Robejškovy ruské slepé skvrny

Při dekonstrukci řečí Václava Cílka jsem sliboval, že se pokusím o totéž i u Petra Robejška, protože přiznaky syndromu „mluvím, tedy jsem“ má obdobné. Ovšem o nic méně nebezpečné, možná nebezpečnější.

Jako jeden příklad za všechny lze použít čersvý rozhovor pro Týdeník Dotyk s Karlem Hvížďalou (na dané adrese už není dostupný, zkopírovaný je k nalezení tady), který se týká především Ruska a jeho velmocenské role. Ilustruje dokonale Robejškovu aktuální profilaci, která vysoce favorizuje počínání Vladimíra Putina a systematicky dehonestuje evropské politiky.

Robejšek je fascinující tím, že mluví nesmírně naléhavým jazykem z pozice vidoucího odborníka, který chce vyvolat dojem, že převyšuje úzkoprsost, naivitu a neinformovanost všech ostatních. U člověka, který má v Německu za sebou plagiátorskou kauzu, absence jisté pokory poněkud překvapí. Ale koho by v mediálním světě zajímaly nějaké akademické spory.

Když Robejšek šikovně z reality vytáhne několik faktů, které obalí naprosto nepodloženými tvrzeními, na méně zasvěceného a méně informovaného včetně médií dokáže působit skutečně přesvědčivě. Podíváme-li se však jeho metodě trochu pod kůži, zjistíme, že výsledek je jen rafinovanější verzí klasické proruské propagandy, proti svým aeronetím verzím lépe zabalené do odborně znějícího jazyka pronášeného kultivovaným pánem v obleku a kravatě. V Kremlu z takových služeb musí mít nesporně velkou radost.

Jak tedy Robejšek s realitou pracuje? Karel Hvížďala je v rozhovoru připraveným a erudovaným tazatelem. Ovšem Robejšek fakta jím předkládaná okázale ignoruje, zpochybňuje je zavádějícími argumenty nebo je vyvrací zcela nepravdivými tezemi.

Například Hvížďalovy argumenty o tom, že Rusko není v dobré ekonomické kondici, Robejšek odpálkuje stručně a rychle: „Pokud jde o to, kdo více prodělal na sankcích, čísla nestačí. Podstatná je totiž zatížitelnost společnosti. Rusko je zatižitelné a evropské státy nikoliv. Sankce proti Rusku se staly bumerangem pro EU samotnou. Rusko má teď vyrovnaný státní rozpočet, měnové rezervy ve výši 350 miliard dolarů a státní fond se 150 miliardami dolarů.“ Takže první argumentační faul – čísla nestačí, ale sám je používá jako kladivo.

Druhý argumentační faul – když si přečtete neutrální fakta, zjistíte, že státní rozpočet je v deficitu 4,4 %, měnové rezervy Robejšek trefil skoro přesně, ale je to jen papírové číslo, protože 40 % těchto peněz je už vázaných na jiná ručení a státní rezervní fond bude podle slov samotného ruského ministerstva financí v řádu měsíců vyčerpán. Je tohle jen Robejškova špatná analytická práce, nebo cílená lež?

Třetí argumentační faul – i kdybychom přijali tezi, že ruský občan je zatížitelný víc než ten evropský (opravdu to máme chápat jako pozitivum?), otázka zněla, kdo víc prodělal, ne kdo umí víc trpět.

Když Hvížďala namítá, že Rusko na sankce skutečně doplácí, Robejšek odvede pozornost tím, že začne mluvit o tom, jak na ně doplácí EU. Bez dalšího kontextu, bez toho, proč k sankcím Evropa dospěla, s vytrvalým mlčením kolem ruského angažmá na východní Ukrajině, s přehlížením toho, že sankce proti Rusku z hlediska geopolitického mají větší hodnotu než to, kolik ohrozí evropských pracovních míst. A při vší skepsi k výkonu evropské ekonomiky, opravdu se nezdá, že by se Evropané měli kvůli sankcím o tolik hůř – zatímco Rusové doma slavnostně traktory zaorávají do pole evropské krůty a tvrdě trestají jejich importéry. Opravdu Evropa na sankcích prodělává víc než Rusko?

