Se vztyčenou hlavou

Když se dostanete do jedné pražské porodnice na předporodní kurz, dozvíte se jednu zajímavou věc o tom, jak má prvorodička pracovat se svou psychikou. Všechno je pro ni neznámé, ze všeho má strach, propadá panice a nejistota, jak to všechno skončí, je obrovská. Navíc v sázce je to nejdražší, o co v životě bude bojovat, ostatně tak trochu i její život sám.

Ta rada je vlastně jednoduchá – neprohrát to předem. Nepodlehnout tomu strachu, nenechat se jím ovládnout a neztratit sám sebe. Mít vládu nad sebou samým, dýchat podle domluveného scénáře, přijímat celý ten proces tak, jak přichází, připraveně, soustředěně, s odhodláním zvládnout ho. A jakkoliv je to těžké a zvláště v kritických chvílích až nemožné, tohle aktivní úsilí dokáže přinést odměnu, která celý ten souboj se silami většími, než jste vy sami, zásadně zjednoduší. Poněvadž komplikace, které by mohly přijít kvůli vašemu strachu, jednoduše nepřijdou – protože jste připravení a odhodlaní je zvládnout. Možná přijdou jiné, nezvládnutelné, ale ty nemůžete ovlivnit tak jako tak.

S uprchlickou krizí jsme na tom dost podobně. Mentální výbava aktuálních obyvatel české kotliny na extrémní zátěž připravená není, chybí dostatečný trénink i zkušenost. Pamětníci druhé světové války jsou už v důchodovém věku, srpen 1968 se vyřešil obratem, sametová revoluce byla sametová. Navzdory všem privatizacím, korupcím a společenskému marastu si užíváme bezpečí a slušných životních podmínek. Současné rozvlnění našeho zakaleného rybníčku proto logicky vnímáme jako neskutečný šok, pohromu a předzvěst tsunami. Jenže nejen z hlediska soucitu a lidskosti, ale i z čistě pragmatické úvahy by i v případě uprchlické krize bylo nejlepší postavit se ke všemu tomu neznámému, co překračuje obzor, čelem a s odvahou.

Válka v Sýrii je a nějakou chvíli ještě bude. Může skončit za půl roku, za rok, za tři, za pět, za deset let. Nevyřeší se asi jen tak, protože vzájemných komplikací podmiňujících reakce jednotlivých hráčů je neskutečné množství, zájmů zainteresovaných přemnoho a překážek pro rozhodování nekonečně. Bude potřeba ještě hodně šokových terapií, aby na sebe někdo vzal kritickou odpovědnost konflikt vyřešit. Po fiasku v Iráku je Západ v čele s USA extrémně zdrženlivý a máslo na hlavě má po zásluze, takže ať udělá cokoliv, nenajde moc pochopení – v Libyi intervenoval, bylo to špatně, v Sýrii neintervenuje, je to zase špatně.

Politici, kteří teď tak rádi volají po tom, že máme situaci uprchlíků vyřešit tam, kde vzniká, nezapřou velkou míru pokrytectví, protože čtyři roky před situací v Sýrii zavírali oči i ve chvíli, kdy došlo na chemické zbraně (maximálně se zasloužili o jejich utlumení, ale válka jela vesele dál). Přičemž výzvy po zásahu přímo na místě nezapřou ani velkou míru alibismu, protože žádný z politiků zatím neprohlásil, že je připraven vyslat desítky tisíc vlastních vojáků do arabské pouště, aby to tam konečně srovnali do latě (za nevyzpytatelného dohledu Ruska, Turecka, Iránu, Kurdů a kdovíkoho ještě).

Takže jistě – bylo by nejlepší, kdyby válka skončila a lidé se mohli vrátit domů (po čem ve valné většině touží), ale doufat v to není úplně snadné. A pokud my nepůjdeme vojensky tam, nemůžeme se divit, že lidé odtamtud končí u nás.

Stejně tak jsou klíčové zásahy proti pašerákům a další systémové věci, u kterých „jen“ stačí, aby se na nich evropské státy shodly a začaly je realizovat. Ale čekat na tohle všechno s rozhodnutím ohledně uprchlíků, kteří už v Evropě jsou, dost dobře nejde. A nechat je umírat bezprizorně na ulici evropských měst nejspíš také ne.

Lidé ze Sýrie utekli po milionech do sousedních zemí. Turecko jich přijalo skoro dva miliony, Libanon přes milion, Jordánsko zatížené palestinskými uprchlíky přes 600 tisíc, Irák čtvrt milionu, Egypt 130 tisíc. Je logické, že tyto země jsou přetížené a že lidé hledají naději ještě dál. A když už jsou bez domova, bez práce, bez přátel, proč přežívat v obřích azylových táborech a nezkusit štěstí tam, kde je naděje největší. Vy byste neuvažovali stejně?

