Nedávno odstartovala zajímavá debata českých novinářů o liberalismu a roli médií. Vše začalo rozhovorem s novinářem Petrem Fischerem v Salonu Práva (k dispozici na Novinky.cz), který se točil kolem aktuální nepřehledné situace světového vývoje, v němž došlo k rozbití dosa­vadních paradigmat a ještě se nezjevila nová.

Ve starém světě jsme se dokázali orientovat, věděli jsme: tady je komunismus, tady kapitalismus. Svět byl přehledný. Dnes už ale přehledný není. Jsme z toho nervózní, toužíme po novém paradigmatu, ale ono nepřichází. A už Gramsci upozorňoval, že se v období mezivládí dostávají ke slovu různé druhy perverzí: nemáme žádné kotvy, nic pevného, žádné limity, proto je dovoleno vše.

Ale není tím novým paradigmatem to, že žádné paradigma nepřijde? A my si musíme zvyknout, že stojíme u propasti, a přijmout zodpovědnost za to, že do ní nespadneme?

Znamenalo by to vzdát se hledání, vzdát se možnosti hodnotové organizace lidského světa. To si neumím představit. Myslím, že jsme naopak odsouzeni k hledání nového paradigmatu. Možná bláhovému, ale i na té cestě se může něco objevit, to je to baumanovské: vydržet mezivládí, protože něco přece sakra musí přijít.

Následně se debata stočila k otázce médií a jejich schopnosti či neschopnosti reflektovat tuto proměnu.

Už jste to naznačil, ale jakou roli podle vás dnes hrají tradiční média? Když občas mluvím s českými novináři, mám pocit, že u nich převažuje nostalgie po onom přehledném světě, který nechtějí opustit. Třeba za našimi problémy stále dokola vidí komunistickou minulost…

To je přesně to trvání na starém paradigmatu, které už nefunguje a fungovat nikdy nebude, důvěra v jeho instituce je definitivně pryč. Vezměte si třeba časopis typu Respekt. V rámci onoho mezivládí se jeho redakce brání tím, že trvá na možnosti přehledného světa a soustřeďuje kolem sebe jedince, kteří sdílejí stejný liberální sen. I to je takový miniklub, byť do něj patří desítky, možná stovky tisíc lidí. Tahle obrana je ale sebedestruktivní, protože svět už nezařadí zpátečku a vše, co mu bude stát v cestě, převálcuje. Fanoušci Respektu na to možná nebudou připravení, protože ani oni nejsou moc zvyklí komunikovat, většinou jen chválí, protože jim ty články „mluví z duše“.

Média by se měla pokoušet o stále novou a novou komunikaci s cílem hledat to společné, pomoct společnosti vyjednávat nové instituce vykazování pravdy, což ale znamená opakovaně vstupovat do debat a konfliktů, vyhledávat je a nebát se v nich znejisťovat i vlastní pozici. Uzavření se do sebe, semknutí se okolo nějaké zabetonované pravdy, je k ničemu. Byť chápu, že je to nejpohodlnější způsob. Kdo by chtěl pořád dokola narážet do zdi, když může celé dny sedět u počítače a číst si vzkazy ve stylu „zase jste to hezky napsali“?

Na to relativně ostře v sebeobhajobě zareagoval tento týden v úvodníku Respektu jeho šéfredaktor Erik Tabery.

Jestli Petr Fischer ztratil důvěru v liberální společnost, která se tu vytvářela po roce 1989, je to jeho volba, ale těžko chápat, proč to žádá i po druhých. A ještě je ostouzí, že neumějí komunikovat. Jestli něčemu věnuje pozornost Respekt, ale také většina relevantních médií u nás i ve světě, tak je to právě proměně našeho světa. A že je nutné se na tuto proměnu připravit.

To však neznamená, že se kvůli tomu má Západ zříci svých hodnot. Lidskou svobodu, parlamentní demokracii, respektování pravidel a spolupráci ve sjednocené Evropě není nutné házet do koše. Pokud někdo tyto hodnoty převálcuje, pak proto, že jsme to dovolili. A nevidíme jako dobrou strategii u takové proměny asistovat tím, že ji akceptujeme dřív, než nastane.