V tomto momentě je dobré se zastavit a poměřit ještě konzistenci předváděné argumentace – Robejšek na jedné straně vynáší Putina za to, jak v zájmu geopolitických cílů nehledí na výdrž ruského obyvatelstva, které ve jménu vlasti snese víc než „dekadentní“ (jeho slova) Západ, ovšem když Západ ve jménu geopolitiky učiní silný krok bez ohledu na krátkodobý ekonomický prospěch svých občanů a firem, vmete mu to politolog do tváře jako další výtku. Nechtěl by si Petr Robejšek pro sebe nejdřív udělat jasno, co je tedy správně, než začne mistrovat ostatní? Ať udělá Evropská unie cokoliv, ať hledí na ekonomický prospěch nebo politické priority, vždycky je to špatně. Pozoruhodné.

Tím spíše, že následuje hodnocení druhé strany: „Vladimír Putin jistě nejednal zaslepeně, nýbrž využil možností, které měl, a to velmi chladnokrevně. A zatím je podle všeho úspěšnější než jeho evropští protihráči.“ To zní už čistě jako z dílny Russia Today. Co je ten ruský úspěch? Jak je definován? Ekonomickou situací jistě ne, jak jsme viděli. Vojenskou úspěšností? Okupovaný Krym měl být výstavkou ruského úspěchu, ale rozhodit ho dokáže pár sabotáží elektrického vedení, nemluvě o obřích nákladech, které Rusko stojí. O ruské nepřítomnosti na východě Ukrajiny je dnes snad přesvědčen už jen Miloš Zeman, protože věří ruskému ministru zahraničí, který ho o ní ujistil. A stagnující situace na východní ukrajinské frontě samozřejmě zásadně ubližuje Ukrajině, ale Rusko zatěžuje také a dost silně. Co je tedy ten ruský úspěch větší evropského? Robejšek odpověď nedává, jenom má jasno, že Putin je silný a EU slabá.

Mohlo by tím úspěchem být ruské angažmá v Sýrii? Ruskou stranou je skutečně prezentované jako úspěch. Co na to Robejšek? „Z důvodů, které jsou zřejmé a pro USA dosti nelichotivé, však byla ruská spolupráce v boji proti IS dosud odmítána. No, a teď bojuje Rusko samo a zdá se, že za pár týdnů dosáhlo podstatně větších úspěchů než USA a západní spojenci za rok. To je pouze další lekce v realistické politice.“ Aha. Tak určitě.

Míra cynismu vyráží dech. Jestli Robejšek považuje za úspěch kobercové nálety, které decimují civilisty a přeživší vyhání pryč, pak nelze než souhlasit, Rusko v nich je velice úspěšné. Jestli za úspěch považuje bombardování syrské opozice namísto ISIS, pak mu taktéž nelze než dát za pravdu. Jestli za úspěch považuje posílení diktátorského Asada? Jednoznačně! „Asadova vláda má formální insignie zvolení ve volbách, o kterých si právem myslíme své, ale moc nám to nepomůže. Rusko si totiž myslí něco jiného. Myslím si, že lidé ze Sýrie utíkají spíše před bojem, než před Asadem.“ A je to!

Zaštiťovat se formálními insigniemi diktátora, byť s lehkou relativizací, a používat je jako jednoznačnou obhajobu legitimity ruských kroků, je neuvěřitelné chucpe a plně to odpovídá ruské propagandě. Tvrzení, že Syřané spíše utíkají před bojem než před Asadem, který má na svědomí rozpoutání bojů a většinu ze čtvrt milionu mrtvých ve čtyřletém konfliktu a násobně více mrtvých, než způsobilo ISIS, je bohapustá lež. Už jen tyhle výroky by stačily na to, abychom Petra Robejška přestali brát vážně.

Ať se podíváme na téměř jakýkoliv Robejškův komentář týkající se Ruska, nezbývá než konstatovat, že při pohledu na Rusko má Petr Robejšek před očima obrovské slepé skvrny, které mu spolehlivě zakrývají realitu – a to stále mluvíme o té lepší variantě, protože fascinace putinovským světem překračuje míru obvyklou i pro tradičně proputinovské fanoušky.

Robejšek nemá problém v pozitivním duchu a s patřičným respektem prohlásit, že „oba dva víme, že národně zakotvená politika Vladimira Putina má drtivou podporu obyvatelstva.“, aniž by zmínil propracovanou vládní propagandu a kontrolu médií, neexistenci alternativních mediálních zdrojů či likvidaci opozice jako faktory, které tuto podporu zajišťují. (Už jen pikantně vyznívá, když mu Hvížďala o chvíli později oplatí v opačném gardu stejně znějícím argumentem opřeným podobně o sociologická data – Robejšek mu je však neváhá shodit s tím, že „výsledky výzkumů veřejného mínění jsou vždy velmi problematické“, a to jen proto, že se mu nehodí do krámu tak jako ty jeho.)

