Za tohle jsme klíčema necinkali! Asi žádná věta nevystihuje polistopadové Česko líp. Zavřete oči a představte si v duchu ten obrovský dramatický oblouk, který se přes vrcholy a údolí jednoho čtvrtstoletí klene. Na jednom konci ruka, chladem a strachem se třesoucí, držící svazek klíčů od družstevního bytu a vztyčená uprostřed desítek, možná stovek tisíců jiných rukou v šedivém příkrovu končící totality. Na konci druhém pak protažená tvář zírající do propasti hlubokého zoufalství z toho, kam jsme to dopracovali. Ve ztrápených očích se zračí děs a němá otázka – existuje vůbec nějaká spravedlnost na tomto světě, když se nám neplní sny, pro které jsme tolik udělali – zacinkali jsme klíči na náměstí, a to ještě jen někteří z nás?

Můžeme být samozřejmě jen vděčni, že se předání moci v Československu 1989 obešlo bez větších tragédií a že na to stačil cinkot klíčů. Jenže co za takové cinkání nárokovat? Zacinkali jsme a neobjevil se ráj na zemi! Podvedli nás! Američani, Brusel, Merkelová, celý svět, všechno jedna pakáž, v čem jsou lepší než to, co jsme tu měli předtím?

Ono rozčarování, zklamání z dějin, je v českých moderních politických dějinách ukotveno pod Havlovým trochu legračním, ale venkoncem výstižným termínem „blbá nálada někdy od roku 1997 jako mentální podhoubí země uzavřené do sebe sama. Nicméně kořeny této frustrace sahají už do pradávných dob, jsou generaci za generací trpělivě předávány s mateřským mlékem potomkům nejvyšších husitských tradic hrdě třímajících korouhev s nápisem Tato země je naše! až do chvíle, kdy se zase všichni rozhodnou o nás bez nás. Protože celý svět nemá nic jiného na práci než být proti nám a nám nezbývá než být po husitsku proti všem, sami se sebou, na gumovém člunu uprostřed bahnivého rybníka blbé nálady.

Jenže když vidíme, jak se za svá práva dokážou bít občané jiných zemí, těžko se ubránit dojmu, že i ta naše nespokojenost je tak nějak na pohodu. Tam, kde Ukrajinci na Majdanu uprostřed občanské revoluce nasazují životy, kde stovky tisíc Poláků v rozdělené zemi demonstrují proti autoritářským tendencím vlády, tam kde Rumuni vycházejí v milionech do ulic na protest proti prokorupčnickým zákonům, tam my, řečeno s Krylem, brbláme spolu u píva, jak brblali vždycky, jen teď je to na Facebooku. A hodně z nás by se při tom brblání jistě shodlo, že Za tohle jsme klíčema necinkali! Jenže za co jsme tedy cinkali?

Prelud svobody titulka - nahledPokračování této eseje naleznete v právě vycházející knize Přelud svobody, která je právě teď k dispozici za zaváděcí zvýhodněnou cenu. Jedná se o výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání. Ob­sahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií.

Byl motivem přelud svobody a demokracie, který před námi vyvstával jako fénix z popela totality? Byl to konec strachu, státního násilí, buzerací, režimní stupidity, ostnatého drátu kolem země? Chtěli jsme hlavně patřit na Západ, chtěli jsme do Evropy? Nebo tím lákadlem byla Coca-Cola, Big Mac, Stouni, bavoráky a svítící výlohy? Přesvědčil nás příslib nových příležitostí pro podnikání, studium, cestování, dobrodružství? Možnost stát na vlastních nohou? Nebo bychom to ani tehdy neuměli definovat?

Ať už se ta směs pocitů, nadějí, iluzí, snů, strachů a očekávání tenkrát namixovala jakkoliv, ukazuje se, že ani 27 let od pádu režimu nám nepomohlo překonat velkou část myšlenkových vzorců minulých dob. Stále chováme obrovskou nedůvěru k okolnímu světu i k vlastním institucím a vlastně i sami k sobě, pořád nemáme jasno, která z velmocí je pro nás spojencem a která rizikem, vrstvy mnohaleté bolševické indoktrinace se sloupávají pomalu, zvláště když se její dědicové snaží s rostoucí troufalostí nahazovat nové a nové. Své spojence buď vytěžujeme nebo okopáváme, často zároveň, aniž bychom přinášeli alternativu, část politické a podnikatelské reprezentace v čele s prezidentem nemá problém hrát roli užitečných idiotů a trojských koňů zájmů, které pro naši republiku rozhodně nepřinášejí nic pozitivního…

A většina stále mlčí. Možná se o vývoj v zemi nezajímá, možná nikomu a ničemu nevěří, tak jako ničemu nevěřila před změnou režimu, možná rezignovala, možná naopak souhlasí a obdivuje, možná není spokojená, ale nedává to najevo. Pražský hrad byl zprivatizován, část ministerstev začleněna do holdingu, druhý nejbohatší muž země, vicepremiér a šéf nejpopulárnější strany otevřeně ignoruje parlament a touží po nemilosrdném osekání demokratických pravidel, to všechno na vlně pomsty vůči předchozím zkorumpovaným kádrům, které se při své neschopnosti vzmohly na setinu toho, co probíhá dnes. Přitom roste touha po silné akceschopné ruce, která nebude svazována ohledy, žvaněním, zdlouhavými procesy a všechno za nás vyřeší. Co na tom, že všechna ta demokratická pravidla a právní pojistky byly vynalezeny právě proto, aby lidi chránily před nimi samotnými, před tou atavistickou touhou nechat si nevědomky a dobrovolně všechno zničit? Zase si to nejspíš uvědomíme, až bude pozdě.

