Už minule jsme se zmiňovali, že atmosféra ve Vídni je něčím divná. K tomu dojmu přispěl i náš hotel, jehož interér by mohl sloužit jako filmová kulisa nějakého hororu s perverzní tématikou. Navíc jsme dostali pokoj, který to jenom potvrdil.
Když máte v místnosti, kde se podává snídaně, jako dominantu obraz, na kterém jsou dvě nahá těla milenců, které zřejmě právě vyplavilo moře, s mrtvolnou žlutozelenou barvou kůže (on ji vkleče drží v náručí), nechutná vám o to lépe. Když jsou po stěnách schodiště staré obrazy s bizarní tématikou, kráčíte do pokoje v patře lehce nervózně. A když otevřete dveře do pokoje s názvem Slunečnice, tmavé místnosti s černým nábytkem, zlatohnědými tapetami, jejichž vzorek zřejmě navrhoval císařský navrhovač tapet, a s lustrem, podle něhož se v pravěku evoluce inspirovala při stavbě pavoučího těla, přestáváte si být jisti, jestli jste ve správném století a jestli jste normální. Velkou roli hrají detaily – těžké závěsy, starodávné rádio a zrcadlo zapuštěné v čele postele, umělé květiny, stolek v podobě medvěda ležícího na zádech, který na zvednutých tlapkách podpírá skleněnou desku, inzertní časopis s nabídkou služeb pro gaye v nočním stolku…
Můžete se utěšovat, že každý pokoj v hotelu je vyvedený v odlišném stylu. Některé jsou se zcela moderním nábytkem, jiné třeba s kachlíkovaným nábytkem ve stylu Hundertwassera. Takže buď se domluvte předem, čemu dáváte přednost, nebo se nechte překvapit. Osobitý zážitek jistě musí přinést například samotka na pokoji nazvaném Egon Schiele. Pokud byste někdy zvažovali sebevraždu, tady se vám bude rozhodovat snadno.
Kdybych se v noci vzbudila a uviděla stín kabátu a televize, asi bych se lekla, kdo se mi to do pokoje přišel oběsit. No, nevypadá to moc lákavě…