Abychom si to shrnuli. Jak tedy Robejšek vidí ruský režim jako celek?

„Použil bych pojem autoritární, a tím bych charakterizoval jako politický systém, který reflektuje zájmy celku i jeho členů, ale zároveň klade velký důraz na akcechopnost, jasné zaměření a koncentraci sil s ultimativním cílem zachování existence země.“

Takže až tenhle mediálně provařený odborník, podle svých slov vyznávající reálpolitiku, začne prosazovat omezování občanských svobod a zavírání politických oponentů, buďte připraveni na to, že to schová pod „reflektování zájmů celku i jeho členů“ podřízené akceschopnosti a koncentraci sil. Protože ve jménu ultimativního cíle zachování existence země, samozřejmě v rukou autoritáře, lze provést cokoliv. Někdy srovnat se zemí Čečnu, jindy při ztrátě mocenské kontroly nad Ukrajinou obsadit část jejího území. Takových zkušeností už Evropa zažila hodně a mimochodem Evropská unie vznikla jako nástroj na to, aby se nic podobného na jejím území už nestalo.

Protože jakkoliv je Evropa a Robejškem tolik dehonestovaný evropský projekt komplikovaný, těžkopádný, složitý na komunikaci a údržbu, ještě stále zajišťuje od roku 1945 mír, prosperitu a občanské svobody celému kontinentu v takové míře, v jaké se o tom autoritářským vůdcům ani nesnilo. A jakkoliv jsou evropští lídři nedostateční, slabí nebo nerozhodní, pořád ještě jsou kontrolovaní svou veřejností a mohou být terčem tak silné a často nesmyslné kritiky, jakou tradičně předvádí i Petr Robejšek. V jím obdivovaném Rusku by podobně kritické věty vůči vládnoucímu režimu jistě do nejsledovanějších mediálních kanálů neprotlačil. Anna Politkovská by mohla vyprávět, kdyby ovšem ještě žila. Ani na ni a další umlčené ruské hlasy si Robejšek při své fascinaci „efektivním a úspěšným Putinem“ ani nevzpomněl. Ale což, vždyť ruský lid je zatížitelný dost a dost, a bylo by jistě chybou, kdyby se nechal jen tak svobodně žít, když jeho imperátor sní o velmocenské politice.

Že si existenciál­ní rozdíl v kvalitě obou společností Petr Robejšek neuvědomuje, nepřipouští, nebo ho vědomě popírá, svědčí o tom, že ho nelze v žádném případě brát kvalifikovaně, nezaujatě a vážně. Nenechat na Evropské unii nic suchou a zároveň nevidět žádnou, skutečně žádnou chybu nebo problematický krok na ruském počínání, je tak absurdní a k nevíře, že u inteligentního člověka, jakým Robejšek nepochybně je, opravdu vyvolává otázku po tom, co vlastně způsobuje, že vůbec může mít tak extrémně rozhozená kritéria.

To, co je u Miloše Zemana vulgární a zjevné, u Petra Robejška dostáváme v elegantní a méně křiklavé úpravě, přesto z toho v krku zaskakuje stejnou měrou. Robejšek je stejným Kissingerem jako Zeman Churchillem. Dobré na to myslet, až se začne víc a víc mluvit o Robejškově pre­zidentské kandidatuře. Stránka na Facebooku už je připravena.

 

Doplnění: Práci Petra Robejška jsem se věnoval následně ještě jednou v textu Intelektuální nepoctivost Petra Robejška.

Snímek obrazovky 2015-11-29 v 14.30.32

 

Čtěte dále: 

Mluvím, tedy jsem

Stále častěji média dávají prostor šamanům dneška, aby nám vyjevili budoucnost. Budoucnost naši a celého toho velkého světa kolem nás. A oni, žel, neodolají.

Muž bez pravidel

Tajemství úspěchu Miloše Zemana nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od většiny ostatních dokáže hrát tam, kde ostatní většinou z dobrých důvodů končí.