Pořád chceme, aby někdo zařídil, že bude líp, i když možná ve skutečnosti hlavně toužíme po jistotě, že nebude hůř, abychom se mohli spolehnout, že neztratíme i to nedostatečné, co jsme nabyli. Hlavně, abychom se nemuseli bát o budoucnost, aby se vrátil ten pocit předvídatelnosti života, jenž je pro mnohé důležitý natolik, že by se smířili i s klecí, která by kolem nich stála. Odtud ty lživé a iluzivní návraty do starých dobrých časů, kdy všichni měli práci, zboží možná nebylo tolik, ale nikdo nestrádal, nebyli žebráci a kdo chtěl, tak se na dovolenou k tomu moři stejně dostal, a Bulharsko rozhodně není nic pro ostudu, bydlelo se v panelácích jako dneska, tak jakýpak copak, v televizi byly slovenské pondělky a Menšík uměl vyprávět a Kája zpíval jako bůh a každej se nějak protlouk, stranu stejně nikdo nebral vážně a kromě disidentů, což byli stejně divný lidi, si vlastně nikdo neměl pořádný důvod stěžovat.

A my si vlastně nechceme stěžovat doopravdy. To je moc práce, výsledky za dlouho, navíc kdoví jestli. Nadávat na poměry v bezpečné vzdálenosti? Žádný problém! Ale pozorně sledovat veřejné dění a poměřovat zdání s realitou? Brát se za svá práva? Hnát politiky k odpovědnosti? Protestovat jako u sousedů klidně několik dnů v kuse? Kdy naposledy se něco takového ve větším měřítku stalo? Kdy jsme zvedli zadek ze židle a ukázali, na čem nám záleží? Při Děkujeme, odejděte? Nebo snad při červených kartách proti Zemanovi?

Občanská společnost je u nás ze strany politické reprezentace dlouhodobě stigmatizována, od dob klausovského opovržení převládá zcela mimoňský výklad demokracie jako práva jednou za čtyři roky navolit figurky na šachovnici, poskytnout jim bianco šek a v mezičase jen mlčky přihlížet, i kdyby se hrálo mimo hrací pole.

Demokracie je dokonce vnímaná jako něco negativního, co zdržuje, co komplikuje život, co není efektivní, co brání, aby bylo rychle líp. Přitom pomalý a složitě vyjednávaný demokratický proces by měl být racionálně braný jako nutná cena, kterou dobrovolně platíme za obranu před tím, aby se někdo mohl efektivně vydat na cestu, na níž bychom nakonec platili násobně víc. Jen málo si uvědomujeme, že tou největší hodnotou demokracie je právě její schopnost prostřednictvím soustavy kontrolních mechanismů a pojistek bránit znásilnění systému a společnosti.

Zatím na obzoru můžeme pozorovat první obrysy toho, co nás čeká, pokud demokratická pravidla hry obětujeme na oltář neurčitých příslibů lepšího Česka. Samozřejmě, že je možné stát řídit jako firmu, jen při tom jdou všechny ohledy stranou, veškerá moc se soustředí do jednoho místa a nesouhlas končí vyhazovem. Jak ukazují příklady z Polska či Maďarska, ostatně i Turecka, změna režimu vůbec není složitá, dochází k ní pod závojem vznešených nebo čistě pragmatických důvodů, které na první pohled dobře působí, ale většině voličů při nich nedochází, co se za nimi doopravdy skrývá. z klidné a relativně úspěšné země se během několika měsíců stane autokratický režim jedné strany či jednoho muže.

Orbán otěže drží pevně a na vlně nacionalistické rétoriky se v čele státu opevnil zákony, prebendami poslušným, přistřiháváním křídel politické i mediální konkurenci. Totéž ve zrychleném režimu probíhá právě teď v Polsku, vládní zásahy jedné strany sahají až na úroveň ústavy, vláda vyhrožuje vězením opozičním poslancům, omezuje svobodu shromažďování, mění veřejnoprávní televizi v propagandistický nástroj, plánuje znárodnění regionálního vysílání. Erdogan se rozhodl absolutní moc uchvátit ještě radikálněji a bez slitování, ve vězení skončily tisíce lidí po celé zemi.

Tady všude vidíme, že autokrat, který dostane příležitost a moc, nezaváhá. Málokterý to oznámí před zvolením, my máme to smutné štěstí, že aspirant na příštího premiéra se pohrdáním vůči demokratickým pravidlům netají, přiznává se k němu otevřeně a bez uzardění, ruku v ruce s prezidentem zpochybňuje nezávislost veřejnoprávních médií, parlament je pro něj žvanírna, Poslaneckou sněmovnu by osekal na polovinu, osekal by možnost pro vícenásobnou kandidaturu poslanců a Senát úplně zrušil. Žádné instituce nejsou potřeba, pokud všechno stejně rozhoduje jeden šéf. My rozhodně nemůžeme tvrdit, že jsme nebyli včas varováni, jen imaginace mnohých nedosahuje tak daleko. Přitom se stačí podívat přes kopec.