Tohle je asi nejosobnější text, který jsem kdy napsal. Vyšel před týdnem v Respektu, který mi poskytl výjimku a dovolil mi ho publikovat i tady na blogu. Ohlasy na něj byly moc hezké a díky za ně.
Služebnice života
Nikdy jsem nerozuměl termínu „úcta ke stáří“. Věk sám o sobě přece nemůže vytvářet na úctu automatický nárok, jakkoliv by byl sám úctyhodný.
Nedávno jsem však viděl úžasný dokument Jana Špáty Respice finem (1965, zdarma k dispozici na www.dafilms.cz), který ještě umocnilo letošní úmrtí mé babičky. Krátký film o starých osamocených venkovských ženách čekajících doma vlastně už jen na smrt. Ono čekání je naplněno tím nejobyčejnějším plynutím času, který si kdo dovede představit. Nevíme, čím žily a jak, vidíme jen otisk času a osudu v jejich tvářích. Ale všechny jsou stejně dojemné, krásné a opravdu úcty hodné za smíření a vyrovnanost, s jakými vyhlížejí svůj konec.
Když chladné tělo, spíš jen kosti a kůže, mojí babičky leželo v otevřené rakvi hřbitovní márnice, šel z něj podivuhodný klid. Překvapivý; zvlášť po tom, čím vším za života prošlo. Ročník 1922, liptovská vesnice, kraj Tisícročné včely, který nikdy nedal nic zadarmo, druhá světová, fašisti a ruští partyzáni, strach ze znásilnění, infarkt, který při zabírání majetku v kolektivizaci dostala její matka, nulová šance na vyšší vzdělání, ze Slovenska nejdál v Praze, tři děti, čtyřicet let jako vdova, čtvrt století péče o dceru po mozkové mrtvici.
Znal jsem víc těchto starých žen otlučených životem. Doba a osud jim škrtly ambice, sny, možnosti. A ony přesto nevyčítaly. Vedla je přirozená pokora, ohromný vnitřní motor a smysl pro povinnost obětovat se pro děti a rodinu bez ohledů k sobě samým. Vráska za vráskou se v jejich obličeji paradoxně skládaly do vlídného, láskyplného, moudrého pohledu. O tom, co je to život, věděly víc než kdokoliv jiný.
Tyhle nenápadné služebnice života samozřejmě nebyly dokonalé, ale čas jim dal příležitost lidsky dozrát a ony se o to tvrdě zasloužily. Snad proto, že dokázaly být vděčné za hodně málo, že byly připraveny hodně dávat, že to byly ženy staré etiky a hodnot, které jsou dneska tak zoufale nemoderní.
Trochu se bojím, abychom o tu pokoru, obětavost, neokázalou sílu a velkorysost nepřišli spolu s nimi. Kdo ví, jaký na nás bude v márnici pohled.
P.S. Mé další sloupky najdete v Respektu zhruba v šestitýdenních intervalech. A na ten Špátův film se určitě podívejte.