Se vztyčenou hlavou

Jakou hodnotu má kultura, které se rozklepou kolena ještě před tím, než ji něco zvnějšku ohrozí? Opravdu je dokladem síly a hrdosti, když vyvěšujeme vlajku odmítání domnělé hrozby, když se nám přitom cíleně vyhýbá? Opravdu v souboji s historií chceme zase jen prohrát další kus své vlastní duše, která všechno vzdala, jen co se za horizontem objevil stín nějakých komplikací?

Strach nad Ukrajinou

Až budou dějiny za desítky let hodnotit dnešní konflikt na Ukrajině, všem bude jasné, proč k němu došlo, proč se události vyvíjely až na konec příběhu a proč k němu nemohlo nedojít. Ovšem dnes dostanete tolik odpovědí, kolik otázek. Nevyhnutelnou kauzalitu věcí, kterou budou vidět naše děti a vnuci, nevidíme. Ba co víc, co když vlastně žádná opravdová nevyhnutelná kauzalita neexistuje?

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

17 komentářů

  1. Jakub
    29. 11. 2015
    Reply

    výborný článek, pevně věřím, že pro tu masu co volila Zemana bude i Robejšek nečitelný, moc složitý a učený. Budou ho citovat, budou ho sdílet, ale volit budou více při zemi, někoho jako Škromach. Samozřejmě nejdříve znovu zvolí Zemana.

  2. Jméno
    29. 11. 2015
    Reply

    Robejšek nikde kandidaturu neoznámil. Jeho ideový směr je dán tím, že je marxista a má jasno o aktuálním dění na rozdíl od stáda. Nevím proč hned někdo tvrdí, že je posluhovačem Ruska. To rovnou můžeme tvrdit, že v našem parlamentu je nemalé procento sluhů USA a Bruselu… Pokud by chtěl kandidovat, tak můj hlas by dostal za pravdu a ne lhaní, kterého je všude dost a dost.

    • Pavel
      29. 11. 2015
      Reply

      Cituji: „Nevím proč hned někdo tvrdí, že je posluhovačem Ruska.“

      Návrh řešení: zkuste si znovu přečíst – a pokud možno alespoň částečně pochopit – tento článek, který pregnantně popisuje, proč je Robejšek buď užitečným idiotem, nebo ještě spíše nebezpečným demagogem slepě máchajícím rudým mečem…

  3. Jiří Novotný
    29. 11. 2015
    Reply

    Ano pane Simkaniči máte pravdu. Petr Robejšek je brilantní. Jinak byste si nedal takovou práci s touto subjektivní analýzou. EU nás opravdu vede do pekel jak tvrdí Petr Robejšek. A nejen on. Na záver mi dovolte jeden citát:„Dekadence je, když společnost, stát nebo skupina států odměňuje svoje destruktory.“

    • 29. 11. 2015
      Reply

      Simindr je brilantní. Jinak by sis nedal práci s takovým komentářem.

    • bouda
      30. 11. 2015
      Reply

      Po Zemanovi není prezidentská laťka nijak vysoko, ale zvolit si tohoto žvanila, co ho nikdo nezná a co jen hkubokomyslně filozofuje nad zkažeností Západu, to snad neprojde. Jak vůbec někdo muže srovnat civilizovanou Evropu s národem, který vyrůstal po staleti v pravoslavném tmářství a za přiblížení komunistickému teroru, pro který jsem násilna smrt součástí boje za národní identitu?

  4. Martin Samek
    30. 11. 2015
    Reply

    Jan Simkanič napsal pečlivě vyskládaný text, který bezpochyby reflektuje jeho názor. Jenže se bohužel jedná o stejným způsobem velmi pečlivě sestavené logické argumenty, asi tak jako proti lidem, kteří tvrdili, že Titanic je potopitelná loď. Když se k tomu ještě vyhrabe nějaký naprosto nesouvisející vroubek z minulosti, skvělé. Domnívám se, že Jan Simkanič své skutečné motivy k sepisování podobných článků dokáže opravdu mistrně skrývat.

    Petra Robejška mi moc líto není, dal se na boj, tak musí bojovat. Ale Václava Cílka mi (v minulém článku) trochu líto je. Jeho motivy jsou podle všeho skutečně nezjištné, přesto byl převálcován v rámci „pravdy“, kterou přece každý rozumný člověk zná a prostě musí propagovat. Titanic? Ten moderní výkřik techniky přece potopitelný není, to ví každé malé dítě.

