O svátečně prodlouženém listopadovém víkendu se do Vídně přestěhovala půlka Prahy. Končící výstava van Gogha a začínající adventní trhy z rakouské metropole udělaly dokonalý středoevropský mix z c.k. dob. Kdyby Rakušáci neměli své dřívější poddané, kleslo by jim HDP nejméně o 20 %. Naštěstí je tam docela fajn.

Všechny fotky z předadventní Vídně naleznete v naší vídeňské fotogalerii.

Cesta vlakem z Holešovic je vážně příjemná, uteče to rychle a člověk se neunaví jako v autobuse nebo autem. Bylo krásně, obloha vymetená a chladno tak akorát, aby se příjemně procházelo mezi uličkami a zároveň byla chuť k zastávkám v kavárnách a na nějaký ten schnitzel. A Sacher, samozřejmě. Ten z hotelu Sacher je fakt asi nejlepší, byť na tyhle marketingové hrátky obykle moc nedáme. Ale třeba s tím, co dávají v přeslavné kavárně Central, kde před sto lety musel povinně vysedávat každý, kdo si chtěl nechat nadávat do intelektuálů, se to vážně nedá srovnat – ten pravý má stoprocentní rozplývavost, dokonalé propojení všech součástí a jemnost za pět hvězdiček. Odpovídá tomu cena, ale v tom Centralu na tom nebudete o moc líp.

Na řízky je nejvíc proslavený Figlmuller, kde je prý válcují speciálním mandlem, takže jsou pak tenounké a rozvalené do kruhu přes celý talíř. Prý je to vždy nejmíň čtvrtkilová porce. Nádhera. Jedna hospoda je v pasáži nedaleko dómu sv. Štěpána, druhá hned za rohem v Becker strasse.

Pravý telecí vídeňský řízek od Figlmullera. Není co řešit. 

V neděli 16. listopadu začaly vánoční trhy před radnicí. Vše při starém jako před lety. Akorát těch lidí bylo vážně moc, takže jsme tam dlouho nepobyli, abychom se s někým nepobili.

Fronty se dělaly i před výstavou van Gogha v Albertině, o které se hodně mluvilo a mluví (končí tuším 8. prosince). Vídeňáci tomu udělali parádní reklamu, bombasticky vykreslili, jak půjde o největší výstavu v tomto geografickém časoprostoru za posledních kolik let, takže nalákali mraky lidí, opět převážně česko-slovenského původu. Ovšem vsadím se, že většina z nich z výstavy odejde zklamaných. Kdyby se výstava jmenovala Vincent van Gogh, jak ho neznáte, pak by vytřídila zájemce přesně podle toho, co jim může nabídnout. Ale takto naprostá většina lidí očekává nejslavnější díla, od autoportrétů, slunečnic, až po malířův pokoj, kavárnu v Arles, hvězdnou oblohu v st. Rémy nebo legendární havrany nad polem. Ale tyhle nejtypičtější ikony van Goghova stylu tu prakticky nenajdete. Většina děl jsou kresby, zatímco oleje patří k méně známým kouskům (nejznámější jsou snad Plachetnice, je tu i jedna zelená krajina z pražské galerie, relativně dost je tu věcí z nejranějšího období). Je to nesmírně zajímavé a velice dobře prezentované – v logických celcích, zasazené textem do souvislostí malířova života. Ale je to „jen“ doplněk k tomu nejzásadnějšímu, co lze najít v Amsterdamu, Paříži nebo New Yorku. Férové by bylo říkat to lidem dopředu, protože ne každému to bude stačit, jako to stačilo nám.

Fronta na schodech do Albertiny. Nepomůžou ani lístky koupené přes internet. Ačkoliv…

Vídeň má však kromě všech půvabů ještě zvláštní přídech něčeho divného, nezdravého. Jako by se nad tím městem vznášel takový ten zaprášený odér mocnářství, neopečovávaného luxusu, zakonzervovaného a bez života. Třeba vybavení našeho hotelu bylo zhmotněním té atmosféry, ale o tom někdy příště s fotkami.

I tady jsou cítit příznaky krize – krach, krach

A ještě jeden postřeh z těch tří dnů – ve Vídni prakticky nejsou přirozeně vypadající muži, ale metrosexuálové. Opečovávají svůj vzhled ve vyumělkovaném stylu Joerg Haider, vlasy na milimetr upravené lesklou pomádou, nažehlení, vysolárkovaní, v těsném oblečení, vypadají jako by se celé město domluvilo na nošení jednotných uniforem a na jednotné grafické úpravě obličeje. Jeden gel, jeden národ. Zvláštní.