A třetí reakcí v řadě (nutno přiznat, že je důležité, že nějaká taková diskuse či polemika napříč médii vůbec vzniká – dříve to bylo samozřejmé, ale dnes se takové reakce rovnou odehrají na sociálních sítích) zareagoval Petr Honzejk v textu Sebekri­tika liberála. Nejvyšší čas vylézt ze sociálních bublin.

Lidé, kteří dnes oponují liberálnímu modelu (podle nich je zkorumpovaný, není schopen ochránit nás před hrozbami atd.), nemusí být přece rovnou totalitáři či jejich přikyvovači. Jsou to lidé, kteří vlastně nevědí, co chtějí, spíš jen mají nejasný pocit, že „takhle to dál nejde“. Je jedno, odkud se jejich pocit bere, zda si připadají marginalizovaní, ohrožení globalizací, či jednoduše nevědí co se sebou v hodnotově vyprázdněném materiálním světě. Zkrátka reálně tady jsou. A − jak výstižně píše Michel Houellebecq v románu Podvolení − nechápou, proč by měli bojovat za liberální status quo, když jim dle jejich soudu nic nepřináší, naopak ho spíš považují za příčinu své prohry. Nevadila by jim (nějaká) změna, což ale ještě opravdu nutně neznamená, že poptávají totalitu.

Dostali jsme se na všech stranách hodně daleko. Až tak daleko, že všechny názorově znesvářené skupiny mají pocit jakéhosi disidentství. Jedni se považují za disidenty vůči nositelům „protofašistických tendencí“, které spatřují všude kolem, druzí naopak za disidenty vůči „establishmentu“, „mainstreamu“, doplňme cokoliv. Obě skupiny pak z pocitu disidentství čerpají morální nárok na zaťatost. To, co sledujeme, má už spíše charakter studené svaté války než debaty. Dá se z toho dostat? Možná ano, ale nepůjde to zřejmě silou. Jen úsilím o klid a věcnost.

To, co liberálům (mezi které se řadím) často chybí, totiž nejsou zbraně větší ráže. Ale mnohdy to, co hlasitě postrádají u svých oponentů: schopnost naslouchání a schopnost reflexe. A to i reflexe vlastního postoje.

Nejzajímavější na tom je, že se v těch reakcích zajímavě míchá několik věcí najednou. Popis stavu rozkolísané společnosti, popis neschopnosti vzájemně komunikovat, kritika fungování médií a otazníky nad tím, jestli a jaká z toho existuje cesta ven – resp. jestli jsou nějaké hodnoty univerzálně platné, nebo je třeba je neustále redefinovávat a nahrazovat novými.

Pozoruhodný kontrapunkt k výše zmíněným úvahám poskytuje Stanislav Biler se svým životopisným ohlédnutím za Georgem Orwellem posta­veným na jeho kritických esejích. Protože Orwellův osud (i odkaz) lze použít jako argument, že v tom podstatném se toho zas tak moc v čase nezměnilo. Jak tvrdí Biler: „Vedeme stejné války jinými prostředky. Nehraje se o nic menšího než o přežití liberální demokracie.“

Sám praktikoval taktiku nesmlouvavé kritiky, a uvádění dezinformací na pravou míru. Tvrzení, že „někdo zbytečně moc tlačí na pilu“, by se nejspíš vysmál.

Orwell si všímal, že je většina lidí zcela netečná vůči faktům a reálným informacím. Víceméně jen kopírují dominantní názory své doby. Většina našich znalostí totiž, podle Orwella, nestojí na vlastním uvažování, ale na autoritativních tvrzeních druhých. Omlouval to extrémní množstvím znalostí, které by člověk musel mít, aby se zvládl ve všem zorientovat. A tohle se od Orwellových časů určitě nezlepšilo. Naopak. Dochází k závěru, že lidé fakta a informace příliš neřeší, prostě jen zastávají stanoviska, která jsou většinová, obvyklá a v jejich okolní normální. Jejich obsah je jim vlastně jedno. Tolik snad k představě, že zrovna dnes žijeme v nějaké unikátní „post-faktické“ době.

Ještě dodám, že třeba v Čapkových Ho­vorech s TGM si Masaryk posteskl, že intelektuál vždycky stojí v menšině proti většině, která vyznává své mýty, protože fakta jsou často složitá, příliš nová a nesrozumitelná.