    Bohužel, se stejnou „pravdou“ jsem byl například často konfrontován v budovách EU v Bruselu, když jsem si dovolil vyřknout odlišný názor od mainstreamu. Kultivovaný, a už vůbec ne černobíle anti evropský. Jaké historické analogie…

    Petr Robejšek se zkrátka snaží pojmenovat věci pravými jmény, má svůj názor A vůbec mi nevadí, že může mít nějaký cíl (díly članku jsem se dověděl o „prezidenské iniciativě“ a říkám si, proč ne vlastně :) Proti současnému prezidentovi zcela jistě podstatné zlepšení. Pokud se člověk se selským zdravým rozumem podívá na katastrofální stav většiny politické reprezentace EU (lidé, které vlastně ani často neznáte, jejich kariéra nemá téměř vždy vůbec nic dělat s reálnou politikou, nebo snad – ale fuj – normální prací), jejich postoje, projevy, pak je skutečně navzdory článkům jako tento vehnán Robejškovi do náručí. Protože blábolící intelektuálové a politici totiž vždy hrubě podceňovali přirozenou inteligenci úplně obyčejných lidí vidí.

    Janu Simkaničovi nemám článek za zlé. Spousta jeho článků je výborných. Ale umělci, úředníci, psavci na konci dnů Římské říše také nechápali přirozeně se blířící konec :)
    https://youtu­.be/xk2keN8JmeA

  5. Tomáš Sieger
    30. 11. 2015
    Reply

    K těm sankcím, Putin jednoduše ekonomiku neuznává jako relevantní argument, což se teď znovu projevuje ve vztahu k Turecku. Rusko je dost velká země na to, aby dokázalo být soběstačné, navíc je tu Čína a další země mimo Západ, které oproti minulosti zaručí, že tam kde Rusko strategicky opravdu bude potřebovat západní technologie, tak si je sežene i přes sankce. Ta doba, kdy USA a spol. měli monopol na technologie už je jednoduše pryč. Nemusím mít rád Putina, abych viděl, že to rozhodně není žádný zloděj a oligarcha, jak se nás pořád snaží přesvědčit média, ale vlastenec, který se prostě odmítá smířit s tím, aby se Rusko stalo jen dalším poslušným pejskem USA jako Evropa. A že to něco stojí a že se nám to jako protistraně nelíbí? Tak už to bývá. Rusové svou podporou Putina dávají jasně najevo, že radši zůstanou hrdí a chudší, než aby se znovu stali posmívanými, ale západem chválenými vazaly bez jakéhokoli reálného vlivu, jako za Jelcina. (Mimochodem, během pár let čekám stejný obrat veřejného mínění i na Ukrajině, která je teď regulérní USA protektorát.)

    Nelze na jednu stranu s vážnou tváří tvrdit Rusku, že mocenské bloky jsou překonaný pojem a každý si může volit svobodně, kam patří, a na druhé straně se intenzivně snažit podrazit každou vládu a stát, která nám ještě není stoprocentně podřízená a prskat, když se to náhodou nepovede.

    Čímž přecházím k neskutečné demagogii číslo 2 a tím je Váš výklad příčin vzniku konfliktu v Sýrii. Není problém dohledat v archivech, že tenhle konflikt začal tím, že ti tzv. mírumilovní syrští demonstranti přepadli několik policejních stanic a zmocnili se zbraní, na což Syrský režim odpověděl tak, jak je v dané části světa obvyklé a nejspíše i rozumné. Pokud by se do toho západ nepletl, Syrská policie a armáda by si s nimi během pár dní poradila a byl by klid, protože tahle revoluce nikdy masovou podporu neměla. Bylo to asi takové, jako kdyby se tady pražská kavárna vzbouřila proti Zemanovi. Skvělé mediální krytí, ale většina leaderů v exilu a zalezlá tak hluboko USA do zadnice, že by ve svobodných volbách byla naprosto nezvolitelná.

    Naneštěstí, tahle akce byla od začátku zrežírovaná v jasné snaze zopakovat Lybijský scénář. Takže tihle tzv. obyčejní bezbranní demonstranti s ukradenými automaty po pár střetech okamžitě vytáhli anglické nápisy s prosbou USA o pomoc a v západních médiích se rozjela osvědčená taktika o brutálním diktátorovi, znásilňovaných dětech a zabíjení dětí v inkubátorech.

