Entropa – jedna chyba za druhou

Je zajímavé pozorovat, jak zcela neuspořádaně se vede debata nad nejnovějším skandálem Davida Černého a českého předsednictví EU. Reakce stíhá rychlejší reakci, hází se dojmy, soudy, deklarují se postoje, dělají se závěry, motá se páté přes deváté do jedné postmodernistické kaše exhaltované nesmyslnosti. Prase aby se v tom vyznalo. Nejlépe růžové jako přemalovaný tank, chcíplé jako kůň pod svatým Václavem a namočené do formaldehydu jako Saddám Hussajn.

Hlavní problém je ten, že celá záležitost má několik rovin a ty se řeší všechny najednou. I můj názor na celou věc se vyvíjel s tím, jak vycházely najevo nové a nové souvislosti a jak se následně přidávaly nové komentáře zúčastněných stran. Abych se v tom vyznal, zkouším zamotanou Entropu a reakce kolem ní roztřídit do samostatných jednotek, které jsou sice propojeny společným jmenovatelem, ale paradoxně spíš vypovídají každá sama o sobě.

David Černý a jeho tvorba

Provokace, výsměch, ironie, chůze na hraně – typická strategie Davida Černého. Bezesporu nápaditý, se smyslem pro vyhmátnutí neuralgických míst doby a společnosti. Jeho díla jsou postavena většinou na jednoduchém a obecně srozumitelném nápadu prezentovaném jako „umělecké gesto“ a jejich hodnocení bývá často ovlivněno tím, do jaké míry se divák ztotožňuje s vyjádřeným názorem umělce samotného. Někdy Černý dokáže účinně jít k podstatě věci, jako například když posadil sv. Václava na zdechlého koně (který se mnoha Čechům nelíbí, přitom mistrovsky karikuje onu navoněnost zdechliny vyprázdněné národní hrdosti), často ovšem zůstává v povrchním dojmu, bez nějakého hlubšího přesahu a někdy trefí hodně vedle (torzo růžového tanku, které je dnes zaryto do náměstí Kinských a které bylo nainstalované po mnoha letech od revoluce, vnímám spíš jen jako dětinsky hloupou neuctivost vůči všem obětem sovětské armády, které padly v boji o Československo, nikoliv jako dřívější přemalování vystaveného tanku, které ve své době bylo patřičné jako gesto vzdoru proti účelové manipulaci komunistů s interpretací dějin).

Jak v tomhle směru vypadá Entropa? Dost problematicky, a to především s ohledem na okolnosti svého vzniku a na nedůslednost toho, co reprezentuje. Objednávka zněla – vytvořit dílo 27 umělců z 27 evropských zemí, kteří by si udělali legraci ze sebe samých, přesněji ze svých zemí a národů. Černý úkol přijal, avšak zadání nesplnil. Společně se svými kolegy vytvořil mystifikační skládanku zobrazující jednotlivé země a podepsal ji neexistujícími umělci (jediný existující byl on sám). Koneckonců proč ne, ale nebyl důsledný a nezachoval se jako chlap. Celý projekt tak ústí spíše do trapnosti a slabošství.

Mystifikace

Zavést mystifikaci do kontaktu s politickým světem může být skvělý nápad. Zvláště politicky korektnímu prostředí evropských institucí nějaké to provětrání faldů nezaškodí. Jenže když se na to přijde, tak se to vysvětluje tím, že mystifikace nebyla prvotním záměrem, ale jen souhrou okolností, kdy se původní myšlenka ukázala jako těžko realizovatelná. Ať už to bylo jakkoliv, hra se v takovém případě přece musí dotáhnout do konce, jinak ztrácí smysl a sílu. Ano, od začátku jsme chtěli mystifikovat a poraďte si s tím, jak kdo chcete. Pokud následují omluvy a složité vysvětlování, není to k ničemu.

