S každými Velikonocemi je stále silněji slyšet hlas těch, kterým se tradice pomlázky protiví. Letos se na Facebooku odehrála obzvláště vzrušená debata, která by však neměla zapadnout společně s tím, jak uplývá čas od Velikonoc samotných. Protože střet různých pohledů a interpretací je pro naši společnost mnohem zásadnější, než se může na první pohled zdát. Spor totiž v konečném důsledku není o pomlázce jako takové, ale o moci a násilí mužů na ženách.

Pomlázka, tedy mužské šlehání žen pruty, je tradice ve světě ojedinělá a vzbuzující podiv, někdy odpor. Ovšem ani v Česku už dávno není přijetí tak „tradiční“ jako dřív. Nejpřeh­lednější shrnutí odpůrců ať už skutečného nebo symbolického mlácení žen pomlázkou přinesla na Facebooku Saša Uhlová.

Argumenty jsou jednoznačné – ženy se vnímají jako nucené akceptovat často skutečně násilné projevy kolektivního nájezdu mužů na ženy. Z mnoha reakcí je zjevné, že jim často vadí i symbolické projevy násilí, které v žádném případě neznamenají násilí skutečné, protože jde často o instituciona­lizovanou formu (zvláště na vesnici) rituálu, který někomu není příjemný, dostává ženy do podřízené role uprostřed sociálního tlaku s rizikem společenského vyloučení v případě nesouhlasu. Za všechny zhutněný komentář z Facebooku:

To mlaceni o Velikonocich je symptom, problem je v v tradici same. Tady nejde o to, jestli muzi s pomlazkou biji „symbolicky“ nebo „doopravdy.“ Jde o to, ze je toto biti (jakkoli symbolicke nebo opravdove) brano jako krasny cesky zvyk, ktery je tim nemozno kritizovat, protoze kazdy, kdo by ho kritizoval, by byl spatny Cech nebo dokonce „feministicka krava“ (jako by se vylucovalo byt feministk/ka a Cech). A tato sankciovana tradice pak umoznuje legitimni biti zen. Tradice je spatna, a proto by se s ni melo prestat. Tak jednoduche to je.

Zastánci tradice naopak hovoří o přehnané kritické reakci, o tom, že koledují dnes děti, které vnímají celou záležitost jako nevinnou zábavu, že v žádném případě nejde o násilný akt, ale hru a rozpustilé laškování a že pokud je někde problém, pak pouze v individuálních selháních, kdy to někdo skutečně přežene, ovšem to nemůže shodit institut rituálu jako takového. Role společenského tlaku je přeceňována, protože nátlak okolí je přítomen v mnoha dalších situacích, často vážnějších než je odmítnutí otevřít mužským koledníkům.

Na obhajobu tradice (nikoliv násilí) působivě vystoupil Bohumil Kartous na Britských listech v textu Kulturní teorie her: „Jinými slovy, symbolická hra na hromadné znásilnění žen jako oslava příchodu jara je dobrým příkladem, na němž by se liberálové měli učit chápat podstatu existence společnosti.“Ano, pomlázka je aktem rituálního násilí v krystalické podobě. Je aktem, při němž dochází k hromadnému útoku na ženy a kdy je ženám dokazována nadřazenost na základě fyzické síly, jež je prostě a jednoduše zlomí, za což je ještě ze strany agresora očekávána odměna. Viděno tímto prizmatem, je to možná na žalobu u soudu pro lidská práva.Jenže příčinou takového odmítání je chybná premisa, že analýza a pojmenování mají ve společenských a kulturních vztazích podobnou moc změnit skutečnost, jako je tomu třeba v exaktních vědách. Nemají. My sice víme, že jde o akt symbolického násilí, ale zároveň víme, že jde o tradici, která je velmi silně propletena naší DNA a která prostě vychází z antropologické, animální podstaty lidského bytí, jež nelze prostě a jednoduše odříznout a nahradit nějakou protézou, jež má pouze idealistický, společensky nekonsensuální charakter.