Sám píšu ve svém novém textu Přelud svobody k roli médií následující:

Stojíme stále ještě na počátku přerodu komunikačního modelu celé společnosti. Zatím došlo k jeho uživatelskému roztříštění – rozpadl se generačně, uživatelsky, distribučně, byznysově i obsahově, i když vlastnicky se většina trhu dostává do područí několika málo skupin či osob. Na takovou situaci se jen těžko se hledají protilátky, proto se tak slabě brání, proto nedostatečně plní svou informační a kontrolní funkci, proto je také snadno ovládnutelný mediálními parazity typu Trumpa, Zemana či Babiše.

Ti sázejí na permanentní mediální šokovou terapii, kterou zdánlivě nelze přehlédnout či přejít mlčením, z novinářů činí rukojmí povinnosti přinášet informace a zároveň jim poskytují pouze skandální potravu přitahující pozornost a zároveň pozornost odvádějící od skutečných skutků, činů, faktů a souvislostí. Jen málokteré médium dokáže v pěně dní nepodlehnout neustálému referování o postojích, komentářích, reakcích a reakcích na reakce na úkor analytické a investigativ­ní práce.

Velká část médií z mnoha důvodů skutečně neodvádí svou práci dobře, mimo jiné proto, že i novináři sami jsou jen lidé tváří v tvář dramaticky se proměňujícímu světu. Hledání protilátek není snadná práce, zvlášť když se vám všechno kolem snaží podrážet nohy. Jenže neměli bychom zaměňovat nejednotnost výkladů světa s neexistencí hodnotového paradigmatu, k němuž má smysl směřovat, protože nakonec ty nejzákladnější hod­noty se ve své podstatě nemění. Jak píšu v Přeludu:

Přesto by bylo nejhloupější rezignovat. Protože ještě stále můžeme vybírat mezi těmi, kteří nechtějí rozvrátit demokratický řád, a těmi, kterým o nic jiného nejde. Ještě stále můžeme dávat najevo svou poptávku po uvěřitelné, autentické alternativě založené na důvěře v základní hodnoty spojené s civilizačním prostorem, do kterého chceme a potřebujeme patřit. Zachránit nás opravdu může jen občanská angažovanost. A není kvůli tomu nutné hned vstupovat do politiky, stačí se systematicky zajímat o to, co se tady děje, s jakými kartami kdo hraje, a vidět, kdo je má nejvíc falešné.

Posláním novinářů navzdory všem proměnám mediálního trhu bude pořád to samé – hledat způsoby, jak co nejvíc lidem umožnit cestu k pochopení toho, co se kolem nás děje, v čem žijeme a na základě čeho se můžeme rozhodovat. Přesně, jak píše Biler o Orwellovi:

Co je po těch desítkách let aktuální stále, je jeho nezlomná vůle dobrat se podstaty věcí, snažit se pochopit alespoň zlomek z okolního světa, být kritický ke všem a k sobě zvláště, za všech okolností bránit liberální demokracii a starat se o druhé. Jeho nekompromisní univerzální humanismus je zvláště osvěžující v časech, kdy se z něj nacionalistické vášně opět snaží udělat sprosté slovo.

Tohle je základ, na němž není potřeba nic upravovat v ja­kýchkoliv časech. Naopak, pomáhá ve znovunalézání jistoty a orientace – v tom, co dělat, jak a proč. Jen jeden nesmí ztratit víru hned, jak se zatáhne obloha.

Doplnění: Erik Tabery reagoval následně ještě na Petra Honzejka.

Když jsem se v úvodu ptal, co jsme ochotni obětovat, potom za sebe říkám, že rozhodně ne vlastní hodnoty či východiska, ke kterým jsem došel svým poznáním. Možná, že jsou liberální hodnoty v ohrožení, možná budou nahrazeny, ale jak jsem psal v editorialu: nechápu, proč bych u toho měl asistovat, když to vidím jinak.

Vůbec by mě nenapadlo tvrdit, že ten, kdo má jiný názor, je totalitář. K čemu jsem mířil, je pravý opak. Ani po druhé světové válce u nás nebylo mnoho totalitářů, proto bychom měli přemýšlet o tom, co jim umožnilo úspěch. Podle mě je pro demokracii podstatná co nejbohatší debata, pestrost názorů a východisek. Když se však začne s názorem taktizovat, kličkovat, vidím v tom zkrátka začátek velkých problémů.