Světem poučen, nepřekvapuje mě, že se v moderních obchodech pravidelně vyskytne rozdíl mezi cenou v regále a cenou u pokladny (samozřejmě v zákazníkův neprospěch). Netroufnu si říkat, že je v tom vždy záměr, i když to tak většinou vypadá. Ale aby se to dělo přiznaně, přímo před očima zákazníka, to překvapí i zkušeného nakupujícího.
Prodejna Albert na jednom pražském sídlišti. Banální nákup o pár položkách. Mezi jinými i kilo pomerančů vázaných v síťce za jednotkovou cenu. Při placení pokladní pronese: „Dneska nám to z těch pomerančů nečte kódy, tak to vážíme“ (Albert má váhy přímo u pokladny). Ok, to je její věc, jak si to namarkuje. Tedy byla by to její věc, kdyby kilo vážených pomerančů nestálo víc než jednotkově svázané kilo pomerančů. A kdybychom si toho nevšimli, zcela bezstarostně by nás vzala o pár korun navíc. Taková „akční cena“.
Nejde o ty peníze, ale o tu bohorovnost, s jakou by ta ženská byla schopná někoho sejmout o prachy, které jí nepatří. Stojí metr od vás a ani nehne brvou, prostě nahodí vyšší cenu a pohoda. „Dneska nám nejde čtečka, tak ten chleba a dvě mlíka dáme za pět set, co řikáte?“ Takové přirozené budování důvěry mezi prodejcem a zákazníkem.
Škoda, že mě to napadlo až zpětně. Měli jsme jí říct, že nám nevadí, že markuje vyšší ceny: „Nám zase dneska nějak nefunguje peněženka, tak to dneska dáme bez placení, jo?“