Kdyby se taková tradice děla za zavřenými dveřmi domácností, neměla by než povahu obnovování sexuálního vztahu v partnerství. Fakt, že se tak děje v silně orgiastickém aranžmá, kdy se zapojuje celá komunita a dochází vlastně k hromadnému znásilnění (v symbolické rovině). Povýšení na celospolečenskou úroveň dělá z tohoto rituálního aktu událost kulturně konstitučního významu, něco, bez čeho se prostě neobejdete. Bez ohledu na to, jak moc tento rituál zredukoval či zdegeneroval, jak pozbyl své skutečně konstituční povahy tím, že je možné se mu bez následků vyhnout, fakt, že jej inkorporovalo jinak asexuální, tělo v jeho sexuální přirozenosti odmítající křesťanství, že přežil operaci skalpelem psychoanalýzy i rituály rozpouštějící kulturní roztok postmoderny, je přece fascinující. (…)

Není naopak symbolická rovina řešení podobných hlubinných kulturních proudů tím, co společnost potřebuje, aby překonala tenzi mezi psaným a žitým? Není to žádoucí nástroj k tomu, jak zachovat autenticitu a jak udržovat potenciálně nebezpečné společenské sklony v kontrolované podobě? Nespočívá v tom řešení zdánlivě nepřekonatelného sporu mezi elitami a velkou částí společnosti, která odmítá establishment právě na základě jí pociťované neautenticity, hledající vyjádření mezi těmi, kdo brutálně obhajují „pomlázku“ v různých jejích podobách a souvislostech?

Kartous de facto upozorňuje na to, že rituální procesy představují ventil, kterými může docházet k žá­doucímu uvolnění napětí, které je ve společnosti přítomno trvale, už proto, že lidská podstata je animální. A že relativně nevinné, protože rituálem, hrou a ostatními lidmi kontrolované, symbolické vypuštění téhle negativní, destruktivní či násilné energie v konečném důsledku může společnosti prospívat. Podobných rituálů nespoutané živelné sexuální energie ostatně najdeme více i v jiných civilizačních okruzích a nabývají mnoha roztodivných projevů – například Jižní Amerika s erotikou a sexem pracuje při svátcích násobně více než české Velikonoce (Pro inspiraci lze zmínit například knihu Chvalozpěv na ženu-zahradu Reného Depestra nebo Zmi­zení svaté Barbory Jorgého Amada).

Přesto Kartousův výklad skutečně naráží na své limity. Protože nikde není prokázáno, že v dnešní době tento ventil jako prospěšné uvolňování napětí skutečně funguje. Začteme-li se do slov Anny P. Durnové v tex­tu Odpusťme si Velikonoce, možná to bude jasnější.

Zatímco modráky na zadku a červená šmouha na zádech zmizely do týdne, trauma a pocit hlubokého ponížení jsem si sebou nesla dobrých pětadvacet let. Rozpletl ho až jednou ráno můj muž, když jsem se konečně odvážila mluvit o Velikonocích se slzami v očích, a ne s argumenty na rtech, a když se odhodlal poslechnout si příběh o surovém bití, které se za moje Velikonoce schovalo. Je to všechno jen legrace, tradice, prima zábava. Tohle jsem poslouchala odjakživa. Nemohla jsem to pochopit, neuměla jsem se tomu zasmát nebo nad tím jen mávnout rukou. Když šlo o Velikonoce, vždycky jsem se rozklepala. Jenže o rozklepání jsem neuměla mluvit. Nebylo jak – nepříjemný zážitek z dětství jsem z hlavy vytěsnila, až skoro učebnicově, protože jsem si jej až do onoho nedávného rozhovoru nebyla schopná vybavit.

Dlouholeté psychické trauma, které zřejmě nebylo kompenzováno tím, že díky němu nedošlo k patřičnému snížení počtu znásilnění či fyzických útoků na ženy. Právě naopak, zkušenost s fyzickým násilím má podle výzkumů až třetina českých žen, což nelze považovat za uklidňující číslo. A navíc mězi pachateli převažují právě ti, kteří s danou ženou nejspíš i „slaví pomlázku“, tedy osoby v okruhu příbuzných a známých, což o prospěšnosti velikonočních svátků jako kompenzačního ventilu příliš nesvědčí.

Pro ilustraci lze doplnit údaj průzkumu FRA (Agentura EU pro základní práva) z roku 2014, podle něhož má 32% českých žen starších 15 let osobní zkušenost s fyzickým nebo sexuálním násilím. V Česku je každý rok znásilněno přes 7 tisíc žen, ale jen 2% pachatelů soudy potrestají. Většina respondentů se mýlila také v posouzení, kdo nejčastěji násilí páchá. Převažuje přesvědčení, že pachatelem bývá osoba, kterou oběť nezná (odpovědělo tak 55% lidí). Ve skutečnosti je neznámá osoba pachatelem jen v cca 20% případů – násilí páchá ve většině případů člověk, kterého oběť zná (partner, bývalý partner, příbuzný, kamarád, kolega…). Častěji se přitom mýlili muži a osoby s nižším vzděláním.

Stejně také společenské vnímání násilí na ženách včetně znásilnění není příliš intenzivní, naopak je zlehčováno, a dokonce významná část společnosti připisuje část viny a odpovědnosti samotným obětem. (V té souvislosti lze jen doporučit edukačně polopatický text Michala Kašpárka Pět důvodů, proč nikdy nehledat spoluvinu za znásilnění u oběti.

Velmi znepokojivé je zjištění, že výrazná část společnosti považuje ženu za znásilnění za určitých okolností spoluzodpovědnou. Téměř polovina (45%) lidí se domnívá, že žena je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně. Zhruba stejný počet respondentů (43%) jí připisuje spoluzodpovědnost v případě opilosti. Podle mnohých si žena o znásilnění “koleduje” také pokud je vyzývavě oblečená (myslí si to 37% respondentů), pokud neřekla jasné “ne” (37%), pokud sama prochází opuštěným místem (35%), nebo pokud se o ní ví, že měla mnoho partnerů (28%).

Naopak dochází až k rétorické oslavě násilí na ženách, dokonce na nejvyšším postu v zemi, viz náš text Sexuální tématika v ústech českého prezidenta, který dokáže pronést i takové věty: „A proto místo naduté fráze vám sdělím, že v duchu nejlepších velikonočních tradic jsem hezké zadečky svých dvou sekretářek poněkud potrestal.“ ne­bo „Zmlátit vlastní ženu byl můj sen a tento sen se naplní pouze jednou za rok pod záminkou velikonočních svátků. Vidím, že ta pomlázka je dobře upletená a já ji velice rád využiji.“

I toto jsou jasné důkazy o tom, že diskuse o podobě velikonoční tradice je v českém prostředí skutečně potřebná a zásadní. Vztah některých mužů k násilí na ženách je totiž zcela mimo přijatelná měřítka a společenská akceptace tohoto přeshraničního chování napomáhá k tomu, že skutečné násilí není dostatečně odsuzováno, postihováno, ani se mu dostatečně nepředchází.

Proto je také důležité, že se toto téma dostává v českém prostředí i do umělecké reflexe. Právě přichází do kin film Terezy Nvotové Špína, v němž je ústředním tématem znásilnění. Přibližuje ho rozhovor s režisérkou na A2larm.cz Nechci se světem mluvit o hovně.

První silnou motivací byl hněv nad společností, která o znásilnění mlčí nebo ho bagatelizuje. V mém okolí něco takového zažilo hrozně moc lidí a nikdy to neřekli. A já jim rozumím, to systémové nastavení společnosti to neumožňuje. A to často ani na úrovni rodiny. Když žena řekne, že byla znásilněná, okamžitě se z ní stane „ta oběť“, což je nálepka, která se šíří dál a které se už nemůže zbavit. A já pak úplně chápu, že se do téhle situace nechtějí ženy dostat, v tomhle ohledu se musí změnit celý ten kód, skrze který znásilnění vnímáme. To byl asi hlavní důvod.

Druhým důvodem bylo pokusit se odstranit všechny mýty spojené se znásilněním – že se to děje v noci, opilým holkám, namísto pachatele se řeší, jestli náhodou ta holka neprovokovala a podobně. Vždyť to je úplně absurdní diskuse – takhle se přece u vraždy neptáme, jestli náhodou oběť neprovokovala. U znásilnění se pozice napadené řeší pořád, protože je tu pořád přítomný takový divný mýtus, že když už chlapovi stojí péro, tak za sebe neručí. Že za nic pak nemůže, že je to stav mysli, jako by byl na drogách, a v takové situaci už není jeho chyba, když něco udělá špatně.

A tohle se taky musí začít nahlížet úplně jinak, i proto je děj zasazen do zdánlivě bezpečného prostředí. Hlavní protagonistka je znásilněna doma, za bílého dne, učitelem, který je sympatický a ona má k němu důvěru. Takhle se to ostatně podle statistik často děje.