Vláda – Černý

Tady to ovšem komplikuje vztah mezi Černým a zadavatelem, kde to oficiálně vypadá, že byla podvedena i vláda. Nikdo neví, jaká byla domluva Vondra-Černý, ale někdo se tu nezachoval úplně nejlíp. Černý si musel být v každém případě vědom toho, že kdo půjde s kůží na trh, bude česká politická reprezentace. Pokud ji uvedl v omyl, jak se podle všech vyjádření zdá, nesvědčí to o jeho vytříbeném charakteru. Jsou i tací, kteří nevěří tomu, že by politici dopředu nic nevěděli, ovšem v takovém případě by v tom Černého nechávali samotného a vytvářejí kolem něho pověst podrazáka, který musí vracet peníze za to, že je podvedl, což se mi nezdá úplně pravděpodobné.

Podstata věci

Když dáme stranou mystifikaci a politickou odpovědnost české vlády, zůstane to podstatné – co vlastně Entropa symbolizuje, co chce vyjadřovat. I výkladů ze strany autora je vícero, postupně se vyvíjely s ohledem na to, z jaké pozice (mystifikační nebo po-mystifikační) svůj výtvor komentoval, výkladů ze strany diváků je pak ještě více.

Jedna teorie je, že se Entropa vysmívá stereotypům, které o sobě jednotlivé národy v Evropě mají. Kdyby plastiku udělalo 27 umělců, pak by to smysl mělo. Vysmíváme se sami sobě a nestydíme se za to, všem se měří stejně, každý zesměšní sám sebe a svůj národ. To se ale nestalo, takže teď už víme, že Češi ironizují mediální a jiné obrazy jiných zemí či představy o nich. Tady se ovšem neměří všem stejně – zatímco někde je Černý hodně provokativní a jeho nápad není jen nápadem, ale skutečně odkrývá obecnější traumata jednotlivých národů, podobně jako náš Václav na zdechlém koni (polští kněží vztyčují duhovou vlajku homosexuálů v kompozici válečné fotky z Iwo-Jimy, německé dálnice jako rozbitý hákový kříž, dánské lego v podobě Mohamedovy karikatury, Slovensko ovázané maďarskou trikolórou, zatopené Nizozemí se špičkami vyčnívajících minaretů, ale i Francie s nápisem Stávka), jinde se příliš nezadařilo a symbolika je dost laciná (belgické pralinky, irské dudy, Řecko v požárech, fláky masa v Portugalsku) nebo dost prvoplánová až trapná (kontroverzní turecké záchody Bulharska, italští fotbalisti kopulující s míči, sloni ve Finsku).

Tahle nevyváženost ukazuje, že v celkové koncepci není příiš jasno, není určen základní směr toho, co vlastně těmi zobrazeními chci říci. Chci tepat předsudky a směšnost národů? Tak co s pralinkami? Chci ukázat různorodost národů? Pak proč na to jdu jednou přes satiru, jindy přes popisnost prvního dojmu, protože nás nic lepšího nenapadlo (kdyby Černý Portugalsko osázel korkovými duby, vyšlo by to nastejno)? Takže proč to všechno? Protože je to nápad a protože se o tom bude mluvit? Možná je to zajímavější než něco abstraktně neurčitého, co se tak obvykle na politickou objednávku vytváří, ale pořád to není dost.

Přitom stačilo by relativně málo a vyznění by bylo mnohem přesvědčivější. Stačilo by zahodit veškerou mystifikaci, veškeré hraní si na poukazování evropských stereotypů a obrátit hlavní směr účinku a kritiky někam úplně jinam. Stačilo by, kdyby se Černý a vláda před Evropu postavili s tím, že tohle není zesměšnění vás, ale naše vlastní. Tohle jsme totiž my, zosobnění hlavních českých předsudků směrem k vám ostatním, takhle vás tradičně vidíme. Nevysmíváme se vám, za to, jací jste, ale sami sobě, že vás primárně vidíme skrze takovéhle předsudky. Naštěstí máme tu sílu přiznat si to. Vidíme vás zkresleně, ale chceme s vámi společně přemýšlet nad tím, do jaké míry za to může naše malost a neznalost a do jaké míry je ten obraz reálný a co se s ním dá dělat. Zkuste udělat to samé a společně můžeme přijít na to, z jakých obtížných pozic začíná komunikace mezi námi. To by pak byla síla, to by mělo přesvědčivost a koule. To by byl skutečný příspěvek do naší společné evropské komunikace, vrchol umění, které rozbourává předsudky tím, že je odhaluje. Ale ne, my si děláme legraci z ostatních, tváříme se suverénně a přitom jen nechtěně odhalujeme svoje vlastní komplexy a selhání a pak se za ně omlouváme.