Evropa se tedy statisícům migrantů nevyhne. Navzdory siláckým prohlášením nepoučených nebo populistických politiků hranice zavřít ani uhlídat při takovém počtu lidí v pohybu nejde, pokud samozřejmě někdo nechce začít ve velkém střílet (ani pak by to uhlídatelné nebude). I proto postupně povolují všechny překážky, které uprchlíkům zatím jednotlivé země do cesty postavily.

Stejně tak zrušení Schengenu je nesmysl, který by se obrátil na prvním místě proti nám samotným. Pokud je závislost nějaké země (Česka) ze tří čtvrtin na obchodní výměně s Evropskou unií, buďme si jisti, že bychom spadli na ústa z velké výšky – zkomplikovalo by to úplně všechno, promítlo by se to do cen zboží i množství investic, zvýšilo by to nezaměstnanost a snížilo HDP, pokud zmíníme jen ekonomickou stránku věci. Z plnoprávných členů EU bychom se stali znovu východní Evropou se vším, co k tomu patří. A zase bychom nadávali na Evropu, že nás hodila přes palubu.

Stejně tak se můžeme tvářit, že uprchlíci nejsou náš problém, což se nám sice zatím celkem úspěšně daří, protože uprchlík neznamená blbec, takže když si má vybrat mezi Německem a Českem, náš zemský ráj si nechá radši na pohled a ne na vlastní kůži. Jenže naším problémem jsou, pokud chceme být i nadále součástí Evropy, jejímž problémem to je.

Takže máme dvě možnosti. Buď prokážeme naše pochopení pro motivaci našich evropských partnerů, nebo evropskou solidaritu a spolupráci zásadně ohrozíme, což jistě taky ponese své důsledky. Co si budeme namlouvat, na Unii jsme závislejší, než ona na nás, i když nám tak necitlivě sebrala pomazánkové máslo a rum.

Berme pro tuto úvahu jako pro nás lepší možnost, že budeme i nadále součástí evropských procesů. Pak bychom nevyhnutelně měli nabídnout naši solidární účast na přijetí části uprchlíků, protože zátěž Itálie, Řecka a Německa je individuálně nezvládnutelná. Povinné kvóty nejsou z více důvodů rozumný nápad a špatný precedens, ale být připraveni pomoci našich evropským partnerům bychom být měli i bez nich. I v takovém případě je lepší, když se na situaci připravíme, nadefinujeme pravidla hry, vytvoříme podpůrný systém integrace a pokusíme se těm lidem nabídnout aspoň nějakou perspektivu, než abychom je jen trpně nechávali izolované v azylových areálech. (Týdeník Economist by byl v Česku označen za to nejsluníčkářštější médium na světě, když doporučuje přijmout všechny uprchlíky a zaměstnat je jako ekonomicky nejrozumnější strategii stárnoucí Evropy.)

Pokud přijmeme premisu, že uprchlíci tu budou, máme zase dvě možnosti, jak se s tím vyrovnat. Můžeme jim na každém kroku komplikovat život, můžeme je zatýkat, obírat o peníze, lístky na vlak, mobily a čas, nechávat je živořit na nádražích nebo zavírat za ostnaté dráty a různými dalšími metodami jim dávat najevo, že tu nejsou vítáni, že jsme vůči nim naprosto nepřátelsky naladění, že ani mezinárodní úmluvy vyžadující poskytnout politickým a válečným uprchlíkům pomoc nás k ničemu nezavazují. Na jejich přítomnosti u nás se nic zásadního nezmění, ale oprávněně lze očekávat, že se proti takovému zacházení každý rozumný člověk toužící po svobodě začne dříve či později bouřit. Vyměnit záchranu života za život za ostnatým drátem není zas taková životní výhra, jakkoliv mnozí z nás říkají, že by za to měli být uprchlíci vděční, zvlášť když je nikdo nezval.

Pokud k nám ti lidé jdou s nadějí, očekáváním lepší budoucnosti, vírou v naši mírumilovnost, vstřícnost, velkorysost a toleranci – tedy s nadějí v přesný opak toho, před čím utekli, není úplně ideální začít tím, že jim připomeneme příčiny jejich putování s podobnou naléhavostí. „Vraťte se, odkud jste přišli, protože tady vás stejně nic dobrého nečeká!“ je sebenaplňující se poselství, které těm lidem dá jednoznačný důvod vidět nás antagonisticky. Ochota přizpůsobit se hostitelskému prostředí tím pochopitelně nevzrůstá.

Naopak lze předpokládat, že rodič, co nese své dítě stovky kilometrů, nejspíš do konce života nezapomene na ty, kteří mu ho pomohli zachránit před nejhorším a nabídli mu bezpečnou šanci vyrůst. Pravděpodobnost toho, že by chtěl překonat sám sebe a odvděčit se zachráncům touhou nezpůsobovat jim více problémů, než je potřeba, se mírou velkorysosti jen zvětšuje. Nově příchozí je pak připraven tolerovat víc komplikací, více se snažit stát se součástí prostředí, navazovat vztahy mimo svou komunitu, zkrátka neosobně řečeno – lépe se integrovat. Takže i když dáme stranou obyčejnou lidskost a soucit, vychází i z čistě racionální úvahy snaha o spolupráci a vstřícnost jako lepší strategie přežití. (Přečtěte si zajímavý text o 10 důvodech, proč je xenofobie iracionální, a speciálně zmínku o Švýcarsku.)

To všechno samozřejmě musí být spojeno i s druhou stránkou věci – mít dobrou identifikaci azylantů, znát jejich motivaci, pečlivě vyhledávat potenciální rizikové či teroristické osoby, odmítat ty, kteří nejsou ohroženi válkou a na životě. Ostatně německá pravidla jsou postavena právě na tomto principu a podíl azylantů, kteří jsou vráceni, v žádném případě není malý – a ani nebude, zvláště když Německo pružně v reakci na měnící se složení uprchlíků přitvrdilo vůči žadatelům z evropských zemí mimo unii, které jsou považovány za bezpečné. Zároveň srozumitelně a jasně nadefinovat naše očekávání, jejich pobyt u nás stále brát jako podmínečný a časově limitovaný zlepšením situace v jejich zemi, popřípadě jejich schopností zapojit se do chodu společnosti – a zároveň vyžadováním respektu vůči místním pravidlům hry založených na osobních svobodách a všeobecné toleranci.

Nic z toho nebude jednoduché, Evropa se stává součástí skutečně nevyzpytatelného procesu, který hrozí kulminací mnoha problémů a konfliktů, protože různorodost přináší rozdílné pohledy na věc a spoustu třecích ploch. Vzpomeňte na podobné pocity, které provázely sbližování západní a východní části Evropy, strach z polských instalatérů byl pověstný nejen v Británii. Zvládnout to nebude jednoduché, nejen kvůli rozdílnosti kultur, ale také kvůli apriorní nedůvěře, která je do jisté míry přirozená, do velké míry uměle živená – ať tak či onak, s komplikacemi lze počítat a nelze před tím zavírat oči. (O tom, že riziko je nejen nedílnou, ale i nutnou součástí života, hezky mluví Stanislav Komárek.)

Ale v konečném důsledku je to situace vlastně historicky normální, protože lidé migrují po světě pořád, v nejrůznějších vlnách a v nejrůznějších směrech. Naopak dosavadní, po dlouhá léta stabilní a komfortní Evropa je něco naprosto výjimečného. I proto bychom na takové změny měli hledět s pokorou a hledat poučení a inspiraci třeba v tom, co za posledních 150 let prožily Spojené státy, které třeba před sto lety, po velké evropské vlně emigrace, řešily úplně stejné problémy a často se stejnými argumenty o ohrožení, které zaznívají dnes.

Bylo by dnes pro mnohé překvapením, že v roli imigrantů byli naši vlastní příbuzní a předci, že právě je řada tehdejších bílých obyvatel Spojených států vnímala jako degenerující prvek společnosti. Po sto letech se tvář USA dramaticky proměnila a nezdá se, že by se známky o degeneraci nějak zásadně projevily – ostatně technologickým apoštolem 21. století byl pro Ameriku syn syrského otce Steve Jobs. I když etnická situace naráží stále na mnohé systémové i nárazové problémy, americký tavící kotel je nadále fascinující a většinově funkční podívanou.

Bohužel, vsázet na promyšlenou a důslednou strategii je v českých podmínkách hlav zastrčených v písku zatím dost ošidné. A nejen v českých – viz maďarská lhostejnost a nedůstojné podmínky, v nichž uprchlíky podváděli, lhali jim nebo je nechali zcela bezprizorní, a to včetně nejmenších dětí (příklad, kdy jim namluvili, že vlak pojede do Německa, a přitom je dovezli do azylového tábora, je jeden z nejkřiklavějších za všechny). Stejně tak slovenský premiér Fico se neváhá odvážně střelit do vlastní nohy tvrzením, že si nemůžeme dovolit přijmout uprchlíky, když neumíme integrovat ani vlastní romskou menšinu: „Proboha, nechoďte sem! Jsme lůzři, kteří si nedokážou poradit ani s problémy, které máme, natož s vámi!“ Málokdo v poslední době dokázal tak přesvědčivě mluvit o své vlastní neschopnosti jako tenhle chlap s gulama jako víno.

Nedivím se nikomu, že pociťuje úzkost z budoucnosti. Ale divím se, když se už teď preventivně podělá, a z podělaných kaťat si udělá vlajku.

 — Vladimír Kokolia (@vladimirkokolia) August 30, 2015

Problém spočívá v tom, že našim zemím určují směr lidé bez směru (ačkoliv na Slovensku se Smerom), bez odvahy a taky bez hodnot. Alibisté, kteří místo aby situaci předcházeli, aby se na ni zkoušeli co nejlépe připravit, aby se připravili na tenhle „porod“, aby oni sami byli ti, kteří budou uklidňovat horké hlavy, protože mají v ruce informace, fakta, globální kontext a oporu v mezinárodní spolupráci, jen zoufale křičí na celý sál, že to nemají šanci zvládnout. V lepším případě jejich křik copywriteři schovají do něčeho podobně pronikavého: „V duchu sdílených evropských hodnot humanismu, solidarity a odpovědnosti se země Visegrádské skupiny průběžně aktivně zapojují do procesu definování a provádění řady opatření reagujících na migrační výzvy.“ Není divu, že se tím porodní komplikace znásobí, než aby se eliminovaly.

Takže dnes vypadáme nerozhodně, vystrašeně, slabošsky, neschopně nebo sobecky, pokud necháme stranou xenofobii a rasismus. O pomoci několika nemocným dětem nejsme schopni rozhodnout dlouhé měsíce, ten nápad se objevil vloni a dodnes tu nejsou. Tváříme se, že přijetí 1 500 lidí za dva roky je děsivé číslo, když jde o 0,017 % populace. V milionové Praze by jich bylo 150 a v takové Olomouci 15. Stát, který by byl schopen tvářit se, že něco takového nemůže zvládnout, nemůže být funkční, jen trapný. Přitom dosavadní zkušenosti konkrétně se syrskou menšinou jsou více než uklidňující, jak dokazuje nesmírně poučný a cenný výzkum Kláry Berg 6 mýtů o Syřanech v České republice.

Jakou hodnotu má kultura, které se rozklepou kolena ještě před tím, než ji něco zvnějšku ohrozí? Opravdu je dokladem síly a hrdosti, když vyvěšujeme vlajku odmítání domnělé hrozby, když se nám přitom cíleně vyhýbá? Opravdu v souboji s historií chceme zase jen prohrát další kus své vlastní duše, která všechno vzdala, jen co se za horizontem objevil stín nějakých komplikací? Nebo budeme hrdí na to, že jsme se nedali citově vydírat udušenými mrtvolami v kamionech, ani mrtvými dětskými tělíčky a jako pevná hráz budeme dál neochvějně stát na barikádě své ignorance až do skonání věků?

Zvláště události posledního týdne, kdy se hlavně díky sociálním sítím a digitálnímu propojení lidé dávají dohromady, aby uprchlíkům pomohli mnoholičnými způsoby, nechávají vyrůst velké naději, že když přijde na lámání chleba, postavíme se nakonec tváří v tvář vlastnímu osudu jako dospělí lidé a ne jako vystrašené děti. A najdeme řešení, která jsou hodná demokratického prostředí, velkorysého uvažování a víry ve vlastní schopnosti.

Protože čím víc je kontakt s uprchlíky blíž, čím méně jsou beztvarou masou potenciálního ohrožení, terorismu, uřezaných hlav a znásilňování, čím víc je lidem vidět do tváře, čím víc se s nimi mluví, tím více se objevuje projevů soucitu, pomoci a solidarity. Jak už to tak bývá, čím méně jsou lidé jen strach nahánějícími čísly a statistikou, tím více a ochotněji se jim pomáhá – protože v naprosté většině to skutečně jsou obyčejní lidé utíkající před zlem. Jsou jiné kultury, mají jiné tradice, nejspíš i část hodnot, ale nic z toho není automatické ohrožení. Jedině ve chvíli, kdy budeme věřit sami sobě, v přitažlivost našich hodnot a sílu demokratického fungování, máme šanci o nich přesvědčit i někoho dalšího. Takže i my sami budeme mít významný podíl na tom, jak to celé nakonec dopadne.

 

Související texty:

Země nenávist

Pryč se sluníčkáři!

Ty vole, uprchlík, chápeš to?