Skvělý dominikánský recept: krycí název „Zelí se skořicí“

Když jsme v hotelu v Dominikáně ochutnávali místní speciality, s velkou nedůvěrou jsme nabírali kousek z talíře, na kterém leželo cosi kašovitého, co připomínalo ze všeho nejvíc zelí se skořicí. Pak jsme s tím ale nedovedli přestat – základem totiž nebylo zelí, ale kokos.

Bylo to vážně překvapení. Ten talíř vystavený v jedné části švédského stolu, kde byla soustředěna přehlídka atypických specialit dominikánské kuchyně vážně nevypadal vábně a před námi se ho ještě nikdo nedotkl. My jsme nemohli vynechat, snažili jsme se ochutnávat, co se dalo, nejsme přece neměčtí turisti, závislí na bratwurstech. A dobře jsme udělali. Toho večera už na ostatní nezbylo a nemohli jsme se dočkat, až za týden opět přijde večer zasvěcený dominikánským specialitám.

Přenést ten recept do českých reálií není úplně nejsnadnější, protože jeho původní složení vlastně neznáme. Ale to nebrání naší troufalosti, aby se o to pokusila. A už máme vyzkoušeno, že odvaha se vyplatila, reakce našich návštěv, na kterých jsme to vyzkoušeli, docela přesně kopírovala tu naši z hotelové restaurace.

Podívejte se, jak to vypadá v našem provedení. Nutno bez falešné skromnosti říci, že naše prezentace je násobně přitažlivější než ta dominikánská, kde kaše ležela flegmaticky rozvalená na obyčejném mělkém jídelním talíři bez jakékoliv snahy upoutat strávníkovu pozornost. A taky to tam vypadalo mnohem víc jako zelí se skořicí než obsah naší misky, kterou tu můžete vidět na obrázku.

V čem je tedy celé tajemství receptu? V tom, že obsahuje jenom dvě ingredience. Tu první jsme prozradili už v perexu – základem je strouhaný kokos. To, co vypadá jako skořice, jsou potom hnědé kousíčky vnitřku kokosové slupky. Kokos totiž musíte mít nastrouhaný čerstvý, nikoliv ho již nastrouhaný koupit sice sněhově bílý, ale úplně vysušený v igelitových sáčcích v obchodě. Takže hezky pěkně celý kokosový ořech. Jak jsme si všimli, tak v obchodě je teď prodávají s lehce nakřáplou skořápkou, a díky tomu doma do ní stačí dát jednu ránu kladivem a je vymalováno. Abyste ale nemuseli malovat, doporučuje se nejdřív z kokosáku dostat mléko.

Zjistili jsme, že spousta lidí neví, jak na to. Trik je v tom, že každý kokosák má ve své horní části tři kulatá slabá místa. A jedno z nich (nutno vyzkoušet pokus-omyl) je úplně nejslabší a lze kovovým hrotem proniknout úplně lehce. Když se vám podaří dostatečně široký otvor, mléko z něj vykapete bez potíží. A pak přijde zmiňovaný úder kladivem. O něco namáhavější je z kokosáku vydlabat bílou dužinu. My jsme si na to vyčlenili starý nůž s dlouhým ostřím. Bílé maso (pokud možno bez těch kousků, které jste si uřezali z prstů) propláchněte ve vodě, přece jen se při dlabání smíchá s kousky skořápky. A pak už jen strouhat na středním struhadle.

A teď přijde to hlavní tajemství, které z obyčejného kokosu udělá lahůdku nejlahodnější. Jesenka. Ano, čtete správně, to slazené mléko prodávané ve žlutých hliníkových tubách. Vymačkejte tři kousky na jeden nastrouhaný kokos a máte hotovo. Banální? Jistě! Dechberoucí? Samozřejmě!

Zkusili jsme i variantu se Salkem, ale to na nás nebylo dostatečně sladké (a taky to nechutnalo tak věrně jako v Dominikáně. Akorát nám nejde do hlavy, kde se v Karibiku vzala Jesenka z Tatra mlékárny Hlinsko). Pro větší svěžest se kokos může zjemnit pár kapkami kokosového mléka, ale přehánět to nemusíte. A směs se zřejmě lépe prolne, když ji nechá člověk pár dnů odležet, ale to nemáme vyzkoušeno, protože tak dlouho jsme nikdy nevydrželi. Podávat chlazené.

Takže abychom z předchozího textu shrnuli to podstatné: stačilo napsat „nastrouhaný kokos plus Jesenka rovná se báječný zákusek“, ale znáte mě, bez těch keců kolem by to nebylo ono. Tak dobrou chuť.