    Takže přišla fáze dvě. Nejdřív otevřená snaha získat pro podporu „revoluce“ mandát OSN a když Rusové po zkušenosti s Lybií zcela logicky odmítli hrát západu blbečka, tak skrytá podpora prakticky kohokoli, kdo mohl Sýrii rozložit. Není to Assad, kdo útočí. Je to ta tzv. umírněná opozice, která se snaží dobývat města, zabijí ze zálohy Syrskou policii a páchá sebevražedné útoky na předsunutá armádní stanoviště zřízená k obraně obyvatel. A jsme to my, Západ, kdo zcela otevřeně podporuje tuhle ofenzivu a žene opozici do akce, ačkoli to znamená další krveprolití a zničení a rozvrtání i těch částí Sýrie, které ještě díkybohu má Assad pod kontrolou a dá se tam normálně žít. Podívejte se na fotky, kde běžní Syrští obyvatelé děkují Rusku a radují se, protože jeho vstup do války konečně zastavil ofenzívu tzv. umírněných, hrozících změnit jejich domovy v další Aleppo. Jsou snad méněcenní a nezaslouží si taky mír?

    Samozřejmě, Assad není anděl a až do příchodu Ruska používal k obraně cokoli, co měl k dispozici, což vedlo k velkým civilním ztrátám. Stejně tak jeho vojáci napáchali plno zvěrstev, na druhou stranu, měli také zpočátku nejvyšší ztráty. To není omluva, ale realita války. Bohužel, dnes už není armáda, kde by byl někdo ochoten umírat v pouliční válce muže proti muži, takže se postupuje stylem „zničit krtka.“

    Já vidím, že jak USA tak Rusko jsou impéria a obě se zatraceně snaží, aby jejich vliv na svět zůstal co nejvyšší. U Ruska je mi momentálně sympatické, že oni to aspoň na rovinu přiznávají a nepředstírají žádnou pokryteckou hru na lepší svět, šíření demokracie a podobné nesmysly. Stačí jeden pohled na mapu a motivace Ruska pro všechny jejich poslední akce jsou jasné a svým způsobem i pochopitelné. Až USA otevřeně přestane podporovat Saudy a pošle CIA, aby tam nainstalovala nějaké prodemokratické NGO a vyvolala pár demonstrací, pak budu věřit, že i oni to myslí vážně.

  6. Jitka
    1. 12. 2015
    Reply
    • Hvížďala ohýbá fakta zase ne druhou stranu, otázka je jen kdo o kolik …
    • je to jeden o voze a druhý o koze. Třeba v otázce „úspěchu“: u Robejška je úspěchem spíš dosažení stanoveného cíle, u Hvížďaly spíš dosažení obecného blaha, pravdy a správnosti. Jen to ilustruje Robejškovy postřehy ohledně pohledu levicových intelektuálů na svět …

    Je to prostě souboj dvou protivníků na stránkách webu. Osobně je mi pořád bližší Robejškův podtext „není to jen o ekonomice“, než Hvížďalův „je to jen o naší pravdě a spravedlnosti“

  7. Jitka
    1. 12. 2015
    Reply

    A ještě dodatek – stránky na facebooku s názvem Robejšek for prezident jsou tam tři. Ani na jednu Robejšek nechodí, jsou to stránky nadšenců. Robejšek se opakovaně nechal slyšet, že do politiky nikdy nechce, takže otloukat mu to o hlavu s tím, že vše dělá pro tuto kariéru, je mimo mísu.
    Stejnou stránku má i Cílek – Cílek for prezident. Má ji už od minulé volby prezidenta a ani on do politiky nesměřuje.
    Články vznikly jen pro to, aby aktivisté mohli poblít Cílka a Robejška, jedny z mála intelektuálů, kteří si otevřeně dovolili říci něco proti přílivu imigrantů do Evropy.

    • ctrl copy
      3. 12. 2015
      Reply

      Robejšek ani Cílek nejsou žádní „intelektuálové“, pouze žvanilové. Robejšek se tím navíc, prostřednictvím České televize, asi i uživí. Zkuste najít nějaký Robejškův článek v zahraničním tisku. Nenajdete nic, Robejšek je další zkrachovanec, který mudruje pouze v Česku, jinde nezajímá nikoho. A možná je i ta varianta, že je také na výplatní pásce ruské ambasády. Stejně jako Zeman, Kikina a mnoho dalších.