Omluvy

Ostatně omluvy jsou další kousek skládačky, který strhává výsledný dojem níž a níž. Věřím, že mé umění má smysl, že něco vyjadřuje, že vím, proč jsem ho pojal právě takhle? Pak se za něj přece nemůžu omlouvat a demontovat z něj problematické kousky! Chci říci něco podstatného, chci vyprovokovat veřejnost k diskusi, chci poukázat na předsudky a pokrytectví a na nesmyslnost politické korektnosti, tak to ale nemůžu brát zpátky po první kritice! Kde to jsme? Že na zobrazení Dánska není karikatura Mohameda? Sakra, a proč by nemohla být? Právě proto, že tam je, dává ta podoba aspoň nějaký hlubší smysl. Jenže místo aby nesl kůži na trh, bojoval za svůj hlas a právo být slyšen, stahuje Černý ocas a omlouvá se na všechny strany. Kromě toho, že je to trapné, jen to potvrzuje dojem, že jeho koncepce je veškerá žádná.

V jiné situaci je česká vláda, která politickou skandalizaci instalace musí řešit diplomatickými kroky. Tam jsou omluvy do jisté míry pochopitelné, přesto, pokud bych měl oporu v promyšleném záměru umělce (i v promyšleném zadání), kromě omluv bych poukazoval na smysl akce a nabádal bych k toleranci, nadhledu a respektu vidět věci po svém a subjektivně, byť se nám to nemusí líbit.

Uraženost

Proti tomu stojí požadavky na omluvu, které jsou nepochopitelné, směšné a trapné. Evropa kreslí karikatury na účet islámského světa, ale pak neustojí takovou malichernost. V tomto ohledu je česká instalace užitečná, přínosná, ale opět nedůsledná. Pozice by měla být jasná – nic nebudeme zakrývat, nic nebudeme odinstalovávat, mrzí nás, že se vás to dotklo, nebyl to záměr, ale musíte to přece ustát. Bohužel, na něco takového naše diplomacie sílu nemá. (Naopak mi přijde celkem vtipné, když český velvyslanec dostane od Bulharů záchod, pokud to bylo myšleno v dobrém, pak klobouk dolů, že přijali tuhle nadsázkovou hru).

Čecháčci

Zajímavá je i reakce na české straně. Úsudek je většinou hodně rychlý, jak už to ostatně bývá, a většinou končí ve stylu: „To jsme to té Evropě nandali!“. No, fajn, potvrdili jsme si vlastní výjimečnost a koupeme se v hřejivém pocitu nadřazenosti nad zbytkem přízemní Evropy, která se sama sobě nedokáže smát. Přitom první, co takového Čecháčka napadne, když se řekne Bulharsko, je turecký záchod. Říkáme tím o sobě víc, než si myslíme.

Pochopitelně, ten pocit ovlivňuje i to, jak lidé zoufale touží po něčem jiném, originálním a výjimečném. A když se objeví něco, co tak aspoň trochu vypadá, přijímá se to nekriticky a bez hlubší reflexe, aniž by došlo k ověření toho, že podstata skutečně odpovídá prvnímu dojmu. Jednoduše se pak rozdělíme (nejlépe ve skupinách na Facebooku) do dvou stád PRO a PROTI a schováme se za prvoplánové symboly, jejichž skutečný smysl nehraje roli. Tak to bylo s Kaplického knihovnou (jejíž vnímání se teď mohutně a opět příznačně proměnilo následkem architektovy smrti) a stejné je to i s Černého Entropou.

Když jsem si utřídil myšlenky, nějak mi úplně nakonec v hlavě zůstala jedna věta Karla Kryla, která jako by souvisela se vším výše uvedeným a pregnantně shrnovala podstatu problému na všech stranách: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ Asi nic nového pod sluncem.

Kniha České nesvědomí

Souhrnné vydání textů z tohoto blogu si můžete pořídit v e-knize České nesvědomí.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *