Především mizerný scénáristický základ stojí za bezduchým vyzněním filmu Román pro ženy. Ani sebelepší režie by totiž nedokázala uchopit příběh, který neví, o čem je, proč a pro koho.
Romány Michala Viewegha jsou známé především svou velice dobře zvládnutou marketingovou prezentací. Zřejmě nejvýrazněji se v tomto ohledu projevila příprava knihy Román pro ženy – ta byla totiž před časem uvedena tajemnými pseudomilostnými dopisy neznámého autora na reklamních plochách v pražském metru a psalo se o nich dokonce i v denním zpravodajství.
Už tenkrát ty texty šustily papírem a bohužel ani stejnojmenný film je neposunul mnohem dál k nějaké přesvědčivější poloze (mezičlánek mezi reklamními dopisy a filmem, tedy kniha samotná, mě naštěstí minula). Scénář vyrobil přímo sám autor knižní předlohy a dlužno říci, že kdyby od toho upustil, ušetřil by asi mnoha lidem zbytečnou návštěvu kina.
Výsledkem je totiž bezobsažný, povrchní a veskreze banální produkt, který sice mimořádně dobře zapadá do pozlátkového světa líbivých reklamně-marketingových pracovníků, módních a společenských časopisů, bulvárních lechtivostí a prvosignálních vztahů, ale v zásadě mu zoufale chybí jakýkoliv smysl, téma a souvstažnost s realitou.
Postavy jsou k politování – scénářem jsou nuceny pohybovat se v umělém, vykonstruovaném prostředí, které ačkoliv je považováno za středobod současného cool světa, je zároveň pojímané z bezpečného autorského odstupu. Karikovanost je sice do značné míry záměrná (ale nepodařená), protože Viewegh chce být vtipný (ale málokdy skutečně bývá, některé nápady spíše odkazují na filmově-režisérskou ruku). Ovšem kvůli tomu, že se opírají o notorická klišé (přiznaná, samozřejmě, taková je Vieweghova autorská metoda), postavy se bez vnitřní podstaty, charakteru, potácejí vždy jen tím směrem, který je jim dodán zvenčí. Postavy se tak nutně stávají překalkulovanými karikaturami, které v podstatě nelze interpretovat, uchopit. Děj filmu v tomto případě znamená jen to, že se něco děje, bohužel, málokdy se podaří identifikovat, proč vlastně zrovna tímto způsobem, jaký to má smysl a jakou výpověď v tom hledat.
Vinna tím je podivná autorská schizofrenie (a opravdu spíše scénáristy samotného než režiséra Filipa Renče). Tzv. „literát“ zkusil využít tradičních žánrových postupů ženského milostného románu (od něhož očekával vysoké prodeje), ale zároveň potřeboval zakrýt svou zranitelnost béčkového autora zcizovacím efektem parodie a odstupu. Za tímto účelem se tu permanentně používá nejlacinějšího triku, kterým se mají odzbrojit případné kritiky – pojmenovat slabinu jako první – takto zdůrazněný odstup má vyrazit všem negativním hodnocením potenciální zbraně z rukou. „Hle – klišé,“ řekne předem autor. Neuvědomuje si však, že se tím v tomto případě jen dopouští klišé na druhou… (pomíjím, že v celém filmu jde navíc o dosti pokroucenou interpretaci partnerských vztahů, do značné míry vycházející z četby časopisů pro ženy, kterou bylo jistě nutné před psaním knihy absolvovat).
O Vieweghovi je známé, že je spíše velkým čtenářem než autorem kvalitní literatury (ostatně řada kritiků označuje jeho parodie jiných spisovatelů za to nejlepší, co se mu kdy povedlo). I z tohoto filmu je zřetelně patrné, že se tématicky pohybuje ve zcela odvozeném světě, který už nepodléhá přesvědčivým, ale vnuceným pravidlům a konstruktivistickému ekvilibrismu „tvůrce“. Inu, proč by to tak nemohlo být, některé hříčky stvořené jen tak pro radost dokážou být nakažlivé svou zábavnou hravostí (z poslední doby mě v tomto ohledu napadají Lupiči paní domácí bratrů Coenových). Ale Vieweghova ekvilibristika je notně upocená, odvozená, chybí jí lehkost a šmrnc a kvůli své prvoplánovosti je navíc snadno odhadnutelná. Snaží se za každou cenu vymáčknout s nesmírným a zhusta marným úsilím vtip z každé situace, protože vtip přece musí být zárukou úspěchu. Že přitom ale uniká to podstatné, to jako by nevadilo.
Bohužel vadí – z devadesátiminutového filmu se rázem stává film delší než všechny tři díly Pána prstenů dohromady. Na plátně se odehrává obyčejná nuda, hra na život, která je stejně prázdná jako reklamní spoty, kterým se zrovna Filip Renč věnuje obvykle (k tomu žánru ovšem prázdnota integrálně patří, takže ji nelze reklamě vyčítat, filmu však ano). Hlavně že je dobře vyveden product placement různých Vieweghových knih v každém druhém záběru.
A tak ani zajímavěji vyvedených okamžiků (například vyjukaný mladík na letišti tváří v tvář Simoně Stašové, infarkt Jaroslava Dulavy nebo oznámení úmrtí ženy Miroslava Donutila) ani pár příjemných chvilek (třeba když sexy hudba Ivy Frühlingové z alba Litvinov podbarvuje obrázky bez promluv, které umí Renč zručně zaranžovat) nevyváží zbytečnost celého filmu, který někteří recenzenti mylně označují za romantickou komedii.