  8. frantisek popluhar
    10. 12. 2015
    Reply

    to jsou mi zase plky. autor o syrii vi zjevne naprosty kulovy, kdyz mu prijde divne tvrzeni, ze vetsina syranu neutika pred asadem, ale pred valkou.

    1. autor by nam mel teda vysvetlit, co je to presne ta syrska opozice? jestli tim mysli mezislozku mezi tureckymi zbranemy a penezi na jedne strane a ropou z islamskeho statu na te druhe..
    nebo co to presne je??

    2. ano, rusko jiste v boji proti islamskemu statu vykazalo vetsi uspechy. clovek uz musi byt hodne velky rusofob, aby si tohle nepripustil.

    3. at se autor zkusi zeptat syrskych krestanu, jak vnimaji asada. proc maji potrebu ho volit a branit
    jej, kdyz vidi fanatickou snahu zapadu jej odstranit

    4. ze putin je diktator, to robejsek nijak nezpochybnuje. na rozdil od autora ale vidi, ze je v rusku velmi popularni. a to ne z duvodu pouhe propagandy. ale protoze rusove citi, ze se putin snazi neco delat pro jejich zemi. to tim robejsek myslel a simkanic to nejspis ani pochopit nechtel.

    5. jestli si simkanic mysli, ze svrzenim asada, bude v syrii lepe, at se jede podivat do libye. nebo staci do iraku. a vubec by si mel o syrii neco precist. pak by mu doslo, proc jej turecko, katar, saudska arabie a ostatni zeme nenavidi. a proc delaly prvni posledni, aby do boje proti nemu dostaly zapad..

    6. celkove mi to prijde jako snaha zamindrakovaneho zneuznaneho slovaka nahazet na robejska (jakozto hrdeho cechacka) co nejvetsi spinu, neb ma jine nazory nez autor. myslim, ze kdyby tu dnes byl komunizmus, simkanic by dnes mel teple mistecko na ministerstvu informaci..

    • Karlos
      13. 10. 2016
      Reply

      Perfektně shrnuto :). Přesně tyhle fanatici, jako je autor, jsou ti nejnebezpečnější. Pokud jednou dostanou možnost, budou objíždět v dlouhých kabátech po nocích slušné lidi, terorizovat je a posílat je do basy.

  9. Hana Kralova
    24. 4. 2016
    Reply

    Hrdý cechacek,který opisoval prace svých kolegu v Německu..:-)

  10. Marek Jandák
    9. 7. 2016
    Reply

    Výborný článek! Je jsem se trochu zarazil u věty: „Robejšek je stejným Kissingerem jako Zeman Churchillem.“ Myslím, že srovnání Robejška s Kissingerem křivdí Robejškovi. Kissinger je podle standardů mezinárodního práva zločinec a měl by být za mřížemi, Robejšek jen mluví. Oba však spojuje fascinace mocí. A srovná Zemana s Churchillem? Mhh… Kdopak je autorem citátu, že Ghandiho „by měli spoutat u bran Dillí a pak by ho měl rozšlápnout obrovský slon s místokrálem na hrbetu.“ Možná by si přeci jen se Zemanem v něčem rozuměli… :-)

  11. 55108311
    25. 11. 2016
    Reply

    Já bych v rozhovoru s Robejškem zdůraznil ještě jednu věc, která mě kopla:

    Otázka: „Jak byste definoval současný způsob vládnutí v Rusku či tzv. Putinův režim?“
    Robejšek: „Použil bych pojem autoritární, a tím bych charakterizoval jako politický systém, který reflektuje zájmy celku i jeho členů, ale zároveň klade velký důraz na akcechopnost, jasné zaměření a koncentraci sil s ultimativním cílem ZACHOVÁNÍ EXISTENCE ZEMĚ..“

    Takže Rusko vede proti Ukrajině hybridní válku, anektovalo Krym, ale podle Robejška je tím ohroženým státem Rusko, nikoli Ukrajina. :-)

    Mimochodem, zajímavým fenoménem je to, jak forma vítězí nad obsahem: Robejšek vyslovuje zřejmé nesmysly a protiřečící si věty, ale stačí, že je zabalí do intelektuální formy, a hned získá relativní úspěch.
    Ta intelektuální forma zřejmě způsobí, že hodně posluchačů bez přemýšlení vezme obsah za svůj. Nebo že by to bylo tím, že jde o posluchače, které natolik vyčerpá porozumět oné intelektuální formě, že už nemají sílu o obsahu přemýšlet?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *