Vysoké Tatry přesně rok po katastrofě

Až dosud jsme měli loňskou vichřici, která proletěla pod Tatrami, zprostředkovanou jen na fotkách. Vidět její důsledky na vlastní oči je ale něco úplně jiného. Čerstvý sníh z té zvláštní krajiny udělal podivně poetické, magicky depresivní místo. Zkusili jsme to alespoň trochu zachytit…

Ani jsme nevěděli jak, ale ocitli jsme se ve Vysokých Tatrách na den přesně rok po katastrofě, která 19. listopadu smetla obrovskou plochu lesa. Nejhorší je pohled do dálky. V noci na úpatí hor vidíte dlouhou šnůru světel, jako kdybyste se dívali z nějakého ostrova přes moře na protilehlé pobřeží. Přitom tatranské osady pro samý les prakticky nebyly vidět, jen tu a tam se dal tušit nějaký větší objekt. Pohled opačným směrem je ještě názornější, protože nahlížíte popadané stromy shora a máte je jako na dlani. Nic vám nebrání ve výhledu do dálky, pohled se může doširoka rozletět nad pahýly stromů a vy si jen těžko vůbec dokážete představit, jak to všechno vypadalo před tím.

Z krajiny důvěrně známé se rázem stalo neznámé, těžko uchopitelné prostředí. Všechno je jiné a člověk ztrácí jistotu v orientaci, těžko se na to zvyká. Takhle to například vypadá nad pramenem kyselky ve Starém Smokovci.

Dráty tatranské železnice vedou prázdnem. Dřív by na pozadí vysokých smrků nebyly vůbec vidět.

Kolem Štrbského plesa se vítr tolik nevyřádil, přece jenom to bylo trochu z jeho trasy a relativně vysoko. Čerstvě nasněžená nevinnost.

Stromy zlámané v půli a nebo vyvrácené i s kořeny. Moc možností na výběr nebylo…

Bez sněhu by pohled byl prý ještě více bezútěšný. Měsíční krajina přece dovede mít své kouzlo.

A teď vymýšlejte nějaké příhodné metafory!

Tomuhle obrázku říkáme májka. Někdo se prostě nedá.

Aspoň teď mají cestující dobrý výhled do kraje.

Smrky padly. Modříny nebo břízy byly odolnější. Takhle to teď vypadá pod Starým Smokovcem.

A nakonec z poněkud jiného soudku. Na betonové stěně parkoviště na Štrbsk­ém plese působí billboard na cédéčko Martiny Šindlerové, druhé nejlepší ve slovenské Superstar, lehce ironicky. Zvlášť když se jmenuje Patríme k sebe.

Už rok se zodpovědné osoby perou o to, jak s příležitostmi zanechanými katastrofou naložit. Zatím jsou na místě obavy, že krátkodobé ekonomické zájmy vlivných osob dokáží jako už tolikrát převážit nad dlouhodobým zájmem přírody a všech ostatních. Důležité tak není, jaké fotky jsme nafotili letos, ale jaké budou k vidění za deset let. Aby to nebyl pocit ještě depresivnější.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *